III. ÚS 2601/13
III.ÚS 2601/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Svobodové, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2009 č. j. 18 Co 193/2009-42, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. září 2010 č. j. 14 C 239/2008-68, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 18 Co 297/2010-94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013 č. j. 21 Cdo 3686/2011-124, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti vedlejších účastnic řízení a) Jany Konečné a b) Ing. Marty Němečkové, obou zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 21. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a že v důsledku nezákonného spojení věcí bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušeno mělo být i stěžovatelčino právo na projednání věci v přiměřené době, resp. bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konečně tím, že nebyla respektována vůle zůstavitele projevená v závěti a listině o vydědění, bylo porušeno právo zaručující dědění, resp. právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Návrhem ze dne 6. 11. 2013 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí, a to s odůvodněním, že soudní komisař činí úkony směřující k ukončení dědického řízení. Bude-li toto řízení pravomocně skončeno, mohla by se - v případě úspěchu se svou ústavní stížností - dostat do nevýhodného právního postavení, kdy by navrácení právních vztahů nebylo možné a vyvolalo by to další zbytečná soudní řízení. V podání ze dne 25. 11. 2013 pak stěžovatelka upozornila, že Okresní soud Brno-venkov (dále též jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 11. 2013 č. j. 21 D 948/2007-183 zamítl její návrh na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení před Ústavním soudem.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 20 C 239/2008-31, jímž byla zamítnuta žaloba Ing. Marty Horákové na určení dědického práva [§ 175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), v tehdy platném znění], jež směřovala proti stěžovatelce, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo v téže věci určeno, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) Jana Konečná a Ing. Marta Němečková, jsou dědičkami ze zákona po svém otci zůstaviteli Janu Horákovi. Dospěl totiž k závěru, že listina o vydědění, kterou zůstavitel sepsal před notářem dne 30. 10. 2006, je neplatná, neboť jím uplatněné důvody pro vydědění žalobkyň podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") nejsou dány.

4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl výše označený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrzen. Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením, jež je rovněž napadeno ústavní stížností, odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyním náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka (sestra zůstavitele) uvádí, že zůstavitel jí v závěti ve formě notářského zápisu ze dne 30. 10. 2006 sp. zn. NZ 870/2006, N 924/2006 odkázal veškerý svůj majetek a současně pořídil v tomto notářském zápisu i listinu o vydědění svých dcer pro výše uvedené zákonné důvody. Tím dal jasně najevo svou poslední vůli, o níž nejsou žádné pochybnosti po stránce formální a obsahové. V tomto kontextu prý nelze po ní spravedlivě požadovat, aby v řízení vyvracela důvody, proč pokrevní dcery zůstavitele podle obecných soudů nemusely o svého otce pečovat ani mu poskytovat pomoc v nemoci. Stěžovatelka má za to, že v obecném povědomí ohledně dědění majetku je zakořeněna na straně potomků usance, dle které je dědění považováno za samozřejmost, bez ohledu na to, jak se k zůstaviteli za jeho života chovali, a že pokud je potenciálnímu zůstaviteli ponechána možnost nakládat se svým majetkem do své smrti, pak by stejně široce měla být dána možnost pořídit o svém majetku především ve prospěch těch osob, které o zůstavitele pečovaly a ulehčily mu jeho poslední léta. Současně upozorňuje, že z výpovědi svědka Ing. Milana Svobody i JUDr. Miroslava Tyrnera plyne, že zůstavitel měl o kontakt s dcerami zájem a opakovaně se o něj pokoušel, dcery však svůj zájem neprojevily, přičemž se spoléhaly na to, že většina listin o vydědění bývá shledána neplatnými, obvykle z toho důvodu, že zůstavitel nežije, a nemůže uvést podstatné skutečnosti.

