III. ÚS 2683/13
III.ÚS 2683/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Makovského, MBA, zastoupeného Mgr. Janem Matesem, LL.M, advokátem, AK se sídlem v Praze 6 - Vokovicích, Kladenská 413/37, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 č. j. 64 Co 209/2013-118, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 2. 9. 2013 se Ing. Petr Makovský, MBA (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o nařízení předběžného opatření podle § 75c o. s. ř. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 28. 2. 2013 Výkonná rada Občanské demokratické strany (dále jen "VR ODS") usnesením č. 4 zrušila licenci všem místním sdružením působícím v oblastních sdruženích ODS Praha-západ, Praha 4 a Praha 12, a usnesením č. 5 schválila zánik oblastních sdružení ODS Praha-západ, Praha 4 a Praha 12. Dne 22. 3. 2013 Smírčí výbor Občanské demokratické strany (dále jen "SV ODS") prvním výrokem zamítl odvolání Ing. Petra Makovského (nyní stěžovatele) ze dne 3. 3. 2013 proti vnitřnímu usnesení VR ODS č. 4 a 5 ze dne 28. února 2013 s odůvodněním, že VR ODS je suverénním a jediným orgánem, který má právo schvalovat ustavení místních sdružení a rušit licence, v souladu s ustanovením článku 15 odst. 2 písm. e) Stanov ODS. VR ODS postupovala v souladu se svými kompetencemi dle Stanov ODS a SV ODS neshledal ani žádná procedurální pochybení, která by mohla vést k neplatnosti předmětného usnesení. Z těchto důvodů shledal podané odvolání neopodstatněným.

Usnesením ze dne 25. 4. 2013 č. j. 10 Nc 1011/2013-14 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobce Ing. Petra Makovského předběžným opatřením zakázal žalované Občanské demokratické straně, se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná" případně "ODS"), aby na základě bodu 4 usnesení VR ODS ze dne 28. 2. 2013, kterým zrušila licenci všem místním sdružením působícím v oblastním sdružení Praha-západ, bránila žalobci a místním sdružením působícím v oblastním sdružení Praha-západ ve výkonu jejich činnosti prováděné v souladu se stanovami ODS; dále žalované zakázal, aby bránila žalobci a oblastnímu sdružení Praha-západ ve výkonu jejich činností prováděné v souladu se stanovami ODS a tím se zdržela porušování práva žalobce svobodně se sdružovat v politických stranách (výrok I.); žalobci uložil, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení podal u příslušného soudu návrh ve věci samé (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Dne 24. 6. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2013 změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu § 75c odst. 1 o. s. ř. neshledal, neboť členové sdružení Praha-západ mají ve smyslu napadeného usnesení VR ODS ze dne 28. 2. 2013 možnost se do tří měsíců přeregistrovat do jiného místního sdružení mimo tuto oblast či opětovně založit své místní sdružení s tím, že jako podmínka pro opětovné založení místního sdružení ODS je stanoveno bydliště jeho zakládajících členů v místě jeho vzniku. Žalobce tak neosvědčil své tvrzení, že v případě nenařízení předběžného opatření tím bude znemožněno jeho právo sdružovat se v politických stranách. Podmínku trvalého bydliště zakládajících členů místního sdružení v místě jeho vzniku nelze považovat za podmínku bránící žalobci v založení místního sdružení či ve vstupu do již existujícího místního sdružení v místě jeho trvalého bydliště. Odvolací soud proto neshledal, že by právo žalobce zaručené mu článkem 20 Listiny bylo ohroženo či omezeno. Odvolací soud neshledal splněnou ani základní podmínku pro nařízení předběžného opatření, t. j. potřebu zatímně upravit poměry účastníků, neboť žalobce ani neosvědčil, že by usnesením VR ODS ze dne 28. 2. 2013 docházelo k porušování jeho práva svobodně se sdružovat v politických stranách. Odvolací soud neshledal důvodnou ani obavu z ohrožení výkonu případného soudního rozhodnutí, zejména za situace, kdy žalobce ani netvrdil, že by ve věci již podal žalobu.

Dne 5. 5. 2013 byla nalézacímu soudu doručena žaloba stěžovatele (a dalších dvou žalobců) o určení, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem a stanovami.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo sdružovat se v politických stranách garantované čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož obsah Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1969/10 (N 219/63 SbNU 515), odvolací soud však nesprávně zúžil, a že bylo porušeno též jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil rozsáhlou argumentaci z valné části shodnou s argumentací již uplatněnou v žalobě. Těžiště ústavněprávní argumentace je obsaženo v části VI - A ústavní stížnosti, a vychází především z výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10.

Odvolacímu soudu stěžovatel zejména vytkl, že "v napadeném usnesení nesprávně vymezil obsah základního práva garantovaného čl. 20 Listiny v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když jej zredukoval pouze na právo stěžovatele být formálně členem strany bez jakýchkoliv dalších práv." Nerespektováním výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10 se prý odvolací soud dopustil svévole, čímž současně porušil právo na spravedlivý proces.

Konečné rozhodnutí soudu o žalobě na určení rozporu předmětného usnesení výkonné rady ODS ze dne 28. 2. 2013 se zákonem a stanovami nebude mít podle stěžovatele žádný reálný význam. Zaniknou-li místní a oblastní sdružení Praha-západ, nebude možné jejich činnost s odstupem několika let obnovit, "stěžovatelé budou zbaveni členství v ODS, nebo budou nuceni se přeregistrovat do jiného místního sdružení, a rozhodování soudů se tak stane pouhým akademickým cvičením bez reálných dopadů."

Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu stěžovatel odůvodnil tvrzením, že mu hrozí vznik nenapravitelné újmy, "neboť důsledky spočívající ve zrušení těchto sdružení a s tím související zakládání sdružení nových by byly v budoucnu nevratné a činnost zrušených sdružení by se po vydání pravomocného rozhodnutí soudu ve věci (tj. s odstupem patrně několika let) již nepodařilo obnovit."
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2013 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; Ústavní soud však připouští, že jím k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K poukazu stěžovatele na výše již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1969/10 Ústavní soud připomíná, že zmíněný nález především zdůraznil povinnost obecných soudů plynoucí z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky interpretovat ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o politických stranách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o politických stranách) prizmatem v nálezu předestřených aspektů ústavního požadavku respektu k vnitrostranické demokracii a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec ve výše cit. ustanovení § 16 odst. 1 a § 9 zákona o politických stranách připustit přezkum rozhodnutí vnitrostranických orgánů z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatele jako člena politické strany konkrétní činností této strany, při současném respektování zásady plynoucí z § 3 odst. 1 zákona o politických stranách, dle níž státní orgány mohou do postavení a činnosti politických stran zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích.

Ústavní soud je toho názoru, že požadavky plynoucí z výše citovaného nálezu byly v případě stěžovatele naplněny, což plyne již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud rozhodl nesprávně, dospěl-li k závěru, že napadeným rozhodnutím vnitrostranického orgánu nebylo porušeno jeho základní právo dle čl. 20 Listiny a že v jeho případě nebyly splněny podmínky § 75c odst. 1 o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření. Jinak řečeno, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro vydání předběžného opatření byly odvolacím soudem nesprávně právně posouzeny.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle § 75c odst. 1 o. s. ř. je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci odvolacím soudem Ústavní soud konstatuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud je toho názoru, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě jen opakováním námitek stěžovatelem již uplatněných v odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně a ústavně konformním způsobem vyrovnal, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.