III. ÚS 2648/09
III.ÚS 2648/09 ze dne 5. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Jířiny Šlechtické, CSc., správkyně konkursní podstaty úpadce Zdravotnické zásobování, státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 1, Hybernská 8, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2009 č. j. 29 Cdo 2017/2007-180, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007 č. j. 13 Cmo 239/2006-138, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 58 Cm 85/2005-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 10. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Jádrem ústavní stížnosti je vyloučení určitých nemovitostí, specifikovaných v napadených rozhodnutích, z konkursní podstaty. Napadená rozhodnutí vycházejí z toho, že tyto nemovitosti jsou určeným majetkem státu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, přičemž podle ustanovení § 16 odst. 5 tohoto zákona státní podnik odpovídá za své závazky celým svým majetkem s výjimkou majetku určeného. Podle stěžovatelky pak soudy všech stupňů dovodily, že určený majetek lze podřadit pod § 321 o. s. ř., který vylučuje některé věci z výkonu rozhodnutí. Ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") obecné soudy shledaly, že určený majetek nepatří do konkurzní podstaty.

Jak sama stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy napadala nesprávné posouzení otázky, kterým zákonem se právní režim úpadce Zdravotnické zásobování, státní podnik v likvidaci, řídí. Podle jejího názoru to měl být zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nikoliv zákon č. 77/1997 Sb., jehož § 16 odst. 5 byl právním základem pro vyloučení určeného majetku z konkursní podstaty.

Stěžovatelka rovněž napadala podle jejího názoru chybný výklad ustanovení §§ 321 a 322 o. s. ř., na jehož základě byl určený majetek vyloučen z konkursní podstaty.

Konečně stěžovatelka napadla skutečnost, že dochází k porušení základního vlastnického práva a práva provozovat podnikatelskou činnost jejího a věřitelů konkurzní podstaty. Podle stěžovatelky, připustíme-li nesprávný výklad zákona o státním podniku a dovodíme-li z něj, že sporné nemovitosti jsou určeným majetkem, je výklad § 16 odst. 5 zákona o státním podniku ve smyslu nemožnosti zahrnutí určeného majetku do konkurzní podstaty úpadce v rozporu s principem rovnosti ochrany vlastnického práva. Stěžovatelka uvádí, že soudy v daném případě chybně a příliš formalisticky aplikovaly ustanovení zákona. Podle stěžovatelky se soudy mají zabývat otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítnout a zvolit výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý. Stěžovatelka uvádí, že účelem zákona o konkurzu a vyrovnání je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, s cílem dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu, přičemž soud musí nejen respektoval právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Podle názoru stěžovatelky spravedlivým uspořádáním poměrů úpadce je především dosažení poměrného uspokojení věřitelů úpadce z konkurzní podstaty, nikoliv dosáhnout účelovým slovním výkladem několika navzájem nesouvisejících ustanovení zákonů vyloučení prakticky veškerého majetku z konkurzní podstaty, zvýhodnit vlastnictví státu oproti ostatním vlastníkům a odepřít jim právo na soudní ochranu jejich práv. Podle stěžovatelky sám dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že ustanovení § 16 odst. 5 zákona o státním podniku zvýhodňuje stát ve srovnání s ostatními dlužníky, přičemž je však toto zvýhodnění kompenzováno zápisem určeného majetku do obchodního rejstříku. Stěžovatelka pak poukazuje na nedostatečnost informace o určeném majetku, které lze ze zápisu v obchodním rejstříku zjistit.

V ústavněprávní rovině stěžovatelka tvrdí, že výklad přijatý obecnými soudy omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a tím značně zasáhl do jeho práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Splatná a státem pravomocně přiznaná pohledávka je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, a věřiteli je tak poskytována ochrana "legitimního očekávání", že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude efektivně realizována. Stěžovatelka uzavírá, že čistě formálním výkladem zákona bez přihlédnutí k účelu zákona tak obecné soudy poškodily ústavně garantovaná práva stěžovatelky na vlastnictví a jeho soudní ochranu, právo na podnikatelskou činnost, princip rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany a garantovanou soudní ochranu práv.
II. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje - a z obsahu ústavní stížnosti vyplývá nutnost to zopakovat - že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud je povolán k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ohledně výkladu podústavního práva, a to jako hmotného tak i procesního, jsou to vrcholné soudy všeobecné soustavy soudů, jimž přísluší sjednocovat judikaturu jim podřízených soudů, přičemž při výkonu této pravomoci jsou přirozeně i tyto soudy povinny interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podústavního práva, která by extrémně vybočila z mezí určených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

Dovolací soud se argumenty, které stěžovatelka uplatnila ohledně výkladu relevantních ustanovení podústavního práva, zabýval a shledal je neopodstatněnými. I v případě posledně uvedeného tvrzení stěžovatelky, které se týká ústavnosti vynětí části majetku státního podniku z majetku, jímž státní podnik odpovídá za svoje závazky, takže jej nelze použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů (§ 16 odst. 5 zákona o státním podniku), se Ústavní soud ztotožňuje se závěry dovolacího soudu. Stěžovatelka ve své stížnosti zdůrazňuje zájmy a účely zákona o konkursu a vyrovnání, a kritizuje obecné soudy za to, že je ve svých rozhodnutích nezohlednily. Jak ovšem sama stěžovatelka uvádí, dovolací soud poukázal na to, že dotčené ustanovení sice do jisté míry zvýhodňuje státní podnik ve srovnání s jinými dlužníky (jde o zvýšenou ochranu vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob), ani to však podle názoru dovolacího soudu nepředstavuje porušení principu rovnosti v intenzitě, jež by opodstatňovala závěr o rozporu dotčeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Ochrana věřitelů státního podniku je totiž dostatečně zabezpečena právě zápisem tzv. určeného majetku do obchodního rejstříku.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že argumenty o nedostatečnosti zápisu určeného majetku konkrétního státního podniku, o který se v jejím případě jedná, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuplatnila. S ohledem na výše uvedené principy přezkumu rozhodnutí obecných soudů je proto Ústavní soud nemohl považovat ze relevantní pro posuzování ústavní stížnosti.

Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 5. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.