III. ÚS 2643/09
III.ÚS 2643/09 ze dne 27. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Veronikou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pálavská 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 50 To 476/2009, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 5 T 123/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro pokračující trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 tr. zákona, dílem spáchaný ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona, a trestný čin poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zákona; uvedených trestných činů se měl dopustit částečně ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona se spoluobžalovanou V. Š.

Okresní soud Plzeň-město výše uvedeným usnesením podle § 72 odst. 3 tr. řádu stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku písemného slibu a podle § 71 odst. 5 tr. řádu rozhodl tak, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě. Stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením Krajský soud v Plzni podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně zamítl, aniž "se jí zabýval a seznámil se s jejím obsahem"; paušalizujícími shrnutími dal podle jeho názoru najevo, že v rozporu s § 147 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu o stížnosti "v podstatě obsahově nerozhodl, ignoroval ji a rozhodoval o obsahově zcela jiném opravném prostředku". Svojí stížností totiž vytkl, že soud neodůvodnil "reálnost" obavy předvídané v § 67 písm. c) tr. řádu, nezohlednil nepřímou úměru mezi "prodlužující se délkou vazby" a důvodností jejího "dalšího trvání", a konečně i přehlédl, že pohnutky "stíhané trestné činnosti" (spočívající ve získání "obživy pro sebe, ale především pro svou tehdejší družku V. Š.") již "nejsou aktuální". Tím se však krajský soud v podstatě nezabýval, resp. s těmito "věcnými" argumenty se nevypořádal, postupoval v rozporu se zásadou přednostního vyřizování vazebních věcí dle § 71 odst. 1 tr. řádu, rozhodnutí odůvodnil "v zájmu stručnosti" především odkazem na usnesení soudu prvního stupně a vyjádřením, že "pokročilejší stádium tr. řízení neumenšuje obavy z pokračování ve velmi rozsáhlé majetkové tr. činnosti, přičemž již v minulosti byl stěžovatel opakovaně pro obdobnou tr. činnost soudně trestán a nyní stíhané tr. činnosti se měl dopustit v době podm. propuštění z posledního VTOS za tr. čin loupeže", resp. že "s ohledem na osobu obžalovaného i charakter projednávané tr. činnosti (velmi rozsáhlá majetková tr. činnost sestávající z 16 útoků proti cizímu majetku s použitím násilí) soud 1. stupně správně neshledal slib za dostatečnou záruku".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Co do vytýkaného porušení ustanovení § 71 odst. 1 tr. řádu je v daném stadiu řízení významné již jen to, že procesní postup stížnostního soudu napadený obsah jím vydaného rozhodnutí nemohl objektivně ovlivnit.

Jinak jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.

Ve stěžovatelově věci však pochybnosti není; bylo-li pro napadená rozhodnutí určující zejména opakovaná předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost, okolnost trestního stíhání pro skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody "za trestný čin loupeže", jakož i rozsah stíhané majetkové trestné činnosti, sestávající z šestnácti dílčích útoků "proti cizímu majetku s použitím násilí", pak nepochybně nelze soudům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu dopustily excesu či svévole. Spíše lze klást otázku, zda stěžovatel míní svoji oponenturu k nim vskutku vážně, což se zjevuje zejména ve vztahu k argumentu, že důvod vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu by měl být hodnocen též se zřetelem k okolnosti, že vztah k družce V. Š. ukončil, neboť je těhotná s jiným mužem.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění soudu prvního stupně je viditelně obšírné, logické, srozumitelné a výstižné, a vytknout mu z tohoto hlediska nelze vůbec nic. Totéž platí o soudu stížnostním; není pravda, jak tvrdí stěžovatel, že obsah jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně "zcela pominul", resp. na ně "mechanicky pouze poukázal"; naopak je namístě úsudek, že na ni reagoval zcela adekvátně jejímu (konkrétnímu) obsahu a vlastní pozici druhé (přezkumné) instance (srov. kupříkladu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60).

Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jan Musil předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.