6. Stěžovatelka upozorňuje také na to, že vedlejší účastnice podaly svou žalobu samostatně, v nichž "skutkovými tvrzeními vymezily předmět řízení" v rozporu s poučením dědického soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. o nutnosti podat žalobu na určení jejich dědického práva, a vyslovuje nesouhlas s výkladem obecných soudů, které z obsahu skutkových tvrzení v žalobách vyvozují závěry, jež z nich nemohou vyplývat a které nad rámec žalobního petitu přiznávají práva, jichž se vedlejší stěžovatelky nedomáhaly. Takový postup má být v rozporu s § 79 o. s. ř., protože soud nemůže žalobci přiznat jiná práva, než kterých se domáhá. V daném případě vedlejší účastnice v žalobách popsaly skutková tvrzení, jež se vztahovala k jednotlivým důvodům vydědění, a završily to tím, že se domáhaly určení, že důvody vydědění nejsou dány, což plyne i z ostatních jejich podání. Odvolací soud otázku, čeho se žalobkyně domáhaly, posuzoval v řízení dvakrát, ale zcela rozdílně - v usnesení ze dne 16. 10. 2009 č. j. 18 Co 168/2009-38 (pozn.: kterým bylo změněno usnesení okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 239/2008 tak, že se řízení nepřerušuje) hodnotil žalobu podanou ve věci sp. zn. 20 C 239/2008 tak, že se žalobkyně domáhají určení, že důvody vydědění nejsou dány, v usnesení ze dne 30. 11. 2009 č. j. 18 Co 193/2009-42 dospěl k závěru, že žaloba byla podána v souladu s poučením dědického soudu. Tím byla narušena právní jistota účastníků řízení a jejich oprávněné očekávání. Podle stěžovatelčina názoru nelze v žalobě absentující skutková tvrzení suplovat úvahami soudu o tom, co údajně vyplývá z obsahu navržených důkazů, a nahrazovat rozhodnutím soudu nesprávné, resp. nevykonatelné znění žalobního petitu v situaci, kdy se žalobkyně domáhaly určení právní skutečnosti, která nemohla být předmětem samostatného řízení, resp. měla být souzena jako předběžná otázka. Takový postup jde nad rámec poučovací povinnosti, jejíž podmínky a hranice jsou vymezeny v čl. 36 odst. 1 Listiny a projevují se v zásadě rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

7. K nejasnostem ohledně předmětu řízení přispěl okresní soud, který v řízení na prvním jednání po spojení věcí postupoval v rozporu s § 118 odst. 2 o. s. ř., což se promítlo do nesprávného rozhodnutí ve věci samé, protože v řízení byly zkoumány a dokazovány toliko skutečnosti mající vztah k (ne)existenci důvodů pro vydědění, což byla v daném řízení otázka předběžná, přičemž na jejím základě nelze ještě učinit závěr, zda je někdo dědicem ze zákona, či nikoliv. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se přitom nezabývaly otázkou dědění ze závěti a dědění ze zákona, okruhem dědiců ze zákona v případě, že se závěť ukáže neplatnou, kteréžto otázky a jejich zodpovězení jsou rozhodující pro závěr o dědickém právu konkrétního dědice.

8. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít také tím, že svou žalobu vedlejší účastnice podaly každá zvlášť, neboť daného řízení se musí účastnit všichni v úvahu přicházející dědicové, kteří mají postavení ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Podle ustálené judikatury měly být samostatně podané žaloby zamítnuty, jelikož nebyla dána věcná legitimace každé žalobkyně samostatně, namísto toho okresní soud usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. 20 C 239/2008-46 spojil řízení vedená pod sp. zn. 14 C 239/2008 a sp. zn. 20 C 239/2008 ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 239/2008, čímž fakticky odstranil věcnou nedostatečnost podaných žalob, což má být nepřípustné. Nejvyšší soud totiž opakovaně judikoval, že určí-li žalobkyně okruh účastníků sporného řízení odchylně od okruhu účastníků dědického řízení, žalobě nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace.

9. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že rozhodnutí o spojení původně samostatných řízení učinil soud v řízení pod sp. zn. 20 C 239/2008, v němž však začal činit úkony směřující ke skončení věci později než v řízení pod sp. zn. 14 C 239/2008, navíc spojil řízení pod spisovou značku jiného senátu, čímž věc vyloučil ze své rozhodovací pravomoci a odňal ji zákonnému soudci.

