III. ÚS 2589/09
III.ÚS 2589/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Valo, advokátem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 č. j. 8 Afs 15/2009-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 č. j. 8 Afs 15/2009-129. Tvrdil, že napadeným rozhodnutím byly porušeny čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložené kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Česká národní banka uložila rozhodnutím obchodní společnosti pokutu za jiný správní delikt (jednoho ze sankcionovaných dvou jednání se obchodní společnost dopustila za využití informací o stavu pozice jejích zákazníků - stěžovatele a dalších fyzických osob). Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i druhostupňovým správním orgánem. Proti rozhodnutí správního orgánu podala obchodní společnost žalobu ve správním soudnictví. Stěžovatel oznámil městskému soudu, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení dle § 34 soudního řádu správního. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2008 č. j. 11 Ca 341/2007-91 rozhodl, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení. S jeho závěry se následně ztotožnil také Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 16. 7. 2009 č. j. 8 Afs 15/2009-129 zamítl kasační stížnost stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá v podstatě tytéž skutečnosti jako před správními soudy, tedy poukazuje na přímý vliv výsledku soudního řízení (ať již zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo konečného znění výroku o konkrétním jednání naplňujícím znaky jiného správního deliktu) na jeho případné uplatňování náhrady škody vůči obchodní společnosti, a také na vázanost občanskoprávního soudu dle § 135 občanského soudního řádu. Stěžovatel má za to, že správní soudy mu odňaly právo skutkově a právně argumentovat; nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí ovlivnilo jeho práva pouze nepřímo. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud vyložil materiální podmínky v § 34 soudního řádu správního příliš extenzivně; dle stěžovatele je nesprávný závěr, že dotčení práv dle tohoto ustanovení se týká pouze veřejných subjektivních práv (a nikoliv tedy práv a povinností soukromoprávních).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod.

V daném případě stěžovatel vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních a polemizuje se závěry správních soudů; podstatou je přitom právo na spravedlivý proces v podobě práva účastnit se řízení v postavení zúčastněné osoby. Ústavní soud však nemá za to, že by se Nejvyšší správní soud dostatečně touto otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval a s námitkami stěžovatele se řádně nevypořádal. Je přitom třeba uvést, že svůj závěr o tom, že stěžovatel není v dané věci osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 34 soudního řádu správního, odůvodnil Nejvyšší správní soud více argumenty (a souvislostmi). Ústavní soud je shledal jako vnitřně konzistentní, logické a nikoliv vybočující z ústavních kautel. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud nezpochybňuje zájem stěžovatele na výsledku řízení, avšak dostatečně též odůvodnil, že tato skutečnost ještě automaticky nemusí současně znamenat také přímé dotčení na právech. Pokud stěžovatel ve vztahu k vázanosti dle § 135 občanského soudního řádu klade v ústavní stížnosti důraz na to, jak bude deliktní jednání (byť v pozitivním rozhodnutí) popsáno, je zřejmé, že logicky ohledně popisu jednání rovněž bude moci být hovořeno o "negativním" nebo o "pozitivním" rozhodnutí; tedy i v tomto směru dává rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odpověď na stěžovatelovu námitku. K (obecné) námitce stěžovatele, kterou zpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že dle § 34 soudního řádu správního se musí jednat o dotčení na veřejných subjektivních právech, je možno uvést, že v dané věci šlo stěžovateli konkrétně o souvislost s otázkou případné náhrady škody, a ve vztahu k této otázce se Nejvyšší správní soud dostatečně přehledně a konkrétně vyjádřil.

Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je opakováním argumentů předchozích a je polemikou se závěry správních soudů, přičemž Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky dostatečně a ústavně konformně vypořádal, postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.