III. ÚS 2589/13
III.ÚS 2589/13 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. 14 To 22/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou osobně dne 22. 8. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na spravedlivý proces (podle čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2012 č. j. 56 Nt 101/2010-522 bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu podle § 397 odst. 1 trestního řádu je nepřípustné. Šlo o skutek, podle kterého stěžovatel za účelem nezákonného obohacení, využívaje mnohostranných vztahů s občany Česka provozujících noční kluby, přistoupil počátkem roku 2001 na návrh dvou občanů Ukrajiny podílet se na páchání zvlášť závažného trestného činu - uskutečnění nezákonné dohody ohledně člověka související s přemístěním s jeho souhlasem přes státní hranici Ukrajiny pro další předání jiné osobě, a to za účelem sexuálního vykořisťování, uvedením do dlužnické závislosti, spáchaný ve vztahu k více osobám, opakovaně, ve členství organizované zločinecké skupiny. Jde o trestný čin podle čl. 149 odst. 3 tr. zák. Ukrajiny, za který lze uložit trest odnětí svobody od 8 do 15 let.

3. Krajský soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí poukázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí, z níž má vyplynout, že v Ukrajině i v současnosti existují případy, kdy je někdo mučen a podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Ukrajinská média přinášejí taková svědectví denně, když existují také případy neodůvodněného zadržení. Tyto zprávy jsou potvrzovány i zdroji mezi advokáty a dalšími nezávislými pozorovateli, včetně informací, že podobné případy se velmi obtížně daří vyšetřit a trestat. Dle zprávy není v Ukrajině fakticky každému zaručen spravedlivý proces. Nelze předem odhadnout, komu ukrajinské orgány spravedlivý proces dopřejí a komu ne. Princip presumpce neviny je stále narušován. Na základě trestního zákoníku z roku 1960 o vině fakticky rozhodoval prokurátor sdělením obvinění, a nikoliv až právně soudce rozsudkem. Toto dokazuje oficiální ukrajinská statistika o podílu osvobozujících rozsudků. Specifickým problémem také je absence práva vyšetřovaného mít bezplatného obhájce již od zadržení do sdělení obvinění. Dle zprávy existuje rozšířená praxe, kdy ustanovený obhájce požaduje od obviněného peníze, protože jinak bude jeho obhajoba čistě formální. Vydání stěžovatele do cizího státu je tak nepřípustné podle § 393 odst. 1 písm. k) trestního řádu, pokud je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), anebo trest odnětí uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy. Závěrem krajský soud dodal, že shora uvedené obavy jsou reálné ve všech směrech. Je zřejmé, že valná část trestné činnosti se odehrála na českém území, jsou tu také případné důkazy a svědci. Česká republika je vázána mezinárodními závazky, kterým by v případě vydání nemohla dostát.