10. Jde-li o samotné posouzení věci, stěžovatelka obecným soudům vytýká, že rezignovaly na podrobné zkoumání jak vůle zůstavitele, tak existence jednotlivých předpokladů pro vydědění potomků ve smyslu § 469a o. z. Při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele a posouzení jeho soběstačnosti se prý totiž omezily na zjištění, že zůstavitel byl schopen dojít do restaurace na pivo, což ovšem nic nevypovídá o tom, zda byl schopen se o sebe postarat po všech stránkách, přičemž finanční zajištění nelze zaměňovat za soběstačnost z hlediska péče o svou osobu, nemá ani vztah ke zdravotnímu stavu. Stěžovatelka poukazuje na to, že lékařská zpráva MUDr. Dušana Medka, dle které byl zůstavitel soběstačný, vyznívá rozporuplně, neboť je bez potřebné časové konkretizace, navíc se v ní potvrzuje, že zůstaviteli byl přiznán plný invalidní důchod, což nepochybně svědčí o tom, že jeho zdravotní stav nebyl dobrý. Tato skutečnost se pak promítá do schopnosti se o sebe postarat. Při zkoumání soběstačnosti obecné soudy také pominuly závěry plynoucí ze žádosti o umístění do ústavu sociální péče ze dne 19. 9. 2002 žadatelky Karolíny Horákové (matky zůstavitele i stěžovatelky), z čehož vyplývá, že zůstavitel byl již v 2002 odkázaný na pomoc další osoby. Stěžovatelka současně odmítá důvody, pro které vedlejší účastnice nemusely projevovat opravdový zájem, jelikož tyto jsou založeny pouze na tvrzeních vedlejších účastnic o jejich napadání zůstavitelem, podpořených výpovědí jen jejich matky, neboť z výpovědi svědka Jana Husáka vyplývá pouze obecný popis chování zůstavitele. Nelze přitom akceptovat obecný závěr soudu o tom, že agresivita alkoholiků se vybíjí na nejbližších osobách.

11. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na projednání věci v přiměřené době (bez zbytečných průtahů) s tím, že od úmrtí zůstavitele uplynulo téměř 6 let a že vznikají náklady na udržování dědictví, v důsledku kterých dochází k úbytku jeho hodnoty. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka navíc namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení není náležitým způsobem odůvodněno a že bylo rozhodnuto podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (vyhlášen pod č. 116/2013 Sb.). I když Nejvyšší soud zde rozhodl ještě před vyhlášením ve Sbírce zákonů, již dlouho předtím se hovořilo o nepřiléhavosti rozhodování o nákladech řízení dle uvedené vyhlášky.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení

12. Okresní soud Brno-venkov uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť (především procesní) námitky proti soudním rozhodnutím jsou víceméně formální a účelové, a dodal, že provedl podrobné dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu rozhodl v souladu s hmotným právem.

13. Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

14. Nejvyšší soud sdělil, že závěr odvolacího soudu, že soud při posouzení žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. musí vycházet z obsahu celé žaloby, včetně odkazu na usnesení vydané v řízení o dědictví, je v souladu se zákonem, a proto dovolání neshledal přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neopodstatněná byla také námitka porušení práva na zákonného soudce, ostatní námitky pak nenaplňovaly dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bylo dle Nejvyššího soudu rozhodnuto v souladu se zákonem, a to podle právního předpisu účinného ke dni vydání napadeného usnesení, tj. podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž zmíněný nález Ústavního soudu se stal vykonatelným až po dni jeho vydání. Závěrem Nejvyšší soud odmítl, že by jeho rozhodnutí mohlo porušit ústavní práva stěžovatelky, resp. že nepostupoval v souladu s hlavou pátou Listiny, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

15. Vedlejší účastnice Jana Konečná a Ing. Marta Němečková uvedly, že soudy všech stupňů se shodly na stejném právním názoru, a to včetně Nejvyššího soudu, který - byť stěžovatelčino dovolání odmítl - se zabýval rozborem rozsudků soudů nižších stupňů a konstatoval jejich věcnou i formální správnost, dokonce nad rámec pouhého odmítnutí nesplnění zákonných podmínek pro dovolání zkoumal předcházející řízení i pod zorným úhlem čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka není ochotna se smířit s tím, že není výlučnou dědičkou, a skutečnost, že se musí podělit s dcerami zůstavitele, nemůže být chápána jako porušení jejího ústavně zaručeného základního práva. Její argumentace se pohybuje výlučně v rozsahu občanského zákoníku a občanského soudního řádu, přičemž opakuje námitky, které byly v řízení vyvráceny. Z tohoto důvodu navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit jim náklady řízení.

IV. Replika stěžovatelky

16. K vyjádření okresního soudu stěžovatelka uvedla, že namítá-li porušení práva na spravedlivý proces, musí používat především procesní argumenty, a že na důvodech ústavní stížnosti trvá, neboť na její argumentaci není reagováno.

