III. ÚS 2587/09
III.ÚS 2587/09 ze dne 26. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) aJiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1/ A. H. a 2/ M. H., zastoupených Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem Veleslavínova 8, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2007, č. j. 23 C 270/2005-33, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2008, č.j. 8 Co 267/2008-54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 28 Cdo 599/2009-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to se zřetelem k legitimnímu očekávání, že jejich majetkový nárok nebude opomenut.

Rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 23 C 270/2005-33, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2008, č.j. 23 C 270/2005-44, zamítl Okresní soud v Ostravě žalobu stěžovatelů "na určení povinnosti" žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o převodu pozemků v žalobě blíže specifikovaných podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona o půdě").

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 8 Co 267/2008, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Ve shodě s ním pokládal za rozhodující, že stěžovatelé svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjeli od smluv o postoupení pohledávek, aniž by byli původními oprávněnými osobami (podle zákona o půdě), pročež nebylo možné posuzovat (pozitivně) jejich nárok z pohledu právních závěrů, vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.

Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 7. 2009, č. j. 28 Cdo 599/2009-64, odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní judikaturou a nemá proto po právní stránce zásadní význam.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že svých restitučních nároků nabyli na základě smluv o postoupení pohledávek, jež nebyly soudy zpochybněny a ani ze strany Pozemkového fondu České republiky nikdy nebyla oprávněnost jejich nároků zpochybněna; oni sami pak při vypořádání svých nároků vůči státu postupovali zcela v souladu s tehdy platnými právními předpisy, jakož i interními pokyny fondu, avšak Pozemkový fond České republiky (k němuž v červnu 2005 podali žádost o vydánínáhradních pozemků), jakož i okresní soud, zůstaly ve věci nečinní. Nález Ústavního soudu ve věci "restituční tečky", na který se obecné soudy pak odvolávaly, podle stěžovatelů založil nepřípustnou nerovnost mezi oprávněnými osobami na straně jedné a osobami v postavení postupníků na straně druhé.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně zaznamenává, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost se totiž jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné (usneseními ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 310/09, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1788/09, a ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2523/09) odmítl.

V označených rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že základem ústavní stížnosti stěžovatelů je neopodstatněná polemika s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, na jeho závěry v podrobnostech odkázal a zdůraznil, že je jimi vázán, neshledávaje důvod se od nich odchýlit "ani na základě stížnostní argumentace". Shodně proto uzavřel, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, pakliže tento nález respektovaly, a na jeho základě "dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě", a "...jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva".

Tím je výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti dané ústavní stížnostiodůvodněn; jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.