III. ÚS 2603/11
III.ÚS 2603/11 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. Markéty Rosákové a 2. Daniely Drexlerové, zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. 22 Co 213/2011-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), a zprostředkovaně i jejich právo vlastnit majetek, garantované v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 5 C 240/2011, se podává, že okresní soud usnesením ze dne 1. 3. 2011 č. j. 5 C 240/2010-42 připustil vstup stěžovatelek jako vedlejších účastníků na straně žalované do řízení vedeného mezi žalobkyní Petrou Klepalovou a žalovanou JUDr. Ivanou Šlehoferovou, opatrovnicí zemřelého Zdeňka Holubovského, o určení otcovství k nezletilému Filipu Klepalovi.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2011 č. j. 22 Co 213/2011-53 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup stěžovatelek do řízení nepřipouští. Dovodil, že stěžovatelky (družka zemřelého a jeho sestra) nemají právní zájem na výsledku řízení o určení otcovství, neboť vstupem do řízení nesledují zájem zemřelého žalovaného, nýbrž zájem vlastní, soustředěný k následnému dědickému řízení.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím odvolacího soudu jim byla odňata možnost jednat před soudem, a tím aktivně zasáhnout do řízení, na kterém mají "jednoznačně" právní zájem, neboť jeho výsledek může zásadním způsobem ovlivnit průběh řízení dědického; rozhodnutím o určení otcovství se totiž může změnit jejich hmotněprávní postavení jako závětních dědiček. Závěr krajského soudu, že pro přistoupení nepostačuje pouhý morální, majetkový nebo jiný zájem na výsledku řízení je v příkrém rozporu s tím, jak se k otázce právního zájmu na výsledku řízení vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03, a dodávají, že smyslem a účelem zkoumání této právní otázky není vyloučení osob, u nichž se může právní zájem na výsledku sporu jevit jen jako sporný. Stěžovatelky jsou současně názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek přesvědčivého odůvodnění i nepřezkoumatelné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V dané věci je však zjevné, že obsah ústavní stížnosti představuje pouze polemiku vedenou v rovině práva podústavního (procesního), a stěžovatelky - nepřípadně - očekávají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 2036/08 a další) připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a "zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje". Obecným soudům je pak k dispozici relativně široký prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posoudily, zda v dané věci vstupem dalšího subjektu do řízení nalezne naplnění ten jeho účel, jenž spočívá v pomoci ve sporu jednomu z účastníků řízení a posílení jeho procesního postavení. Ústavní přezkum obecnými soudy vydaných rozhodnutí zde proto může přicházet v úvahu pouze "zcela výjimečně" (usnesení sp. zn. III. ÚS 457/03, sp. zn. I. ÚS 2194/13 a další).

Hranice zmíněného - a pro ústavněprávní přezkum rozhodného - excesu v dané věci dosaženo - očividně - nebylo, a to i v tom případě, že by (případně) význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, mohl být hodnocen - jak činí stěžovatelky v ústavní stížnosti - též odlišně. Právní názor, uplatněný odvolacím soudem, ústavněprávní judikaturou vymezené znaky protiústavnosti nevykazuje, a je i v souladu s naukou, dle které o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka, resp. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva.

Což nabývá na významu se zřetelem k tomu, že procesní institut vedlejšího účastenství nepožívá přímé ústavněprávní ochrany, a právo na spravedlivý proces stěžovatelkám přísluší jen z hlediska ústavněprávní kontroly výkladu (a aplikace) ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř., nikoli již z pohledu "práva na soud" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, natožpak práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení, do nějž stěžovatelky zamýšlejí vstoupit, nepředstavuje "jejich věc" a o "odnětí možnosti jednat před soudem" tím uvažovat jakkoli nelze (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13).

Ke stěžovatelkami odkazovanému nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 Ústavní soud připomíná, že názor zde vyjádřený je nutno vnímat s ohledem na mimořádnou specifičnost věci, resp. povahy práv, jež zde byla ve hře (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13), stejně jako na tu významnou odlišnost, tkvící v okolnosti, že Ústavní soud tam vystoupil na ochranu samotných účastníků řízení, nikoli účastníků vedlejších, o které jde nyní. Stojí též za zaznamenání, že již v následujícím nálezu, vycházejícím z téže soudní věci (sp. zn. I. ÚS 2036/08), dal Ústavní soud nadto zřetelně najevo, že podrobit ustanovení § 93 o. s. ř. nepřiměřeně extenzivnímu výkladu namístě není, a naznačil i nepřijatelné důsledky opaku (že by jinak do řízení o ochranu osobnosti mohly vstupovat "i celé rodiny"), jež lze s jistým přiblížením přenést rovněž do řízení, z nějž vychází ústavní stížnost právě posuzovaná.

Co do námitky nedostatku přesvědčivého odůvodnění se poznamenává, že ani ta nepředstavuje silný důvod pro intervenci Ústavního soudu; odvolací soud svůj právní názor vyložil srozumitelně a v rozsahu, který je obhajitelný.

Je tudíž namístě shrnout, že není relevantní opory pro úsudek, že ústavně zaručená základní práva stěžovatelek byla porušena, což implikuje posouzení jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné; Ústavní soud ji proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.