III. ÚS 2702/09
III.ÚS 2702/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 7. 2007 č. j. 2 T 68/2005-221, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 9 To 141/2008, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 3 Tdo 704/2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení článku 90 Ústavy ČR.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 7. 2007 č. j. 2 T 68/2005-221 uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a dále za podmínek stanovených v § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 17. 10. 2004 v době od 19.30 hod. do 20.00 hod. na Pražské ulici v Třebíči u stojanu čerpací stanice Paramo bezdůvodně fyzicky napadal poškozeného M. N., a to tak, že ho opakovaně udeřil pěstí a kopal do nohou, čímž mu způsobil podvrtnutí a natažení krční páteře a zhmoždění stehna a pohmoždění týlní krajiny, přičemž nedošlo k omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli krajským soudem uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které však bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že obecné soudy v jeho trestní věci hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru stěžovatele nelogické a nekonzistentní. Obecné soudy náležitě nezkoumaly, zda poškozený N. skutečně utrpěl nějaká zranění. Neodůvodněně vycházely z lékařských zpráv MUDr. P. a MUDr. C. a nezohlednily náležitě revizní znalecký posudek prof. MUDr. M. H. CSc. a posudek MUDr. L., které závěry uvedených lékařských zpráv ohledně závažnosti poranění poškozeného vyvracejí. Obecné soudy dle názoru stěžovatele rovněž nesprávně hodnotily výpověď svědkyně B., pracovnice obsluhy čerpací stanice. Stěžovatel zdůraznil, že kromě poškozeného a svědkyně K. všichni svědci vypovídali v jeho prospěch, tedy že u čerpací stanice k žádnému incidentu nedošlo.

V další části odůvodnění návrhu stěžovatel namítal, že jednání, jehož se měl podle výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu dopustit, bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví, přestože zákonné znaky tohoto trestného činu dle jeho názoru nebyly naplněny. Stěžovatel citoval ze starší judikatury Nejvyššího soudu, podle níž není každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupné, nutně výtržnictvím ve smyslu ust. § 202 tr. zák. Stěžovatel má zato, že skutek, jehož se dle závěru obecných soudů dopustil, nemohl závažnějším způsobem narušit veřejný klid a pořádek a nelze v něm spatřovat trestný čin ani po stránce formální ani po stránce materiální.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, případně stručně shrnovala jejich obsah. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby byla uvedená vyjádření stěžovateli zasílána k replice.

Ústavní soud si k posouzení projednávaného návrhu dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 68/2005.
III. Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace stěžovatele je do značné míry opakováním jeho obhajoby v trestním řízení. První část námitek stěžovatele má ryze skutkovou povahu a staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy) zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. Jeho kasační zásah z podnětu skutkových námitek je na místě zpravidla jen v případech, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99 dostupné v on-line databázi NALUS). Tato zásada má v projednávané věci význam, pokud jde o námitky stěžovatele ke skutkovým závěrům učiněným na základě výpovědi svědků v hlavním líčení. Je pravda, že obecné soudy tu vycházely zejména z výpovědi samotného poškozeného a svědkyně K., což však samo o sobě jen stěží může vést k závěru o libovůli a nedodržení zásad dle § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (srov. rozhodnutí obecného soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 655/07, III. ÚS 2098/08). Již nalézací soud na str. 6 svého rozhodnutí poskytl logické a přesvědčivé odůvodnění, proč neuvěřil výpovědi dalších svědků - přátel stěžovatele a z jakého důvodu nepovažoval z hlediska závěru o vině za relevantní ani výpověď pracovnice obsluhy čerpací stanice D. B.

Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve svých námitkách neinterpretuje správně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který v žádném případě neignoroval revizního znalecký posudek z odvětví neurologie (viz str. 4 napadeného rozsudku). Z vyjádření znalce vyplynulo, že poškozený útokem stěžovatele utrpěl zranění uváděná ve skutkové větě výroku rozsudku; nebyla to však zranění takového rázu, která by poškozeného omezila v obvyklém způsobu života v té intenzitě, jaká je ustálenou judikaturou obecných soudů požadována pro naplnění skutkové podstaty ublížení na zdraví ve smyslu ust. § 221 tr. zák. (srov. č. II/65 Sb. rozh. tr., č. 16/86 Sb. rozh. tr.). Uvedený znalecký posudek tedy nevede k závěru, že se útok na poškozeného vůbec neodehrál, případně se odehrál zcela jinak, než je stěžovateli kladeno za vinu. Z hlediska posouzení, zda se stěžovatel uvedeným jednáním dopustil trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák., je závažnost následku na zdraví poškozeného N. jen jedním z kritérií, k nimž patří i další rysy útoku, včetně jiných, např. slovních projevů pachatele, způsobilých narušit veřejný pořádek (srov. č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu výtržnictví, je ostatně třeba zdůraznit, že sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva náleží primárně do kompetence Nejvyššího soudu, a nikoli soudu Ústavního (srov. rozh. sp. zn. III. ÚS 3113/08, III. ÚS 2349/08, III. ÚS 2277/07 či sp. zn. III. ÚS 392/04). Pochybení ústavně právní intenzity by mohl nabývat zejména takový postup obecných soudů, který by byl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege vyjádřenou v článku 39 Listiny, případně výklad norem zatížený zjevnou libovůlí, který by porušoval principy rovnosti před zákonem a obecné spravedlnosti trestního procesu dle článku 36 a násl. Listiny.

O žádné takové pochybení se ve věci stěžovatele nejedná. Ústavní soud se naopak zcela ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu uvedenou na str. 5 napadeného usnesení, že poměrně brutálně vedený, vyhraněně jednostranný útok stěžovatele (opakované údery pěstí a kopy) vůči poškozenému, před svědky, na místě veřejnosti přístupném (a běžně velmi frekventovaném - areál čerpací stanice) nesl znaky krajní svévole, bezohlednosti a neúcty k zásadám veřejného pořádku a pokojného soužití občanů, tedy k zájmům a hodnotám chráněným právě ust. § 202 tr. zák. (srov. č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr.), a je nutno jej dle tohoto ustanovení tudíž posoudit jako "výtržnost". Stěžovatel musel být minimálně srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.], že svým agresivním, morálně zavrženíhodným jednáním může vzbudit veřejné pohoršení a strach ostatních občanů. Tento následek přitom nastal bez ohledu na skutečnost, že snad větší část svědků incidentu přihlížejících (šlo o přátele stěžovatele) jeho agresivní chování v daném okamžiku neodsuzovala nebo dokonce schvalovala (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu str. 3).

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.