III. ÚS 2578/13
III.ÚS 2578/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aidy Lubonji Zvoníčkové, zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013 č. j. 17 Co 124/2013-1795 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2012 č. j. P 135/2007-1389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o obnovu řízení, o zvýšení výživného, o podstatné věci rodičovské odpovědnosti a změně úpravy styku s nezletilými dětmi, a to v části výroků o žalobě na obnovu řízení.

Ústavní stížností napadeným výrokem I rozsudku zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu stěžovatelky na obnovu řízení o určení vyživovací povinnosti otce k nezletilému Richardovi a nezletilé Karolíně pro dobu před a po rozvodu manželství, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 4. 2010 sp. zn. P 135/2007 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 17 Co 462/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. 17 Co 462/10. V odůvodnění soud uvedl, že způsobilým důvodem pro obnovu řízení nemůže být stěžovatelkou navržený důkaz návrhem na zahájení řízení o rozvod manželství, neboť jí byl doručen již dne 21. 8. 2007 a tudíž není důkazem či skutečností, kterou nemohla užít v původním řízení (ke shodnému závěru dospěl soud i ohledně ostatních důkazních návrhů a stěžovatelčino tvrzení, že je nemohla v původním řízení použít, neboť neměla albánského tlumočníka a její advokát "nerozuměl jejímu pokynu", shledal účelovým).

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem tento výrok potvrdil. Podle odvolacího soudu byla žaloba na obnovu podána po uplynutí tříměsíční prekluzívní lhůty dle § 233 odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř., počínající dnem následujícím po právní moci napadeného rozhodnutí (tj. 1. 5. 2011, její běh skončil dnem 1. 8. 2011, zatímco stěžovatelka podala žalobu až 4. 3. 2012); zda byly dány zákonné důvody pro obnovu řízení, nebylo proto již třeba zvažovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů, že se s rozhodným důkazem, který označila za důvod obnovy řízení (tedy s tvrzením, že s otcem nezletilých nevedou společnou domácnost již od roku 2003), seznámila již dříve v souvislosti s doručenou žalobou o rozvod manželství. Poukazuje na to, že je albánského původu, česky mluví a rozumí "velmi málo", a v době, kdy jí byla žaloba doručena (v r. 2007) česky neuměla vůbec, pročež jejímu obsahu nemohla porozumět. Stěžovatelka proto i nadále tvrdí, že se fakticky s obsahem návrhu na rozvod (a tím i s rozhodnou skutečností) seznámila až na počátku roku 2012, kdy proběhlo řízení o rozvod, k němuž byl přizván též tlumočník.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a to s argumentací, že zejména odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žaloba na obnovu řízení (v rozhodném důvodu) byla podána po uplynutí zákonné tříměsíční subjektivní lhůty.

V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že stěžovatelčinu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů, jakož i názorům doktríny; již proto nemohou - jako takové - představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a stěžovatelkou vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l Listiny) potud neobstojí.

Již jen pro úplnost se připomíná, že odvolací soud nevycházel při posouzení subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení toliko z okolnosti, kdy byla stěžovatelce žaloba o rozvod manželství doručena (v roce 2007), nýbrž svůj závěr situoval až do roku 2011 (viz výše); pak je tvrzení, že v roce 2007 nerozuměla podání v českém jazyku, mimoběžné; její schopnost činit podání a porozumět psanému textu v českém jazyce v roce 2011 je oproti tomu zřejmá z podání, jež v tomtéž roce osobně činila u Ústavního soudu (viz sp. zn. III. ÚS 3191/11).

Je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.