III. ÚS 2685/09
III.ÚS 2685/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. P., 2/ nezl. N. P. a 3/ V. K., zastoupených JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 24/37, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 60/2009, "v části týkající se zamítnutí odvolání stěžovatelky M. P. a N. P.", spojené s návrhem, aby "Ústavní soud ... vyslovil, že právní úprava procesního postavení poškozených v čs. trestním řízení je nedostatečná a je povinností obecných soudů zachovávat procesní rovnost stran a zejména dbát o to, aby v kterékoliv fázi řízení včetně odvolacího i dovolacího měly možnost efektivně uplatňovat svůj právní zájem týkající se výroků o spoluzavinění poškozeného, které může být podkladem pro rozhodování v řízení o náhradě škody v občanskoprávním řízení", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené usnesení vrchního soudu, neboť jsou názoru, že jím došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelé posléze navrhli, aby Ústavní soud ve výrokové části nálezu vyslovil výše specifikované "konstatování".

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Ing. B. Ď. (dále jen "odsouzený") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 46 T 1/2009, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; dále byl odsouzenému uložen trest propadnutí ve výroku označené věci [§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona].

Soud prvního stupně rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody tak, že stěžovateli 3/ přiznal podle § 228 odst. 1 tr. řádu částku 240 000 Kč a stěžovatele 1/ a 2/ v návaznosti na § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání odsouzeného, jeho družky, městského státního zástupce v Praze a poškozených Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti tomuto usnesení podal odsouzený dovolání, o kterém Nejvyšší soud prozatím (před skončením řízení o ústavní stížnosti) nerozhodl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé :

1. Oproti tomu, co uvedl městský soud ve skutkové větě rozsudku, že odsouzený usmrtil poškozeného V. K. "po předchozí roztržce" a poté, co jej "poškozený nejméně jednou udeřil do obličeje", vyslovují stěžovatelé přesvědčení, že poškozený V. K. "nic nevyprovokoval a především fyzicky nezaútočil", přičemž zdůrazňují, že "nepřesný popis skutku obsažený ve výrokové části odsuzujícího rozsudku je základem pro občanskoprávní řízení, který nemůže občanskoprávní soud přezkoumávat s ohledem na ust. § 135 odst. 1 obč. soudního řádu", a nepříznivé důsledky kritizovaného zjištění dovozují též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004. Upozorňují, že coby poškození nedisponují v rámci trestního řízení "téměř žádnými" procesními prostředky umožňujícími "přezkum nesprávnosti" zde vydaných rozhodnutí, což je podle jejich názoru v rozporu se zásadami "rovnosti stran", "rovnosti zbraní" a procesu "fair play". Posléze uplatňují názor, že ústavní stížnost "svým významem a dopadem přesahuje jejich vlastní zájmy (zájem na řádném a plném odškodnění)".

2. Zpochybnili též rozhodnutí soudu prvního stupně (aprobované soudem odvolacím), kterým byli (1/ a 2/) se svými nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Nabídnuté listinné důkazy, zejména "shodné vyjádření účastníků řízení o rozvod manželství" (poškozeného V. K. a E. K., jejichž "rozvodový rozsudek" nabyl právní moci "v den vraždy") a "vyjádření spolubydlících v domě Š." podle nich dokládají, že poškozený V. K. v místě uvedeného "formálního" bydliště "nežil", přičemž "nejméně 5 let žil ve společné domácnosti se stěžovatelkou, synem D. a osobou blízkou byl i N. - dítě z předchozího vztahu stěžovatelky" (srov. § 116 obč. zák.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Námitkou ohledně právních důsledků "popisu úderu poškozeného" ve skutkové větě rozsudku městského soudu stěžovatelé - pouze - předjímají, jak soud v občanskoprávním řízení posoudí dosah své vázanosti dle § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele; pokud by však byla tato interpretační otázka Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o ní soudy v občanskoprávním řízení rozhodnou, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Již ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79 (uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k jejímž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 19. října 1999, sp. zn. 25 Cdo 2081/99 a ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, se totiž podává, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí v občanském soudním řízení.

