III. ÚS 2706/16
III.ÚS 2706/16 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kvídy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 30 Cdo 653/2016-188, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 21 Co 241/2015-172, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2015 č. j. 15 C 116/2014-134, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel žaloval vedlejší účastnici o náhradu nemajetkové újmy. Ta mu měla být způsobena zejména provedením prohlídky jiných prostor (pozemku) na základě příkazu k provedení takovéto prohlídky, který však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211), neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, protože takovýto příkaz může být vydán pouze po zahájení trestního stíhání, nebo za situace, kde jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný.

3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 4. 2015 č. j. 15 C 116/2014-134 bylo rozhodnuto tak, že (I.) žalovaná vedlejší účastnice je povinna ve lhůtě 15 dní od právní moci rozsudku zaslat stěžovateli omluvný dopis. Dále pak (II.), že žaloba, aby vedlejší účastnice zaplatila žalobci částku ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá. A (III.) že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 9. 2015 č. j. 21 Co 241/2015-172 bylo k odvolání stěžovatele rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. potvrzuje, ve výroku III. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 28 798 Kč, jinak se potvrzuje, a zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.

5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu, a to jako nepřípustné, neboť nebyla založena jeho přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože vyřešení otázky odpovídající formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu městským soudem není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Současně shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel má za to, že soudy celé pochybení, ke kterému došlo vydáním předmětného příkazu k prohlídce jiných prostor a jejím provedením, bagatelizovaly. Je přesvědčen, že případy, jako je ten jeho, by měly být vždy finančně odškodňovány; pouhá omluva nemůže být dostatečnou kompenzací. Ani jednotlivé argumenty obecných soudů se mu přitom nejeví být přiléhavé. Obvodní soud uvedl, že příkaz k prohlídce jiných prostor sice byl nezákonný, ale samotný průběh prohlídky jiných prostor byl v pořádku a byl prováděn způsobem, který stanoví zákon. Dle stěžovatele byl-li však příkaz k prohlídce jiných prostor zrušen, tak orgány činné v trestním řízení neměly co dělat na jeho pozemku a je zcela lhostejné, jakým způsobem se chovaly, protože již pouhá jejich přítomnost byla protizákonná a protiústavní. Není též pravdou, že prohlídce nikdo nepřihlížel, občané obce si situace jistě povšimli. Bagatelizována byla i jeho argumentace, že jej věc poškodila jako místního politika. Je sice pravdou, že osoby veřejné činné musí snášet vyšší míru kritiky od veřejnosti, avšak to neznamená, že jsou vyloučeny z možnosti domáhat se ochrany své osobnosti, nebo že by bylo vyloučeno, aby jim vznikla nemajetková újma.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), platí, že "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo." Platná právní úprava tedy připouští, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nemusí být vždy přiznáno v penězích. Tento stav přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladná se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 1963/14).

10. Z právě uvedeného je zřejmé, že domnívá-li se stěžovatel, že pochybení spočívající v provedení prohlídky jiných prostor na základě příkazu, který byl následně zrušen, musí vždy "automaticky" bez dalšího vést k přiznání náhrady v penězích, pak mu nelze přisvědčit. Příslušná zákonná úprava totiž ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly též náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši přiměřené danému případu.

11. Jestliže citované ustanovení ukládá přihlížet k "k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo", pak je zjevně nesprávná i stěžovatelova teze, že pokud byl příkaz k prohlídce jiných prostor zrušen, tak orgány činné v trestním řízení neměly co dělat na jeho pozemku a je zcela lhostejné, jakým způsobem se chovaly, protože již pouhá jejich přítomnost byla protizákonná a protiústavní. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, což ve věci nynější znamená, že bylo nutno přihlížet mimo jiné právě i k charakteru a způsobu provádění předmětné prohlídky jiných prostor, jakožto okolnostem, které vypovídají o intenzitě zásahu do stěžovatelových práv.

12. Ústavní soud konstatuje, že individuální okolnosti stěžovatelova případu jednoznačně svědčí o tom, že výroky ústavní stížností napadených rozhodnutí je třeba považovat za ústavně konformní. Obecné soudy zcela korektně přihlížely k tomu, že daná prohlídka jiných prostor, byť vykonaná na základě příkazu, který musel být posléze z formálních důvodů zrušen, sama o sobě proběhla způsobem odpovídajícím právním předpisům a nijak se nepříčícím dobrým mravům, když na ní se podílející osoby se chovaly profesionálně v souladu s etickými kodexy, ze strany Policie České republiky v žádném případě nedocházelo k žádnému šikanóznímu jednání, naopak policisté pouze klidně vykonávali své povinnosti, a to v rámci zkoumání přívodu elektrické energie, následného výkopu a zkoumání eventuální nelegální přípojky k elektrickému vedení. Nutno uvážit, že rozsah dané prohlídky byl velmi omezený, když nešlo o prohlídku uvnitř nemovitosti stěžovatele nýbrž pouze na pozemku před ní, přičemž šlo toliko o provedení malého výkopu v zemi.

13. Uvádí-li pak stěžovatel, že osoby veřejné činné nemohou být vyloučeny z možnosti domáhat se ochrany své osobnosti a nárokovat si nemajetkovou újmu, lze konstatovat, že nic takového ani obecné soudy netvrdí. Soud prvého stupně ve svém rozsudku především, a to zcela přesvědčivě, vysvětlil, že vyslovená omluva může stěžovateli dobře posloužit právě v politickém prostředí či médiích. Nadto tvrzení stěžovatele, že jeho postavení místostarosty obce zvýšilo intenzitu jemu způsobené újmy, se do značné míry pohybovalo toliko v rovině důkazně nepodložených spekulací.

14. Ústavní soud uzavírá, že poskytly-li obecné soudy stěžovateli zadostiučinění formou omluvy, jejich závěry je nutno hodnotit, zejména pak s ohledem na poměrně nízkou intenzitu, s jakou bylo zasaženo do jeho práv, jako zcela přiléhavé.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.