III. ÚS 265/05
III.ÚS 265/05 ze dne 29. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. 5 Tdo 21/2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 10 To 297/2004 a rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 1 T 55/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. listopadu 2003 sp. zn. 1 T 55/2003 byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým se měl dopustit trestných činů porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. ledna 2004 sp. zn. 10 To 5/2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Ve věci opětovně rozhodoval Okresní soud Praha - západ, který rozsudkem ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 1 T 55/2003 stěžovatele uznal vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 23. ledna 2002 v přesně nezjištěné době v Černošicích po vyštípnutí dřevěné zárubně vstupních dveří vnikl do rekreačního objektu, kde nalezenými kuchyňskými noži rozřezal záclony, molitanové matrace a interiér objektu postříkal červenou sprejovou barvou, čímž způsobil škodu poškozením věci a objektu ve výši 6.050,- Kč ke škodě majitelky K. J. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odsuzující rozsudek nalézacího soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 10 To 297/2004 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnul.

Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. 5 Tdo 21/2005 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 256b tr. ř.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl de facto uznán vinným usnesením odvolacího soudu ze dne 13. ledna 2004, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud však svůj závěr, jenž ho vedl ke zrušení zprošťujícího rozsudku, odůvodnil jen paušálně a nekonkrétně. Odvolací soud neuložil nalézacímu soudu provést další důkazy, ani nepolemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními, uložil mu je však znovu zhodnotit tak, aby byl stěžovatel uznán vinným. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání, bez znalosti důkazních prostředků. Dle tvrzení stěžovatele odvolací soud nemůže obviněného uznat vinným, pokud tak neučinil soud prvního stupně, shora uvedený postup však znamená porušení této zásady. Nejvyšší soud se při projednání podaného dovolání nezabýval meritem věci a základní stěžovatelovou námitkou, že odvolací soud rozhodl o jeho vině, jakkoliv mu to zákon zakazuje, ale posoudil dovolání pouze formalisticky a odmítl je. Stěžovatel rovněž namítá, že není usvědčován jediným přímým důkazem a důkazy nepřímé nevedou k jednoznačnému závěru o jeho vině. Stěžovatel zpochybňuje hodnotu pachové stopy, neboť byl společně s poškozenou v chatě již dříve přítomen a navíc svědkyně, která se na vyhodnocení tohoto důkazu podílela, jej sama u hlavního líčení zpochybnila. Jiné důkazy přitom prý stěžovatele neusvědčovaly.

Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 1 T 55/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, že byl uznán vinným rozhodnutím odvolacího soudu, jakkoliv byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn. Toto stěžovatelovo tvrzení není pravdivé, stěžovatel byl uznán vinným nikoliv usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004 sp. zn. 10 To 5/2004, ale rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 1 T 55/2003. Pokud Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. ledna 2004 z konkrétně uvedených důvodů zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu a přikázal mu znovu zhodnotit provedené důkazy a ve věci rozhodnout, postupoval zcela zákonným a ústavně konformním způsobem. Nerozhodl tak o vině stěžovatele, ani nenařídil soudu prvního stupně takto rozhodnout, ale rozhodnutí o vině bylo plně v kompetenci soudu prvního stupně. Jak odvolací soud uvedl ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 10 To 297/2004, soud prvního stupně měl nepochybně možnost stěžovatele znovu zprostit obžaloby.

Stěžovatelovu námitku, že se Nejvyšší soud nezabýval meritem věci, ale dovolání odmítl z formalistických důvodů, nepokládá Ústavní soud za důvodnou. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), c), d), g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že námitky vyslovené v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. a), c) a d) tr. ř. směřují proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004 sp. zn. 10 To 5/2004, které však dovoláním napadnout nelze. Dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. pak materiálně nejsou dány. Podle závěru Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by vytýkala vadu obsahově podřaditelnou pod některý z deklarovaných dovolacích důvodů. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyrozumět, že tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatel nezpochybňuje, ale vytýká mu, že se nezabýval jeho hlavní námitkou, tedy že odvolací soud rozhodl o jeho vině, jakkoliv byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby. Nehledě k nedůvodnosti této námitky (viz výše), je závěr Nejvyššího soudu, že tato námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, a proto nelze než dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, plně odůvodněný a nelze mu vytýkat pochybení. Nejvyšší soud je přitom povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod je možno podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Skutečnost, že se dovolací soud nezabýval stěžovatelovou námitkou, jež nebyla materiálně podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, nezakládá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Ke stěžovatelově námitce, že mu nebylo dostatečně prokázáno spáchání odsouzeného skutku, Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Soud prvního stupně konstatoval, že z provedené pachové stopy vyplývá, že stěžovatel měl v ruce nůž, který byl zabodnut v rozřezané matraci, pachové stopy vedly od chaty ke stěžovatelovu bydlišti. Stěžovatele dále usvědčuje výpověď poškozené K. J., dle které se již do chaty někdo dříve vloupal a byla v ní umístěna fotografie, kterou mohl mít pouze stěžovatel (pocházela z jejich společné dovolené). Poté, co obdržela krátkou textovou zprávu (dále jen "SMS") ze stěžovatelova telefonu, že v "hnědé (tj. v předmětné chatě) již má zabaleno", jela chatu zkontrolovat a zjistila, že se do ní opět někdo vloupal. Poškozená podezírala stěžovatele a obsah uvedené SMS si evidentně správně vyložila (str. 4 rozsudku). Odvolací soud na tyto závěry nalézacího soudu odkázal, konstatoval, že pachová stopa není osamoceným důkazem, vedle obsahu SMS odvolací soud vzal v úvahu též skutečnost, že stěžovatel těžce nesl svůj rozchod s poškozenou a nebyla zjištěna žádná jiná osoba, která by měla důvod spáchat tak zjevný akt msty (str. 3 usnesení).

Ústavní soud na závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Stěžovatelovo zpochybnění pachové stopy tvrzením, že v chatě byl s poškozenou před vloupáním přítomen, je s ohledem na skutečnost, že pachová stopa byla zajištěna na noži vbodnutém do matrace, zcela nepřesvědčivé. Jeho tvrzení, že svědkyně, která se na vyhodnocení tohoto důkazu podílela, jej u hlavního líčení zpochybnila, je nekonkrétní až nesrozumitelné a navíc nemá žádnou oporu v protokolech o konání hlavního líčení.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.