III. ÚS 2670/13
III.ÚS 2670/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 6. 2013 č. j. 13 To 279/2013-1192 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 5. 2013 č. j. 22 T 146/2012-1144, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, je stěžovatel na základě usnesení policejního orgánu ze dne 14. 8. 2012 dle § 160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku.

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. 4 Nt 509/2012 rozhodl tak, že stěžovatel se z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu bere do vazby. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 9. 2011 sp. zn. 14 To 232/2012 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Okresní soud v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele ze dne 24. 4. 2013, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nestanoví a podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele ze dne 24. 4. 2013 a 26. 4. 2013 o propuštění z vazby zamítá.

Stěžovatelova (instanční) stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení základních práv garantovaných shora citovanými články Listiny, neboť jej obecný soud (Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích) nevyslechl předtím, než rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích, což se zjevuje zejména ve vztahu k "návrhu na složení peněžité záruky", pakliže rozhodující soud konstatoval, že peněžitou záruku ve výši 50 000 Kč považuje za nedostatečnou. V rámci vazebního zasedání též měly být provedeny důkazy, z nichž soudní rozhodnutí vycházejí, např. "výpověď Reného Belluše, zdroj příjmů stěžovatele", a obecné soudy též nedostály povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se v podstatné míře omezily na odkazy ke svým usnesením předchozím. Stěžovatel má za to, že není zřejmé, z jakého důvodu je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a vytýká rozdílná odůvodnění soudu prvního stupně a soudu stížnostního, přičemž soudy podle jeho názoru nedocenily ani okolnost, že vazební stíhání probíhá již od 15. 8. 2012.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68, resp. § 71a tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, resp. jejím čl. 8 odst. 5, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Argumentace obecných soudů trestněprávní "anamnézou" stěžovatele není nehájitelná (natožpak z hledisek ústavněprávních), pakliže se odvíjí též z připomenutí dalších jeho trestních věcí ["obžalovaný (stěžovatel) byl v minulosti opakovaně soudem trestán k nepodmíněným trestům odnětí svobody převážně za majetkovou trestnou činnost a dále je patrné, že se měl trestné činnosti dopustit poté, co proti němu bylo zahájeno dne 15. 3. 2012 trestní stíhání v Sokolově pro přečiny vydírání, zpronevěry a neoprávněného podnikání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, navíc je proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Sokolově po podané obžalobě Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 15. 4. 2011 sp. zn. Zt 79/2011"]. Při posuzování existence vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu nelze ve sledovaných souvislostech upírat přesvědčivost ani úvahám obecných soudů ohledně absence dostatečného legálního zdroje příjmů stěžovatele.

Ústavní soud vzal v potaz, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 9. 2013 č. j. 13 To 380/2013-1262 z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 7. 2013 č. j. 22 T 146/2012-1227 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou). Aniž by mohl předjímat konečný výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že zrušující usnesení odvolacího soudu (vydané až po usneseních, proti nimž směřuje ústavní stížnost) konstatuje nutnost zkoumání stěžovatele znalcem z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, a ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že potřeba doplnění dokazování v uvedeném směru diskvalifikuje vazební stíhání, o které ve věci dané ústavní stížnosti jde.

Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což nepochybně platí tím spíše pro rozhodovací činnost obecných soudů, zejména ve vztahu k vlastní prejudikatuře (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1618/08 ze dne 19. 2. 2009 a sp. zn. III. ÚS 3189/09 ze dne 7. 1. 2010); jinak řečeno, reakce stížnostního soudu na námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozím rozhodnutí.

Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že odůvodnění usnesení soudů prvního a druhého stupně jsou vzájemně nekonzistentní.

Za shora popsané stěžovatelovy "situace" obecným soudům nelze vyčítat, že by se při hodnocení podmínek dle § 67 písm. c) tr. řádu dopustily nepřípustné svévole, jak je o ní řeč výše.

I kdyby rozhodujícími orgány zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde evidentně nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky (natožpak ústavněprávně relevantně) nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 67 písm. c) tr. řádu], k dispozici není.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích nepochybil ani tím, že nenařídil vazební zasedání, o nějž stěžovatel (kvalifikovaně zastoupený advokátem, viz jeho podání ze dne 27. 5. 2013) nepožádal. Předmětný postup se stěžovatelem vzpomínanou judikaturou Ústavního soudu nekoliduje; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).

Stojí za zaznamenání, že stěžovatel - podle svého vyjádření - mínil v rámci vazebního zasedání argumentovat především možností "složení peněžité záruky", avšak v ústavní stížnosti relevantně neuvádí, z jakého důvodu nemohl související aspekty ozřejmit již v písemné instanční stížnosti, a nespecifikuje, ve kterých směrech bylo lze proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit v písemném odůvodnění stížnosti.

V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též další výhrady stěžovatele ohledně tvrzených průtahů v řízení. K nim se patří uvést, že jde o oponenturu vztahující se především nikoli k rozhodování o vazbě, nýbrž ve věci samé. Stojí pak za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu (srov. zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest), přičemž jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.