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala státní zástupkyně stížnost. Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, při přijetí garancí a ujištění Generální prokuratury Ukrajiny uvedených v žádosti o vydání a dále uvedených v dopise ze dne 19. 2. 2009, přípustné je. Ve svém rozhodnutí poukazuje Vrchní soud v Praze na skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, z extradičních materiálů pak nevyplývá žádná skutečnost, která by svědčila pro to, že příslušné ukrajinské orgány postupovaly nezákonně. Pokud obhajoba namítala, že důvodem trestního stíhání na Ukrajině jsou okolnosti politického charakteru, shledal to vrchní soud za účelové, a to z více důvodů. Jde jednak o povahu trestné činnosti, jednak o fakt, že od doby, kdy stěžovatel podle svého tvrzení měl být aktivním odpůrcem režimu bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, uplynula doba více jak 10 let a v mezidobí Ukrajina prodělala několik politických změn. Nebyly zjištěny poznatky, že by odpůrci režimu Kučmy měli být nyní na Ukrajině perzekuováni. Dále je zde fakt, že další spolupachatelé stěžovatele, tj. další členové organizovaného zločinného spolčení, již byli pravomocně shledáni vinnými, což rovněž vyvrací politicky motivované stíhání stěžovatele. O žádosti stěžovatele o udělení azylu sice nebylo pravomocně rozhodnuto ani správním orgánem, není však třeba vyčkávat ze strany trestních soudů na toto rozhodnutí (a případná rozhodnutí správních soudů). O vlastním vydání rozhoduje ministr spravedlnosti, který je oprávněn vydání nepovolit, např. právě s ohledem na výsledek řízení o udělení azylu. I když stěžovatel v současné době žije v České republice se svojí českou manželkou a narodilo se mu zde dítě, nejde o skutečnosti, které by samy o sobě mohly vést k závěru, že vydání vyžádaného by bylo nepřiměřeným postihem. Stejné skutečnosti nebyly důvodem ani pro zamítnutí předání českého státního občana k trestnímu stíhání do jiného členského státu Evropské unie a nelze dovozovat, že v porovnání s nimi by vyžádání stěžovatele na Ukrajinu se zřetelem k jeho osobním poměrům mělo závažnější dopad. Po skončení řízení, popř. po výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatel na území ČR může vrátit. Vrchní soud také podle svého názoru nemohl pominout ani povahu, charakter a závažnost stíhané trestné činnosti, tj. že mělo jít o rozsáhlé a dlouhodobé mezinárodní obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužití a za účelem dosažení zisku. Na Ukrajině je trestní řízení s jednotlivými členy organizované skupiny již ve značně pokročilém stadiu, někteří členové již byli pravomocně odsouzeni, na Ukrajině se tedy zřejmě také nacházejí ostatní členové organizované skupiny a dále i poškozené ženy, jejichž svědectví bude zásadní pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Obtížnost a náročnost obstarání důkazů z Ukrajiny a povaha důkazních prostředků a dále i velký časový odstup od spáchání trestné činnosti by v případě vedení trestního řízení v České republice byl na újmu náležitého zjištění skutkového stavu; je proto třeba dát přednost vedení trestního řízení na Ukrajině. Podle soudu nelze při žádosti o vydání stěžovatele do cizího státu vycházet pouze z obecných zjištění o stavu dodržování lidských práv, aniž by soud posoudil, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod vyplývající z těchto zpráv hrozí také přímo stěžovateli, a to i s přihlédnutím k osobě stěžovatele a povaze stíhané trestné činnosti. Ukrajina je členským státem Rady Evropy, smluvním státem Úmluvy i Úmluvy proti mučení, které jsou vybaveny funkčními kontrolními mechanismy, jež umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a neustálý tlak mezinárodního společenství na zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. Lze proto i v případě Ukrajiny očekávat jistý minimální standart ochrany lidských práv. Stížnostní soud také vyslovil názor, že z negativních poznatků o excesech nelze dovodit důvodnou obavu, že postihnou také stěžovatele, který není tzv. zájmovou osobou a je stíhán pro trestný čin nemající politický charakter. Ochranu práv stěžovatele nelze vykládat tak, že vyžadované osobě musí být zaručeno právo nebýt vydán do státu s jinými politickými zvyklostmi nebo odlišnou hospodářskou a sociální úrovní, což se týká zejména materiálního vybavení věznic. Vrchní soud rozebral i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se Ukrajiny. V závěru pak Vrchní soud v Praze shrnul, že i sám Ústavní soud se vyjádřil, že se nelze spokojit s obecnými zárukami prohlašujícími, že vyžádané osobě budou zajištěna deklarovaná práva, ale je třeba rovněž zkoumat nabízený mechanismus těchto záruk, který z nich činí funkční aparát. Garance tak vedou vrchní soud k závěru, že není důvod záruky ukrajinské strany odmítat, když v případě porušení a nedodržení závazků ze strany Ukrajiny by docházelo v budoucnosti k odmítavým stanoviskům ve vztahu k ukrajinským žádostem o vydání.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho vydáním budou přetrhány rodinné vazby k jeho manželce a dítěti, které se mu v České republice narodilo. Není v možnostech manželky a dítěte za otcem dojíždět na Ukrajinu. V zemích Evropské unie je volný pohyb osob, oproti Ukrajině. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí České republiky pojednává o špatném stavu ve vězeňství na Ukrajině, z této zprávy hrozí nebezpečí porušování lidských práv a svobod, a to i přímo stěžovateli. I vrchní soud konstatuje, že dojde-li k nedodržení závazků stran stěžovatele, musí ukrajinská strana očekávat, že to povede k odmítavým stanoviskům České republiky k žádostem Ukrajiny o vydání. Tento postup ovšem již nikterak nechrání stěžovatele a je pouhým konstatováním do budoucna. Trestní stíhání je sice vedeno pro trestný čin obchodování s lidmi, ale skutečným důvodem jsou okolnosti charakteru politického, neboť stěžovatel byl a je aktivním odpůrcem režimu bývalého prezidenta Kučmy. Dále se finančně podílel i na samotné přípravě vstupu opozičního prezidentského kandidáta Viktora Juščenka do volební kampaně.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). V justiční fázi vydávacího řízení, upravené trestním řádem (§ 397 odst. 1 trestního řádu), obecné soudy zjišťují, zda zde neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, jsou povinny rozhodnout, že vydání je přípustné. Celý tento proces se musí realizovat v rámci vymezeném právem na spravedlivý proces, což znamená, že obecné soudy musí vzít v úvahu okolnosti, jež jsou pro rozhodnutí o vydání z hlediska normativního rámce relevantní, a to při současné adekvátní reakci na argumentační tvrzení osoby, o jejímž vydání se rozhoduje. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 534/06, II. ÚS 670/12, IV. ÚS 1755/12).

