III. ÚS 2618/13
III.ÚS 2618/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Petra Nováčka, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 54 Co 444/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práva a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení, kterým Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě potvrdil usnesení ze dne 12. 4. 2013 sp. zn. 4 P 307/2009, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl o nepřipuštění zastoupení stěžovatele sdružením Spravedlnost - odborové sdružení; důvodem nepřipuštění tohoto zastoupení je dle soudů obou instancí skutečnost, že se v dané věci nejedná o pracovněprávní spor (nýbrž jde o snížení výživného stěžovatele na jeho nezletilou dceru).

Napadeným usnesením krajského soudu měla být dle stěžovatele porušena shora uvedená ustanovení ústavního pořádku, neboť obecné soudy nepřípustně zužující interpretací ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění znemožnily stěžovateli, aby byl v projednávané věci zastupován odborovou organizací, jejímž je členem.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

V projednávané věci se musel Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení § 237 o. s. ř. a ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II bod 1 a 7 a čl. IV bod 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel poučen, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Odvolací soud patrně vycházel ze skutečnosti, že dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. není dovolání přípustné "ve věcech upravených zákonem o rodině". Ústavní soud se nicméně domnívá, že interpretace ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. paušálně vylučující přípustnost dovolání proti všem rozhodnutím pocházejícím z řízení týkajících se materie upravené zákonem o rodině, odporuje intencím novelizované podoby dovolacího řízení, jež zásadním způsobem rozšířila možnost dovolacího přezkumu i na nemeritorní rozhodnutí odvolacích soudů, pokud splňují kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. v novelizovaném znění [srov. důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb. (sněmovní tisk č. 686), str. 40].

Nesprávnost takové interpretace vystupuje do popředí právě v souvislosti s projednávanou ústavní stížností, jejíž podstatou není otázka upravená zákonem o rodině, nýbrž otázka výkladu ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř. Je přitom zřejmé, že taková otázka by mohla vyvstat v libovolném (jiném) občanskoprávním řízení, v jehož rámci by o přípustnosti dovolání nemohlo být pochyb. Protože navíc jednu ze stěžejních stěžovatelových námitek artikulovaných v ústavní stížnosti představuje tvrzení, že jiný odvolací soud rozhodl v obdobné věci opačně než krajský soud napadeným usnesením, nelze přehlížet ani skutečnost, že právě Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení mj. povolán sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů (viz ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Dle názoru Ústavního soudu proto není důvod považovat dovolání proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu za nepřípustné, a pokud stěžovatel - byť veden poučením odvolacího soudu - dovolání nepodal, objektivně ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal veškeré opravné prostředky, jež mu jsou k dispozici. Jelikož se přitom řídil nesprávným poučením odvolacího soudu, že dovolání není přípustné, měla by mu být dle ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. stále zachována lhůta k jeho podání, v důsledku čehož nemůže být stěžovatel odmítnutím ústavní stížnosti poškozen a situace denegatio iustitiae nenastává.

Návrh, který je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.