17. Jde-li o vyjádření krajského soudu, stěžovatelka souhlasí s názorem, že primárně musí být chráněna vůle zůstavitele a výkladem by nemělo docházet k deformacím toho, co zůstavitel skutečně chtěl svým projevem docílit, což je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Naopak není v souladu s dobrými mravy, pokud potomci nejeví o zůstavitele po dobu jeho života zájem a teprve po smrti se začnou domáhat svého dědického práva. Obecné soudy s dostatečnou pečlivostí nezhodnotily, že vedlejší účastnice věděly o špatném zdravotním stavu zůstavitele, měly reálnou možnost zůstaviteli poskytnout pomoc a ten ji neodmítal, resp. tyto se o kontakt s ním nesnažily, a že naopak zůstaviteli nezájem potomků vadil a citově se ho dotýkal.

18. Ve vztahu k vyjádření vedlejších účastnic stěžovatelka uvádí, že se nelze vyjádřit, neboť de facto nejde o podání s právní argumentací.
V. Formální předpoklady projednání návrhu

19. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

21. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

22. V ústavní rovině se v projednávané věci jedná o respektování práva vlastníka na pořízení s vlastním majetkem pro případ své smrti podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve vazbě na čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny, ze kterých vyplývá možnost zákonodárce při respektování ústavních kautel (čl. 4 odst. 2 Listiny) toto právo omezit. Protože však stěžovatelka samotnou úpravu omezení pořizovací svobody stěžovatele nezpochybňuje a Ústavní soud projednávanou věc neshledal takové povahy, aby mohla sloužit k přezkumu ústavnosti do 31. 12. 2013 platné právní úpravy dědického práva hmotného, dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. I kdyby totiž vyhověl námitkám stěžovatelky stran procesního postupu obecných soudů (k čemuž neshledal důvod - viz níže sub 25 n.), ničeho by to nezměnilo na samotném hmotněprávním základě projednávaného dědického řízení.

23. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalobní petit zněl na určení, zda důvody vydědění nejsou dány, avšak okresní soud rozhodl, že vedlejší účastnice jsou dědičkami ze zákona, čímž jim přiznal právo, kterého se nedomáhaly. Ve své podstatě zde jde o polemiku s názorem krajského a Nejvyššího soudu, které se danou námitkou zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, že výlučně ze žalobního petitu vycházet nelze a že podstatné je, čeho se - z hlediska obsahu žaloby - žalobce domáhá. Ústavní soud v tomto směru nemůže obecným soudům z ústavního pohledu nic vytknout, neboť je napadána interpretace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. coby normy tzv. podústavního práva, k níž jsou povolány obecné soudy, přičemž nejde o případ libovůle, neboť daný výklad reflektuje současnou teorii i praxi [srov. literaturu shora, str. 507; David, L., a další: KWK - Občanský soudní řád, Komentář (k § 79), ASPI; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 742/2006 (Soudní judikatura č. 20/2009)]. Tvrdí-li stěžovatelka, že odvolací soud narušil její právní jistotu, když se ve svých rozhodnutích vyjádřil k předmětu řízení rozdílně, Ústavní soud tento názor nesdílí, neboť v usnesení č. j. 18 Co 168/2009-38 byla řešena toliko otázka (ne)přerušení řízení.

24. V ústavní stížnosti je také namítáno, že okresní soud po spojení věcí nepostupoval v souladu s § 118 odst. 2 o. s. ř., což se promítlo i do rozhodnutí ve věci samé, neboť v řízení byly zkoumány a dokazovány skutečnosti mající vztah jen k (předběžné) otázce (ne)existence důvodu vydědění, nikoliv k otázce, zda jsou vedlejší účastnice dědičkami ze zákona, přičemž jejich závěr, že tomu tak je, nemá oporu v provedeném dokazování. Podle stěžovatelčina názoru se obecné soudy měly zabývat otázkou dědění ze závěti a dědění ze zákona, okruhem dědiců ze zákona v případě, že se závěť ukáže neplatnou. Spornou otázkou, kterou bylo třeba v daném soudním sporu vyřešit, nebyla ovšem platnost závěti, resp. zda je stěžovatelka z tohoto titulu zůstavitelovou dědičkou, nýbrž to, zda (rovněž) vedlejší účastnice jsou jeho dědičkami (ze zákona). Jestliže pak obecné soudy dospěly k závěru, že důvody vydědění vedlejších účastnic nejsou dány a že tudíž jim svědčí dědické právo, a jestliže stěžovatelka žádný důvod, proč by tomu tak být nemělo (např. že vedlejší účastnice nejsou dcerami zůstavitele nebo že jde o případ dědické nezpůsobilosti podle § 469 o. z., např. v důsledku trestného činu vůči zůstaviteli, zde se však jednalo o § 469a o. z.), pak Ústavnímu soudu není zřejmé, v jakém ohledu měly obecné soudy vlastně pochybit a jaký vliv v rovině ústavní by to na výsledek řízení v této fázi řízení mělo. Dále Ústavní soud pro úplnost připomíná, že předmětem řízení nebyla platnost závěti (jak argumentuje stěžovatelka), nýbrž neplatnost listiny o vydědění (viz s. 6 rozsudku okresního soudu).

