III. ÚS 2661/09
III.ÚS 2661/09 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. července 2009 č. j. 21 Cdo 3757/2008-186, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2009, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2009 č. j. 21 Cdo 3757/2008-186, a tvrdí, že postupem dovolacího soudu jako orgánu veřejné moci byl porušen článek 14 ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, stejně jako prý došlo i k porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel argumentuje především tím, že dřívější judikatura obecných soudů i Ústavního soudu nevylučovala možnost domáhat se ve skutkově a právně obdobných případech ochrany vlastnického práva vedle restitučních předpisů i podle hmotně právních ustanovení občanského práva. Přesto, že v mezidobí nedošlo k podstatné změně restitučních a občanskoprávních předpisů v této otázce, dovolací soud s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. (dále jen "Stanovisko") v předmětné věci dospěl k závěru, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990 podle obecných občanskoprávních předpisů a tímto svým názorem prý restitučním předpisům "přisoudil" povahu vyvlastňovacích předpisů, i když podmínky vyvlastnění splněny nebyly.

Nejvyšší soud a soud odvolací údajně dále porušily právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť dovolací soud Evropskému soudnímu dvoru nepředložil stěžovatelem formulovanou předběžnou otázku a znemožnil mu prý tak "zodpovězení položené otázky ze strany jeho zákonného soudce".

Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti provádí vlastní výklad vztahu restitučních předpisů a předpisů občanskoprávních, přičemž polemizuje se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho Stanovisku.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal Ústavní soud za potřebné podrobněji na tomto místě rekapitulovat, neboť jak ústavní stížností napadené rozhodnutí, tak i průběh procesu, jsou účastníkům řízení dostatečně známy.
III.

Ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná, byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná, avšak z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek byla Ústavním soudem shledána zjevně neopodstatněnou.

Opodstatněností se ve vztahu k ústavní stížnosti rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholemjejich soustavy (srov. článek 83 a článek 91 Ústavy ČR) a není tedy pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů (včetně soudu dovolacího). Ústavní soud se proto zabýval ústavní stížností jen z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod a dospěl k závěru, že k takovému porušení v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení těchto práv: práva na projednání jeho věci ve spravedlivém, veřejném a v přiměřené lhůtě provedeném řízení, konanémpřed nestranným soudem, práva na zajištění užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez diskriminace, práva každé osoby na pokojné užívání jejího majetku, bez možnosti být tohoto majetku zbavena, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva a konečně i porušení svého práva na zákonného soudce.

Ze všech v ústavní stížnosti podrobně rozvedených námitek je zřejmé, že stěžovatel podrobuje kritice nejen rozhodnutí dovolacího soudu napadené předmětnou ústavní stížností, ale především právní závěr soudů vycházející jak např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, tak z plné akceptace právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jeho Stanovisku.

V usnesení ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 682/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyložil, že se sice v jeho judikatuře objevila některá rozhodnutí, která zmírňovala dopad Stanoviska, jedná se však o případy natolik ojedinělé a svou podstatou specifické, že nelze jejich závěry na projednávanou věc jakkoli aplikovat.

Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal žádný důvod odchýlit se od svých závěrů podrobně vyložených ve výše citovaném Stanovisku, či je podrobovat "zpětnému přezkumu" z hlediska stěžovatelem vyjádřených subjektivních nesouhlasných názorů, a to tím spíše, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu z něj jako ze správného vychází.

Nadále také platí, že určovací žalobou, které jako institutu bylo využito i v projednávané věci, nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, ať již se jí stěžovatel domáhal určení ležící pozůstalosti či konkrétního určení vlastnictví (k tomu srovnej např. usnesení NS ČR ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 649/05, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud se týká tvrzení stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít již ze strany odvolacího a později i dovolacího soudu, poukazuje Ústavní soud v tomto směru rovněž na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4983/2008 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 682/09, s jejichž závěry jako se správnými se ztotožňuje iv projednávané věci.

Ústavní soud z důvodů výše vyložených se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.