11. Vycházeje z těchto premis, Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí - jak se všemi relevantními okolnostmi, tak i s námitkami stěžovatele - náležitě vypořádal, a proto postačí na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Z pohledu ústavněprávního nelze rozhodnutí vrchního soudu ničeho vytknout a rozpor s rozhodovacími důvody obsaženými v judikatuře Ústavního soudu, týkající se problematiky rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání, nezakládají.

12. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se vrchní soud dostatečně vypořádal, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

13. Mnohé části argumentace a názorů obsažených v napadeném usnesení již byly Ústavním soudem v minulosti shledány ústavně souladné a jsou zde tudíž podobnosti komparovaných případů. Jde zejména o usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13, které posuzovalo ústavní stížnost (rovněž) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání tehdejšího stěžovatele taktéž na Ukrajinu. Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že nebagatelizuje v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké existují na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik. Nicméně nezastává názor, že by vydání do těchto zemí nebylo obecně, automaticky přípustné. Ústavní soud tehdy uvedl, že ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá, že by byl ve vztahu k Ukrajině nadále na místě paušální přístup, namísto individuálního posouzení každého případu. Podstatné není ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod, a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Citovanými okolnostmi přitom nutno rozumět zejména takové, které by svědčily o tom, že na případu mají zájem osoby, které disponují neformálním vlivem na výkon všech složek státní moci. V nyní posuzovaném případě vrchní soud racionálně vyložil, proč nic zásadního nenasvědčuje tomu, že právě stěžovatel by byl tzv. zájmovou osobou, a ostatně opak netvrdil ani krajský soud. Pochybení Ústavní soud v citovaném usnesení neshledal ani v tom, že vrchní soud přiznal relevanci zárukám poskytnutým Generální prokuraturou Ukrajiny (podobně jako vrchní soud v nyní napadeném usnesení). Možnost přihlédnout k takovýmto zárukám při rozhodování o vydání osoby na Ukrajinu Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti akceptuje (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 218/13) a Ústavní soud tehdy zhodnotil jako logickou i úvahu vrchního soudu, že je sice samozřejmě pravdou, že po vydání vyžadované osoby není realizace nabídky záruky právně vynutitelná (to konečně platí o jakémkoliv závazku spolupráce mezi suverénními státy), ale pokud by nabízené možnosti kontroly zacházení s vyžádanou osobou dožadující stát mařil nebo ztěžoval, vystavil by se tak negativnímu ohlasu nejen na nabídky záruk v jiných věcech, ale s odkazem na jeho chování a neochotě plnit smluvní závazky v oblasti extradice by nutně musel očekávat změnu přístupu k extradičním žádostem ze strany řady dalších států.

