III. ÚS 2647/12
III.ÚS 2647/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Na Dolech 4872/15, proti usnesení Krajského soudu v Brně - soud pro mládež ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 4 Tmo 37/2012 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež ze dne 10. 2. 2012 sp. zn. 13 Tm 28/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená usnesení soudů pro mládež, vydaná v jeho trestněprávní věci.

Shora identifikovaným usnesením rozhodl okresní soud, že dle ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu nemá (mladistvý) stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu a krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení zamítl.

V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatelova námitka, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť studuje, představuje dočasnou situaci, jelikož po ukončení studiu mu nebude nic bránit, aby pracoval a měl dostatek prostředků k úhradě nákladů své obhajoby.

Tento výklad podle stěžovatele odporuje ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. jeho zákonné úpravě v ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu; je názoru, že každý obviněný, jenž prokáže svoji nemajetnost, má nárok na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu. Stížnostním soudem zvolený výklad nemůže obstát, jestliže o každé nemajetné osobě se dá "v podstatě" prohlásit, že nedostatek finančních prostředků představuje toliko dočasnou situaci, jelikož způsobů, jak lze tyto prostředky získat, je nesčetně. Stěžovatel se proto domnívá, že soud musí vždy zkoumat aktuální majetkovou situaci žadatele, nikoliv minulou či budoucí, a ústavně konformní výklad ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu nemůže vycházet ze spekulativního předpokladu, že se jeho poměry v budoucnu zlepší. Též s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 považuje proto rozhodnutí krajského soudu za projev libovůle, neboť stížnostní soud váže možnost přiznání bezplatné obhajoby (nebo obhajoby za sníženou odměnu) na splnění podmínek, které nemají oporu ve znění trestního řádu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení těch ustanovení ústavního pořádku České republiky (Ústavy, Listiny a Úmluvy), k jejichž porušení by mohlo v zásadě dojít pouze tehdy, pokud by obecné soudy (zde soudy pro mládež v režimu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže) zvolily takovou interpretaci podústavního práva, jež založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele nebo je taková interpretace výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou aplikační libovůli.

O vadu takto vymezené (ústavněprávně relevantní) povahy však v dané věci, jejímž předmětem je - toliko - spor o interpretaci podústavního ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, nejde, poněvadž úsudek o takovém výkladovém excesu spolehlivě založit nelze. Nic jiného pak "ve hře" není, neboť ústavně garantované právo stěžovatele na obhajobu dotčeno nebylo.

Výklad ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu v kontextu stěžovatelových námitek byl judikatorně podán v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. 7 To 99/2004 (publikováno in: Bulletin advokacie, 5/2008, str. 37), v jehož odůvodnění je mj. uvedeno: "Současná právní teorie a soudní praxe se k problematice nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu staví tak, že je povinností soudu zjistit majetkové poměry a výdělkové možnosti odsouzeného, přičemž nárok na bezplatnou obhajobu může být odůvodněn jen v případě, kdy odsouzený nemá prostředky na zaplacení obhajoby z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy, např. jde-li o osobu trvale zdravotně postiženou, živitele mnohačetné rodiny, osobu mladistvou, která ještě nemůže vykonávat žádné zaměstnání, tj. o osobu, která se zřetelem na své výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo nutné výživy osob, o něž je ze zákona povinna pečovat."

Odůvodnění usnesení obecných soudů, pakliže zdůrazňují podmínku nikoli přechodné materiální nouze, není s touto - judikatorně konsolidovanou - interpretací v kolizi, a v dalším jde již jen o její více či méně přiléhavé uplatnění v konkrétní věci, což důvod pro vstup Ústavního soudu do tohoto prostoru, nemá-li být další běžnou opravnou instancí, nezakládá. Ostatně pakliže je tato podmínka věcně udržitelná, odpadají stěžovatelovy úvahy o výlučně myslitelném hodnocení majetkových poměrů coby prezentním, a že by jeho nemajetnost být pouze přechodné povahy neměla (případně že mu svědčí další relevantní okolnosti), stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí. Poukaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 22/10 je pak nepřiléhavý očividně.

Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.