III. ÚS 2610/13
III.ÚS 2610/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Dagmarou Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 5 Tdo 1392/2012-125, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 sp zn. 3 To 7/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 č. j. 41 T 8/2010-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Byl mu také spolu s druhým obžalovaným uložen trest propadnutí věci. Výše uvedeného činu se měli oba obžalovaní dopustit tím, že prostřednictvím společností, jež fakticky ovládali, úmyslně deklarovali vývoz zboží (převážně telefonů a jejich příslušenství) mimo území Evropské unie společnostem, které však nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost, případně uváděné zboží nikdy neodebíraly. Vývoz si obžalovaní nechali potvrdit jednotnou celní deklarací (dále jen "JCD") a poté zboží tajně vraceli zpět na území ČR či jiných států Evropské unie, kde toto zboží rozprodali. Příslušnému finančnímu úřadu přitom předložili daňová přiznání, kde byly zohledněny jednotlivé JCD s vědomím, že podle § 66 zákona o dani z přidané hodnoty je toto dodání osvobozeno od DPH. Tím zkrátili DPH a vylákali výhodu na DPH, případně se o to pokusili. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině zrušil trest propadnutí věci, jelikož shledal, že zajištěné věci patřily druhému obžalovanému. Následně podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní především namítá, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Podle stěžovatele totiž soudy nikterak neprokázaly, že by stěžovatel fakticky ovládal jednotlivé společnosti, kterými mělo být zboží fiktivně vyváženo. Stěžovatel měl být jen řadovým zaměstnancem jedné společnosti s ručením omezeným, a je tedy jen stěží představitelné, že by mohl fakticky tuto společnost ovládat. U dalších společností pak neměl vůbec žádný pracovněprávní ani podobný vztah. Soudy podle jeho slov nepředkládají žádný relevantní důkaz, který by faktické ovládání prokazoval.

Stejně tak podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se vyvezené zboží vrátilo na území České republiky či jiného státu Evropské unie, jelikož zboží nebylo při zpětném dovozu nikdy zadrženo. Stěžovatel se do České republiky vracel vždy bez vyvezeného zboží a jeho následný osud mu nebyl a není znám, jelikož s ním už znovu do kontaktu nepřišel. Stěžovatel i druhý obžalovaný přitom byli opakovaně kontrolováni celními orgány, sledovala je i policie, přesto se však neobvyklé chování obžalovaných zjistilo jen ve dvou případech.

Stěžovatel konečně namítá, že nikdy nebylo prokázáno, že by vykonával pro druhého obžalovaného odlišnou činnost, než kterou vykonávali další původně obžalovaní, kteří byli zproštěni viny. Nalézací soud tudíž postupoval při hodnocení důkazů svévolně, pakliže provedené důkazy hodnotil odlišně u stěžovatele a u těch obžalovaných, kteří byli zproštěni viny. Stěžovatel zpochybňuje postup nalézacího soudu, který vyloučil věc stěžovatele a druhého obžalovaného k samostatnému projednání a přestože již poté nezjistil žádné nové podstatné okolnosti, byl stěžovatel shledán vinným, zatímco další obžalovaní (jejichž věc vyloučena nebyla) byli obžaloby zproštěni.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení jednotlivě i v souhrnu a v rámci stanoveném trestním řádem (zásada volného hodnocení důkazů) jako výraz ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním rozporu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud však takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů stran skutkového stavu a od Ústavního soudu očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak ovšem vyplývá z výše řečeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly řádnému zjištění skutkového stavu značnou pozornost. Dokazování ostatně probíhalo nejen před soudem nalézacím, nýbrž i před soudem odvolacím, který se vypořádal i s nově předloženými důkazy, jež měly návrat zboží na území České republiky zpochybnit. Zjištění skutkového stavu se opíralo o dožádanou mezinárodní právní pomoc (z té mimo jiné vyplynulo, že zahraniční společnosti nikdy v rozsahu uvedeném na jednotlivých JCD se společnostmi, které obžalovaní ovládali, neobchodovaly), jednotlivé JCD, výpovědi svědků (např. pracovníků bezcelního skladu ve Švýcarsku a finančních úřadů) a druhého obžalovaného, odposlechy hovorů (v nichž se často domlouvalo přebírání a dovoz vyvezeného zboží, řešily se situace, kdy společnosti měly více vyváženého zboží než zboží nakoupeného, obžalovaní vyjadřovali strach, že na letišti dojde k odhalení zboží apod.), sledování osob, listinné důkazy a jiné předměty zabavené při domovních prohlídkách (např. razítka zahraničních společností, s nimiž mělo být obchodováno) i o další důkazy. Nalézací i odvolací soud na základě těchto důkazů hodnocených samostatně a ve vzájemné souvislosti došly k přesvědčivému závěru, že zboží obžalovanými deklarované jako vyvezené mimo Evropskou unii bylo tajně vráceno zpátky na území České republiky a zde (případně v jiné zemi Evropské unie) poté prodáno.

