III. ÚS 2685/13
III.ÚS 2685/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženská matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Pardubicích, Zelená 267, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2013 sp. zn. 10 Co 448/2013 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. února 2013 sp. zn. 14 C 78/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásady demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1, postuláty ochrany základních práv a svobod soudní moci dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením okresní soud zastavil řízení (výrok I) pro zpětvzetí a uložil stěžovatelce, aby žalované na nákladech nahradila 25 652 Kč (výrok II). Dále ji vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Stěžovatelka své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobu vzala zpět pro přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů. Tvrdila, že obecné soudy měly přihlédnout k této objektivní situaci, kterou nelze označit za zavinění, ale jde o okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému a aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 968 Kč.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3448/10 namítá, že obecné soudy měly posuzovat všechny okolnosti konkrétní věci (přijetí zákona č. 428/2012 Sb.) a aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., což stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Z recentní judikatury lze poukázat především na nález sp. zn. I. ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012 (dostupný, obdobně jako všechna ostatní zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o nákladech řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázky náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodnutí soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z obsahu napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že odvolací soud přezkoumal řízení před nalézacím soudem a ztotožnil se s jeho věcně správným rozhodnutím, který posuzoval ve vztahu k nákladovému výroku. Nalézací soud správně aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., větu prvou, neboť po pravomocném zastavení řízení v posuzované věci z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem (§ 96 o. s. ř.), se správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve zabýval otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění shledal na straně stěžovatelky (žalobce), správně toto zavinění posuzoval z procesního hlediska. Jestliže to byla stěžovatelka, která zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno, je povinna hradit protistraně její účelně vynaložené náklady řízení na bránění svého práva. Odvolací soud uvedl, že pro rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodující, zda žaloba v posuzované věci byla z hmotně právních hledisek důvodná a proč následně stěžovatelka vzala žalobu zpět s odůvodněním, že bude postupovat dle zákona č. 428/2012 Sb. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatelka v minulosti proti žalovanému podala žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a tuto žalobu vzala také zpět, řízení bylo zastaveno již v roce 2000. Žaloba měla totožná žalobní tvrzení jako v posuzované věci. Odvolací soud neshledal žádné výjimečné okolnosti případu, které by umožňovaly aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatelka podala žalobu podle obecných předpisů, přestože namítala, že svůj nárok uplatnila podle speciálního zákona o půdě, a v mezidobí byl přijat dlouho očekávaný zákon č. 428/2012 Sb., nelze shledat výjimečné okolnosti případu a žalovanému nepřiznat jím vynaložené náklady řízení. To i v situaci, že oba účastníci řízení jsou právnickou osobou a poměry obou účastníků jsou srovnatelné.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly zcela předvídatelně dle kogentních procesně právních norem, svým postupem z výše uvedených důvodů nezkrátily práva stěžovatelky zakotvená v ústavním pořádku. Rozhodovací důvody nalézacího i odvolacího soudu jsou vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění rozhodnutí (§ 169 o. s. ř.). Především odvolací soud se neopomněl zabývat všemi podstatnými námitkami, které stěžovatelka v řízení před ním uplatnila a s nimiž argumentuje i v ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostály tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout. Argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu není případná.

Za těchto okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.