III. ÚS 2604/13
III.ÚS 2604/13 ze dne 14. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Denisou Goláňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 29. 5. 2013 č. j. 9/2011-OD-SPZ/8 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2010 sp. zn. 7 To 62/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. "sdělení"), neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2010 č. j. 51 T 16/2009-432 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.

Stěžovatel následně podal ministru spravedlnosti opakovaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona; v záhlaví označeným přípisem Mgr. Pavla Bednaříka, ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti, ze dne 29. 5. 2013, byl vyrozuměn, že ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a jeho podnět proto odložil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně posoudily jeho příčetnost, použily nesprávnou právní kvalifikaci inkriminovaného jednání a uložily mu trest nepřiměřené výše.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, pokud jde o návrh směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť k téže otázce (způsobilosti odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnosti) se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil.

V usnesení sp. zn. I. ÚS 354/03 ze dne 9. 12. 2003, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil, a to včetně té, již stěžovatel dovozuje z čl. 2 odst. 2 Listiny.

Tím se výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodňuje (srov. též kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 907/06 ze dne 26. 4. 2007).

Sluší se poznamenat, že existuje i silnější důvod odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti v této části, a to v doložení, že je návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Tak bylo rozhodnuto kupříkladu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 706/02, II. ÚS 223/03, II. ÚS 335/03 či I. ÚS 225/05, a na tam obsažená odůvodnění zde postačí již jen odkázat.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá usnesení Vrchního soudu v Praze.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2013, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců (podle předchozí úpravy ve lhůtě 60 dnů) od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z okolnosti, že stěžovatel nepodal dovolání (resp. uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku Ústavnímu soudu nedoložil), lze dovozovat, že své námitky vůči v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze považoval za nepodřaditelné způsobilému dovolacímu důvodu, a za poslední opravný prostředek v dané věci pokládal odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl.

Ze stěžovatelova následného procesního postupu (kupř. opakovaného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 9. 5. 2013) je patrné, že s obsahem zmiňovaného usnesení odvolacího soudu byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2962/07 ze dne 17. 7. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1506/08 ze dne 19. 2. 2009).

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců (podle předchozí úpravy ve lhůtě 60 dnů) od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 22. 8. 2013, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

Stěžovatel se mýlí, jestliže počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti výše specifikovanému usnesení vrchního soudu odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a jenž není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.