14. Jisté podobnosti lze shledávat i v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13. Ústavní soud tehdy v odůvodnění mj. uvedl: "Je však nutné souhlasit s vyjádřením vrchního soudu, že horší materiální poměry ve věznicích nelze samy o sobě bez dalšího považovat za překážku extradice. Excesy, k nimž příležitostně dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako takové potírány... Rusko je členským státem OSN a Rady Evropy a signatářem úmluv, týkajících se ochrany lidských práv. Lze tedy očekávat určitý standard těchto práv, přičemž Rusko se v praxi podrobuje řízením a kontrolním mechanismům, jež mezinárodní smlouvy upravují, včetně řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Již z tohoto důvodu se jeví jako nepřijatelný požadavek stěžovatele, paušálně odmítající vydání k trestnímu řízení do Ruska per se (samo o sobě)."

15. Stěžovatel rovněž namítl, že v České republice žije jeho manželka a dítě, pročež jeho vydáním budou přetrhány tyto rodinné vazby. Ústavní soud k tomu uvádí, že je namístě reflektovat v tomto kontextu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2010 sp. zn. 11 Tcu 5/2010. Tímto usnesením vrcholného soudního orgánu bylo k opravnému prostředku ministryně spravedlnosti zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 2 To 32/2009 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 28 Nt 204/2005, kterým byla vyslovena nepřípustnost stěžovatelova vydání na Ukrajinu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud zaujal stanovisko, podle kterého samotná okolnost, spočívající v narození dítěte, důvodem nepřípustnosti vydání být nemůže; tato skutečnost přitom vyplývá podle Nejvyššího soudu již ze samotné Úmluvy o právech dítěte. Tato Úmluva o právech dítěte sice ukládá státu povinnost zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, nicméně tuto povinnost výrazně omezuje v čl. 9 odst. 4, a to pro případy "... jako je vazba, uvěznění, vypovězení, deportace nebo smrt ... jednoho nebo obou rodičů dítěte...", kdy smluvním státům toliko stanoví povinnost poskytnout na požádání rodičům, dítěti, nebo případně jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) členů rodiny, ledaže by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Ani sama Úmluva o právech dítěte tedy podle Nejvyššího soudu nepočítá s možností, že by závazek smluvních států, neoddělovat děti od jejich rodičů proti jejich vůli, mohl být důvodem nevydání obviněného k trestnímu stíhání jinému státu, což lze nepochybně považovat za obdobný postup, jako jsou ty, které jsou uvedeny v čl. 9 odst. 4 věta první Úmluvy o právech dítěte. Rozhodnutí soudu o nepřípustnosti vydání obviněného proto toliko poukazem na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte odůvodnit nelze. Obdobně je podle Nejvyššího soudu ostatně koncipováno i právo na rodinný a soukromý život v čl. 8 Úmluvy, kde je rovněž státním orgánům dovolen zásah do tohoto práva, a to tam, kde je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V této souvislosti podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout povahu, charakter a závažnost trestné činnosti (tj. rozsáhlé a dlouhodobé mezinárodní obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužití), ohledně níž se žádá o vydání obviněného stěžovatele. V konkrétnostech ještě Nejvyšší soud argumentoval, že je nepřípadné hodnocení krajského soudu ohledně reálnosti vedení trestního řízení proti obviněnému v České republice, k němuž by měly přistoupit tuzemské orgány činné v trestním řízení po případném nevydání stěžovatele na Ukrajinu (srov. tradiční zásadu aut dedere, aut punire). České orgány činné v trestním řízení do současné doby činnost stěžovatele ani neprověřovaly. O jeho činnosti, vyjma poznatků z řízení na Ukrajině, tak tuzemské orgány doposud patrně neučinily žádná relevantní zjištění. Dále, pokud by trestní řízení skutečně mělo být po případném nevydání obviněného vedeno v České republice, pak by vzhledem k charakteru trestné činnosti obviněného bylo nezbytné opatřit důkazy o činnosti celé zločinecké skupiny na Ukrajině. Obtížnost a náročnost jejich obstarání z Ukrajiny cestou právní pomoci, jakož i povaha těchto důkazních prostředků (tj. výslechy zbývajících členů zločinecké organizace, výslechy četných poškozených žen, jejichž svědectví nepochybně bude pro posouzení viny obviněného zásadní atd.), krajský soud blíže nezvažoval a nezabýval se tak ani vlivem, který by měl tento postup na celkovou délku trestního řízení proti obviněnému. Od spáchání činu přitom uplynulo více jak 7 let. Tuto argumentaci pak v podstatě převzal a rozvedl vrchní soud v napadeném usnesení (srov. text výše), a to se závěrem, že by vedení trestního řízení v České republice bylo vysoce pravděpodobně na újmu (ve smyslu překážky) náležitého zjištění skutkového stavu věci. Vrchní soud zde patrně bral v úvahu i to, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin s trestní sazbou od 8 do 15 let a že v České republice by byl ohrožený stejnou sazbou trestu odnětí svobody [trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), c) d), odst. 4 písm. c) tr. zákona]. V této souvislosti měl vrchní soud patrně též na mysli, že stěžovatel je reálně ohrožen relativně vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, ať již by se trestní řízení konalo na Ukrajině či v České republice, a proto by beztak možnosti osobního styku s dítětem byly i v České republice velmi omezené, redukované na návštěvy ve věznici, byť by návštěvy v České republice byly reálnější - a tudíž pravděpodobně častější - než návštěvy ve věznici na Ukrajině (pokud by manželka a dítě stěžovatele setrvaly v České republice).