Z provedeného dokazování (převážně pak z odposlechů hovorů, v nichž byl pohyb zboží mezi oběma obžalovanými takřka neustále konzultován, či z výpovědí pracovníků bezcelního skladu a dalších svědků) vyplývá také stěžovatelův nikoli nepatrný podíl na trestné činnosti. Tento podíl byl dokonce takový, že odvolací soud v zájmu zachování proporcionality trestů uložených oběma obžalovaným přistoupil ke snížení trestu druhého obžalovaného. Jak poté uvedl Nejvyšší soud, činnost stěžovatele byla aktivní, rozsáhlá a prováděna se znalostí její povahy, přičemž k "faktickému ovládání" společnosti není potřeba výkon funkce statutárního nebo jiného orgánu (byť stěžovatel po dobu tří měsíců jednatelem jedné ze společností skutečně byl).

I přes výše uvedené nicméně obecné soudy dospěly k závěru, že podíl stěžovatele na trestné činnosti byl nižší než podíl druhého obžalovaného. Tuto skutečnost přitom náležitě zohlednily, což se projevilo v nižším trestu oproti druhému obžalovanému a v aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku, díky které byl stěžovateli vyměřen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (k výkonu trestu byl navíc stejně jako druhý obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem).

Ústavní soud nepovažuje výše uvedená zjištění soudů stran zpětného dovozu zboží a podílu stěžovatele na předmětné trestné činnosti za nepodložená či svévolná. Pokud jde o stěžovatelův podíl na trestné činnosti, ten byl nejen dostatečně prokázán, nýbrž i podstatně zohledněn při výměře trestů stěžovatele i druhého obžalovaného (a to vždy ve prospěch obžalovaných).

Ústavní soud konečně nespatřuje žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že trestní věc proti stěžovateli a druhému obžalovanému byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž zbylí obžalovaní byli rozsudkem Městského soudu v Praze zproštěni obžaloby. Již z podané obžaloby koneckonců vyplývá, že zbylí obžalovaní měli plnit spíše pomocné funkce a od začátku byl jejich údajný podíl na trestné činnosti hodnocen jako menší než podíl stěžovatele (obviněni byli jako účastníci na trestném činu jiného pachatele podle § 24 trestního zákoníku). Rozdíl v činnosti stěžovatele a obžalovaných, kteří byli obžaloby zproštěni, je z obou rozsudků Městského soudu v Praze i z vyžádaných spisů zřejmý, a rozhodně tedy nelze postup nalézacího soudu označit za svévolný, jak činí stěžovatel. Na tom by pak nic nezměnil ani argument, že po vyloučení věci k samostatnému projednání už nebyly prokázány žádné nové okolnosti. Důvody k vyloučení věci stěžovatele a druhého obžalovaného k samostatnému projednání totiž logicky musely existovat již před vydáním usnesení o tomto vyloučení.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení III. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 27. 8. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 29. 11. 2013.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Jan Filip, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.