III. ÚS 2577/16
III.ÚS 2577/16 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Elektrobazar s. r. o., sídlem Ludvíkova 1351/16, Ostrava, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 23 Cdo 5730/2015-328, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015 č. j. 3 Cmo 390/2014-288 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-152 (ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-156), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ELEKTROWIN a. s., sídlem Michelská 300/60, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala proti vedlejší účastnici náhrady škody - ušlého zisku z podnikání, kterého by dosáhla prodejem (opravených) vyřazených elektrozařízení (zejména praček a ledniček) spotřebitelům, když by s ní vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o dodávce (prodeji) takových elektrozařízení; vedlejší účastnice uzavřít smlouvu odmítla. Podle stěžovatelky porušila vedlejší účastnice, která těmito elektrozařízeními disponuje jako provozovatelka kolektivního systému sběru vyřazených elektrozařízení, povinnost uloženou jí zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"), a dále odmítnutím uzavřít danou smlouvu zneužila své dominantní postavení dle § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Městský soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-152 žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok II.) a ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 8. 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-156 rozhodl o výši odměny ustanovenému advokátu (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 3 Cmo 390/2014-288 tak, že napadený prvostupňový výrok I. potvrdil, a výrok II. změnil jen ohledně výše nákladů; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí, s níž by byla žalovaná škoda spojena. Vedlejší účastnice zajišťuje pro více výrobců elektrozařízení kolektivní systém zpětného odběru a odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu; od výrobců dodávaná vyřazená elektrozařízení předává dále zpracovatelům elektroodpadu. Zákon o odpadech sice upravuje rovněž možnost opětovného použití elektrozařízení, avšak když vedlejší účastnice ze svého postupu takovou možnost vyloučila a neprovádí ji, jde spíše o otázku k řešení pro příslušné orgány na úseku hospodaření s odpady. Ze zákona o odpadech vedlejší účastnici neplyne povinnost uzavřít se stěžovatelkou (či jinou osobou mimo kolektivní systém sběru) smlouvu o dodávkách (prodeji) elektrozařízení pro další obchodování. Zákon o odpadech navíc vylučuje možnost úprav elektrozařízení, které zamýšlí stěžovatelka. Podle soudů nebylo dále prokázáno, že by ze smluv uzavřených mezi vedlejší účastnicí a zpracovateli/dodavateli odpadu vyplývalo pro ně omezení, dle kterého by nesměli poskytovat elektrozařízení stěžovatelce či jinému subjektu. Zákon o odpadech upravuje přednost opětovného použití vyřazených elektrozařízení, avšak je na subjektech daného kolektivního systému, zda a jak budou uvedené realizovat. Podle vrchního soudu je vedlejší účastnice soutěžitelem podle § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zaujímá v daném segmentu trhu i dominantní postavení, avšak nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice své dominantní postavení zneužila, neboť nezvýhodnila žádné soutěžitele (s nikým neuzavřela smlouvu o dodávkách elektrozařízení za účelem jejich opětovného použití).

5. Stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 5730/2015-328. Podle Nejvyššího soudu nelze za zneužití dominantního postavení pokládat skutečnost, že vedlejší účastnice neuzavřela obchod se stěžovatelkou ani žádnými jinými subjekty o dodávkách vyřazených elektrozařízení; zákon vedlejší účastnici neukládá povinnost prodeje sebraných elektrozařízení a odebraného elektroodpadu dalším subjektům (uvedené je jen na vůli vedlejší účastnice). Případné porušení stanovené hierarchie pořadí nakládání s odpady dle zákona o odpadech je věcí k řešení příslušného správního orgánu na úrovni veřejnoprávní. Podle Nejvyššího soudu nelze na daný případ systému kolektivního sběru vyřazených elektrozařízení aplikovat skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení dle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže, neboť trh s vyřazenými elektrozařízeními nepodléhá specifickým oborovým omezením, na které dané ustanovení "míří"; k vyřazeným elektrozařízením je možné dostat se i cestou odlišnou od kolektivního systému.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka sdělila, že se snažila najít dodavatele vyřazených elektrozařízení, avšak většina provozovatelů sběrných míst odmítla uzavřít smlouvu o dodávkách s tím, že elektrozařízení jsou majetkem vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice následně stěžovatelce také dodávky odmítla, a to s tím, že není vlastníkem vyřazených elektrozařízení, dodávky spotřebičů za účelem jejich opětovného použití by byly v rozporu se smyslem zákona o odpadech, a navíc vedlejší účastnice nemá živnostenské oprávnění k obchodování s elektrozařízeními. Stěžovatelce se tedy podařilo získat jen málo vyřazených elektrozařízení od některých dodavatelů. Stěžovatelka uvedla, že dle rozboru Ministerstva životního prostředí je vedlejší účastnice vlastníkem vyřazených elektrozařízení, které jí jsou dodávány v rámci daného kolektivního systému. Na trhu není přitom podle stěžovatelky jiný skutečný dodavatel těchto elektrozařízení, které však stěžovatelka nezbytně potřebuje ke svému podnikání. Samostatný výkup vyřazených elektrozařízení přitom neumožňuje "legislativní výklad Ministerstva životního prostředí a činnost jeho kontrolních orgánů". Nejvyšší soud sice uvedl, že stěžovatelka může vyřazená elektrozařízení získat i jinak, avšak neuvedl jak, a z jakých skutkových zjištění při této úvaze vycházel; městský soud a vrchní soud se dalšími možnostmi získávání vyřazených elektrozařízení nezabývaly.

