III. ÚS 2657/13
III.ÚS 2657/13 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Petrika - PEKO, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 736/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. ledna 2012 č. j. 3 C 90/2006-517, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2012 č. j. 29 Co 267/2012-559 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2013 č. j. 32 Cdo 3295/2012-592, za účasti 1) Okresního soudu v Rakovníku, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku domáhal po žalovaných Lence Süssmilichové a Martinu Süssmilichovi zaplacení částky 1.470.127,- Kč s příslušenstvím, která představuje cenu díla, které žalobce na základě uzavřené smlouvy o dílo pro žalované zhotovil, a která nebyla žalovanými uhrazena. Žalobce jakožto dodavatel prováděl na základě smlouvy o dílo pro žalované jako objednatele výkopové práce pro základy rodinného domu a zhotovení hrubé stavby rodinného domu. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 31. ledna 2012 č. j. 3 C 90/2006-517 žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.470.127,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I). Dále soud uložil žalobci povinnost zaplatit na účet Okresního soudu v Rakovníku na nákladech řízení státu částku 39 584,- Kč (výrok pod bodem II) a dále soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 557.761,60,- Kč (výrok pod bodem III).

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podal žalobce odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2012 č. j. 29 Co 267/2012-559 rozsudek Okresního soudu v Rakovníku potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 103.294,- Kč.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. června 2013 jako nepřípustné odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27.893,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v rámci dokazování vyšly pouze z jediné faktury, která dle nich prokazuje, že žalovaní stěžovateli nic nedluží. Ze smlouvy o dílo však jednoznačně vyplývá, že žalovaní se zavázali k placení jednotlivých faktur, které byly stěžovatelem řádně vystavovány. Stěžovatel uvádí, že mu není známo, z jakého důvodu daly obecné soudy přednost listinnému důkazu. Obecné soudy tento postup vůbec neodůvodnily a v napadených rozsudcích dokonce není o zmíněných listinných důkazech, které prokazují, že stěžovatel předal dílo bez vad, ani zmínky. Stěžovatel v tomto ohledu upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu v případech tzv. opomenutých důkazů.

Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, vzaly za prokázané toliko na základě jedné jediné faktury, že žalovaní stěžovateli nic nedluží. Dále obecné soudy nezohlednily důkazy předložené stěžovatelem, byť šlo o důkazy zcela zásadního významu, a v jejich rozhodnutích zcela absentují důvody, proč tyto důkazy nezohlednily. Obecné soudy se tak dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatele a svůj výsledný názor řádně nezdůvodnily, což není v souladu s požadavkem řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Dále prý obecné soudy přísně formalisticky neuznaly odchýlení se od dispozitivní úpravy obchodního zákoníku, neboť stěžovatel a žalovaní sjednali odchylně od ust. § 548 a 554 obch. zákoníku vznik nároku za zaplacení ceny za dílo, a to do 14 dnů od doručení jednotlivých dílčích faktur. V postupu obecných soudů dle stěžovatele došlo k denegatio iustitiae a v konečném důsledku k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Dne 17. září 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání stěžovatele označené jako doplnění ústavní stížnosti. K uvedenému podání však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť bylo Ústavnímu soudu doručeno až po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání ústavní stížnosti. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013 č. j. 32 Cdo 3295/2012-592 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 2. července 2013.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nařídil ústní jednání, při kterém se obě strany shodně vyjádřily, že nenavrhly výslech znalce a ani doplnění znaleckého posudku. Žádné další důkazy pak žalobce ani žalovaní nenavrhli. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel nikoli pouze z jedné konečné faktury, ale provedl důkaz řadou faktur, které stěžovatel žalovaným vystavil. Otázka hodnocení těchto důkazů je pak věcí obecného soudu.

V předmětné věci byla spornou otázka, zda žalovaní dluží žalobci žalovanou částku představující dluh, který vznikl po ukončení díla. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v procesním spise je založena faktura č. 5/21/123 ze dne 23. listopadu 2005, která je označena žalobcem jako konečná faktura, která obsahuje údaj o přeplatku žalovaných ve výši 63.400,- Kč a neobsahuje žádný údaj o dlužné částce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se žalobci nepodařilo žádným důkazem prokázat, že by žalovaní dlužili, a to ani v průběhu realizace díla nebo po jeho ukončení.

Odvolací soud dále poukázal na to, že před soudem prvního stupně bylo z provedeného dokazování, a to zejména ze znaleckého posudku a výslechu znalce Ing. Hataše, svědků Charváta, Mendela a Hataše nadevší pochybnost prokázáno, že dílo zhotovené žalobcem nebylo provedeno v plném rozsahu, ale bylo zhotoveno s vadami a nedodělky (§ 554 obch. zák.), neboť znalec zkonstatoval, že vady díla jsou takového rozsahu, že ovlivňují statiku stavby a snižují zhruba o 80 % kvalitu zdiva. Kvalita stavby je natolik nízká, že dílo je nezkolaudovatelné a neumožňuje stavbu užívat k bydlení; tyto vady byly zhodnoceny částkou 129.933,- Kč, přičemž tuto částku lze hodnotit jako způsobilou k započtení.

Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovanou částku nelze žalobci přiznat ani proto, že nárok vzniklý na zaplacení ceny za dílo může vzniknout až po jeho řádném ukončení, ke kterému však dosud nedošlo, neboli žalobce má nadále povinnost dílo dokončit, přičemž obsah jeho závazku se mění tak, že odpovídá nároku žalovaných z vadného plnění (ust. § 324 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ust. § 345n obch. zák.). Odvolací soud proto uzavřel, že nebylo prokázáno, že by cena za dílo nebyla zaplacena.

Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.