25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá vadný procesní postup okresního soudu. V této souvislosti upozorňuje především na pochybení vedlejších účastnic, spočívající v tom, že každá z nich podala samostatnou žalobu, ačkoliv měly postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), a namítá, že vzhledem k nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejších účastnic měly obecné soudy tyto žaloby zamítnout s tím, že nelze akceptovat, když tento nedostatek zhojily tak, že obě věci spojily ke společnému řízení. Daným postupem měly obecné soudy porušit její právo na spravedlivý proces.

26. Z ústavní stížnosti však neplyne, proč tento postup (spojení věcí) akceptovat nelze, a ostatně ani to, jaké konkrétní procesní ústavně zaručené právo mělo v této souvislosti být porušeno (stejně tak Ústavní soud nepovažuje za zásah situaci, kdy obecný soud věci na návrh účastníků naopak nespojí). Doktrína i praxe vychází z toho, že účastníky daného soudního řízení musejí být všichni, co patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř., v daném případě vedle stěžovatelky i obě vedlejší účastnice, přičemž ti, kdo stojí na jedné sporné straně (na straně žalobce nebo žalovaného), mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2); neoznačí-li žalobce za účastníky sporného řízení v žalobě všechny, kdo jimi musí být (nebo je označí odchylně), či návrh na zahájení soudního řízení podá jen některý z několika účastníků, kterým byl takový postup soudem uložen, pak soud musí v souladu s ustanovením § 5 o. s. ř. žalobce poučit o nutnosti vstupu dalšího účastníka do řízení na straně navrhovatele, případně o nutnosti rozšířit návrh proti dalšímu žalovanému (žalovaným); pokud se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva [viz Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1233, či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1982 č. j. Cpj 165/82 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, č. 49/82)]. V nyní posuzované věci žalobu - byť samostatně - podaly obě vedlejší účastnice, načež (dne 16. 3. 2009) Ing. M. Horáková navrhla ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. spojení věcí (viz č. l. 24 soudního spisu sp. zn. 20 C 239/2008). V důsledku toho, že jejímu návrhu bylo vyhověno, bylo toto (eventuální) pochybení vedlejších účastnic (k tomu ale srov. níže) napraveno, a postupu podle § 5 o. s. ř. již nebylo třeba.

27. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že nemíní nijak zpochybňovat, že by v daném případě bylo možné vést (samostatné) řízení, aniž by se ho účastnily obě žalobkyně. Je však otázkou, zda skutečně lze z občanského soudního řádu vyvodit jednoznačnou povinnost vedlejších účastnic podávat jedinou (společnou) žalobu. Ústavní soud zde vychází z toho, že jednak je právem, a nikoliv povinností každého dědice, jenž byl podle § 175 k odst. 2 o. s. ř. vyzván, žalobu podat [a pokud tak neučiní, nemohou důsledky tohoto, tj. že soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice (resp. bez zřetele na tvrzení tohoto dědice - viz Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo v teorii a praxi, Praha, Leges, 2011, str. 251), nést ostatní dědicové], lze si rovněž představit, že i když žalobu podají všichni, kdo tak měli, resp. mohli učinit, jejich zájmy nemusí být nutně v souladu, např. může dojít k tomu, že jeden z nich bude zpochybňovat dědické právo druhého, a konečně nelze ani vyloučit, že soud dospěje ve vztahu ke každému z žalobců k odlišnému závěru (ostatně i v případě vedlejších účastnic, jež měly být vyděděny jedinou listinou, mohly být důvody pro vydědění naplněny jen u jedné z nich, popř. u každé, avšak s ohledem na okolnosti případu u každé v jiném rozsahu).