Stěžovatelé netvrdí, že se Vrchní soud v Praze v souvislosti s posouzením jejich odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (resp. námitek proti obsahu skutkové věty) dopustil výkladového excesu, nýbrž dovozují, že jde o aplikaci úpravy zatížené ústavněprávním deficitem. Čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod sice zaručuje právo na odvolání každému, koho soud uzná vinným z trestného činu, avšak poškozenému právo odvolání do výroku o vině a trestu nepřísluší (shodně kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/04, III. ÚS 425/06). Stěžovatelé ostatně ani nedokládají, že bylo možné proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak odvolací soud učinil na základě odvolání podaného státním zástupcem.

Ve vztahu k stížnostní námitce sub 2. shora se patří připomenout, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Obecné soudy v této souvislosti konstatovaly, že mezi poškozeným V. K. a stěžovatelkou 1/ neexistoval "oficiální příbuzenský vztah" a "nebylo žádným důkazem prokázáno, že se jedná o osoby žijící ve společné domácnosti, kterým by rovněž dle ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku odškodnění za usmrcení osoby blízké náleželo, a bylo by nad rámec adhezního řízení tyto okolnosti dále prokazovat". Není ústavněprávně neudržitelné, jestliže soudy vycházely z toho, že samotné "vyjádření spolubydlících v domě Š." - směřující dle stěžovatelů k doložení "skutečnosti bydlení" - postrádá dostatečný důkazní potenciál pro vymezení okruhu osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák. (z hlediska existence rodinného nebo obdobného poměru zahrnujícího též další komponenty, odlišné od "bydlení") a § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák.; zjištění, která měla být - podle obsahu ústavní stížnosti - z ostatních předložených listinných důkazů soudy učiněna, se týkala rozvodu poškozeného V. K. s E. K., tj. zániku předchozího rodinného poměru.

Postup obecných soudů spočívající v odkazu stěžovatelů 1/ a 2/ s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, v posuzované věci tedy nepředstavuje odepření spravedlnosti, ale ústavněprávně regulérní použití institutu urychlujícího trestního řízení.

S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Stojí za zaznamenání, že v obdobných věcech byl vysloven i silnější názor (ve věci sp. zn. I. ÚS 413/01, II. ÚS 431/04, I. ÚS 612/04, IV. ÚS 87/05 a IV. ÚS 1673/09), na jehož základě byla ústavní stížnost (co do námitek proti aplikaci § 229 tr. řádu), kdy s poukazem na nevyčerpání procesních prostředků občanskoprávních byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Jestliže i stěžovatel 3/ ústavní stížností uplatnil námitky sub. 2 shora (týkající se práv odlišných osob), učinil tak coby subjekt aktivně nelegitimovaný, resp. zjevně neoprávněný, v důsledku čehož by nezbylo než jím podanou ústavní stížnost v této části odmítnout rovněž, zde podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Byla-li ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta, sdílí její osud i návrh vtělený do jejich podání jako sekundární (směřující k tomu, aby Ústavní soud "vyslovil, že právní úprava procesního postavení poškozených v čs. trestním řízení je nedostatečná a je povinností obecných soudů zachovávat procesní rovnost stran a zejména dbát o to, aby v kterékoliv fázi řízení včetně odvolacího i dovolacího měly možnost efektivně uplatňovat svůj právní zájem týkající se výroků o spoluzavinění poškozeného, které může být podkladem pro rozhodování v řízení o náhradě škody v občanskoprávním řízení"), jelikož má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ní věcně oddělit [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu].

Nehledě na to, že i na tomto místě je adekvátní odkázat opětovně na čl. 83 Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu), přičemž limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny). Z věcí uvedených v čl. 87 Ústavy nemůže být v této části (co do formulovaného návrhu) podání stěžovatelů připodobněno - a to zcela zjevně - k žádné z nich. To platí i ohledně návrhu na vyslovení "nedostatečnosti právní úpravy" a uložení "procesních povinností" soudům v obecné rovině, neboť jej za řádný návrh podle zákona o Ústavním soudu považovat nelze a není jím ani z hlediska jeho obsahu. Je tedy i potud namístě závěr, že v případě tohoto požadavku jde o návrh, k jejímuž projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídá, že je Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu musel odmítnout rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vladimír Kůrka v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.