III. ÚS 2631/09
III.ÚS 2631/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 2712/2008-179 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2008 č. j. 8 Co 20/2008-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve výroku, kterým byla zamítnuta její žaloba v části, v níž se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 278 737,20 Kč s příslušenstvím. Zároveň se domáhá i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud se jejím dovoláním dostatečně nezabýval, odkázal pouze na závěry odvolacího soudu a zjevně nepochopil podstatu věci. Stěžovatelka se tak dočkala "šikanujícího rozhodnutí". Odvolacímu soudu stěžovatelka především vytýká, že nehodnotil důkazy ve všech souvislostech a provedl nesprávný výklad smlouvy, o niž opírala své nároky. Stěžovatelka dále polemizuje s výší finanční náhrady, která by jí měla v dané věci náležet. V postupu obecných soudů stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinily v její věci obecné soudy, tedy přehodnotil jejich závěry o výši jejího nároku ohledně charakteru a částky finančního vyrovnání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá totožné námitky, které již uplatnila v dovolacím řízení, a dovolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].

Obecné soudy obou stupňů srozumitelně uvedly, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatelky částečně zamítnuta, a svá rozhodnutí přiměřeně a logicky odůvodnily. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.