28. Stěžovatelka současně brojí proti usnesení okresního soudu ze dne 12. 10. 2010 č. j. 20 C 239/2008-46, kterým byly obě věci spojeny (s tím, že dále budou vedeny pod sp. zn. 14 C 239/2008), majíc za to, že jím došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Zdůvodňuje to tak, že soud v řízení sp. zn. 20 C 239/2008 začal činit úkony směřující ke skončení věci později, a navíc spojil řízení pod spisovou značku jiného senátu, čímž věc vyloučil ze své rozhodovací pravomoci. Tutéž námitku však stěžovatelka uplatnila v odvolání i dovolání, přičemž jak odvolací, tak dovolací soud se jí zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč není důvodná, přičemž Ústavní soud v podstatě nemá, co by dodal. Postačí pouze shrnout, že daný postup je předpokládán zákonem, a pokud nestojí vydané usnesení (o spojení věcí) v rozporu s ním, pak je třeba soudce, k jehož věci byly ostatní kauzy spojeny, pokládat za tzv. zákonného soudce. Stěžovatelka přitom řádnou relevantní námitku vůči danému rozhodnutí nevznáší - zákon (vágní) kritérium míry "rozpracovanosti" nezná, stejně jako z ničeho neplyne povinnost soudce spojit věci jen ke "své" spisové značce.

29. Další část ústavní stížnosti, kde je namítáno, že obecné soudy rezignovaly na podrobné zkoumání zůstavitelovy vůle a existenci předpokladů pro vydědění, představuje (de facto) polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby zjištěné skutečnosti vyhodnotil z hlediska ustanovení § 469a odst. 1 o. z. jinak, což tomuto soudu zjevně nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom plyne, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. k jakým skutkovým závěrům dospěly, jak interpretovaly citované ustanovení a jak je na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Za této situace nezbývá, než stěžovatelku na ně odkázat. Stran stěžovatelčiny námitky, že se obecné soudy nezabývaly listinným důkazem - žádostí zůstavitelovy matky o umístění do ústavu sociální péče (č. l. 11 soudního spisu), lze uvést, že takto stěžovatelka argumentovala již v odvolání, nicméně krajský soud neshledal, že by nalézací soud ve svých skutkových závěrech pochybil, byť výslovně uvedený důkaz nehodnotil. To však nelze považovat za nějakou zásadní vadu. Tento důkaz totiž není s to, aby příslušné závěry zpochybnil, neboť z něj neplyne, že by zůstavitel nebyl schopen se o sebe postarat (naopak poukazuje na osobnost zůstavitele a obtížnost soužití s ním). Zdůrazňuje-li stěžovatelka nutnost respektování vůle zůstavitele, nová právní úprava vydědění (srov. § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je - z hlediska věci nyní posuzované - velice podobná, a tudíž nelze vyvozovat, že by došlo ve společnosti k posunu v tom smyslu, že vůli zůstavitele je třeba bezvýhradně respektovat (a nikoliv ji nějak omezovat).

30. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že věc nebyla projednána v přiměřené době, resp. bez zbytečných průtahů, a že Nejvyšší soud náležitě nezdůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení. Z obsahu ústavní stížnosti však neplyne, že by namítané průtahy, jež mohou mít podobu tzv. jiného zásahu veřejné moci [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], měly za následek protiústavnost samotných soudních rozhodnutí, resp. jak by v důsledku jejich zrušení, kterého se stěžovatelka domáhá, mohla být namítaná vada napravena, když je již řízení, ve kterém podle jejího názoru k průtahům došlo, ukončeno. Taktéž není z ústavní stížnosti zřejmé, proč by rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení neobstálo z hlediska tzv. nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a nelze se ani ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že by dovolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení řádně nezdůvodnil, neboť uvedl, jaká ustanovení občanského soudního řádu a z jakého důvodu aplikoval.

VII. Závěr a akcesoria

31. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Z důvodu, že nebylo možné ústavní stížnost věcně projednat, nezbylo Ústavnímu soudu než spolu s ní odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

32. Pokud vedlejší účastnice požadovaly, aby stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, z příslušné právní úpravy plyne, že nenastanou-li výjimečné okolnosti, platí pravidlo, že si (vedlejší) účastníci hradí náklady řízení před Ústavním soudem sami (srov. § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu); protože žádné takové okolnosti v souzené věci zjištěny nebyly, nemohla být tato náhrada vedlejším účastnicím přiznána.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.