16. Tento kontext napadeného usnesení s citovaným usnesením Nejvyššího soudu (a navazující argumentací vrchního soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opomíjí. S citovanou argumentací Nejvyššího a vrchního soudu stěžovatel nijak nepolemizuje, argumentačně ji nenapadá, tím méně vyvrací. Ústavní soud na tomto posouzení neshledává nic protiústavního.

17. Vrchní soud uvádí v napadeném usnesení, že o žádosti stěžovatele o udělení azylu sice nebylo pravomocně rozhodnuto ani správním orgánem, není však podle vrchního soudu třeba vyčkávat ze strany trestních soudů na toto rozhodnutí (a případná rozhodnutí správních soudů). Tento názor vrchního soudu stěžovatel ani nerozporuje. Ústavní soud proto pro úplnost uvádí, že tento názor vrchního soudu je v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Právní názor v této otázce byl vysloven ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, kterým se Ústavní soud vyjádřil i k otázce vztahu extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany (viz i bod 51 citovaného nálezu; srov. též zejména bod 18 až 20 uvedeného stanoviska). Následně nálezem ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud rozhodl, že soud rozhodující o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, a o přípustnosti vydání tak může rozhodnout i v jeho průběhu (bod 45 citovaného nálezu). Správní orgán nebude v dalším řízení vázán skutkovými a právními závěry soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání, a bude moci otázku důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany posoudit zcela samostatně. Není přitom vyloučeno, aby rozhodl o udělení mezinárodní ochrany z důvodů, které soud nepovažoval za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání (bod 45 in fine citovaného nálezu). Proto do doby rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany není ministr spravedlnosti oprávněn povolit vydání v případě, kdy k udělení mezinárodní ochrany došlo poté, co soud svým rozhodnutím vyslovil jeho přípustnost (viz bod 46 citovaného nálezu). Na rozdíl od soudu, který mohl o přípustnosti vydání rozhodnout před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, ministr spravedlnosti musí s rozhodnutím o případném vydání vyčkat do doby, než bude toto řízení pravomocně skončeno, včetně případného navazujícího soudního přezkumu (viz bod 44 citovaného nálezu in fine, bod 47).

18. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.