7. Stěžovatelka dále namítla, že soudy aplikovaly nesprávnou právní normu. Zatímco se dovolávala zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí, soudy posuzovaly soukromoprávní delikt nekalé soutěže; v otázce narušení hospodářské soutěže toliko odkázaly na názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Uvedenému nasvědčuje zejména argumentace soudů, podle které vedlejší účastnice nedodává vyřazená elektrozařízení k opětovnému použití ani jiným soutěžitelům. Soudy tedy opomenuly veřejnoprávní posuzování, jež klade důraz na odhalování dopadů protisoutěžního jednání na základní hospodářská pravidla ve společnosti. Soudy se nezabývaly výší tržního podílu vedlejší účastnice ani účinky jejího jednání na trhu. Odmítnutí dodávek vedlejší účastnicí znemožňuje trh s vyřazenými velkými elektrozařízeními, ač je poptávka spotřebitelů po nich značná. Vedlejší účastnice tedy porušila § 11 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí neuvedl, proč takové porušení neshledal. Stěžovatelka doplnila, že sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které měly soudy k dispozici, považuje za rozporuplné, neboť je v něm uvedeno, že vedlejší účastnice je soutěžitelem s dominantním postavením a nemůže odmítnout stěžovatelce dodávky bez uvedení objektivně ospravedlnitelného důvodu, avšak přesto Úřad nepovažoval odmítnutí dodávky za zneužití dominantního postavení, a to bez uvedení daného ospravedlnitelného důvodu; toliko konstatoval, že jednání by mohlo mít negativní dopady na hospodářskou soutěž.

8. Stěžovatelka rovněž namítla, že v řízení netvrdila, že by povinnost vedlejší účastnice uzavřít s ní smlouvu o dodávkách měla plynout ze zákona o odpadech. Podstatou bylo totiž "zneužití dominantního postavení odmítnutím jednat, a to dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jako veřejnoprávní normy". Stěžovatelka má právo domáhat se v soukromoprávním řízení náhrady škody způsobené narušením veřejného soutěžního práva, a to bez ohledu na to, zda protiprávní jednání předtím konstatuje příslušný orgán pro hospodářskou soutěž [poukázala na odbornou literaturu, dále § 2992 a 2988 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a rovněž na čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie, a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. 11. 2014; pozn. citovala zjevně z odstavce (13) dané směrnice].
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. V dané věci Ústavní shledal, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

12. Stěžovatelka namítá, že má právo soukromoprávní cestou uplatňovat náhradu škody způsobenou porušením pravidel hospodářské soutěže jinou osobou (vedlejší účastnicí), resp. porušením předpisů veřejnoprávních. V projednávané věci však z napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy takovou možnost stěžovatelky zpochybňovaly. Nijak se z napadených rozhodnutí nepodává, že by stěžovatelce byl odepřen přístup k občanskoprávním soudům s tím, že řešení jednání vedlejší účastnice, jež mělo dle žaloby způsobit stěžovatelce újmu, náleží výhradně příslušným správním orgánům (zejména Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) či správním soudům. Soudy zjevně neodmítly projednat stěžovatelkou uplatňovaný soukromoprávní nárok s tím, že se dotýká i posouzení veřejnoprávního deliktu. Soudy se naopak námitkami stěžovatelky zabývaly, přičemž při posuzování naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu měly k dispozici nejen vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ten k podnětu stěžovatelky prováděl souběžně s občanskoprávním řízením u vedlejší účastnice příslušné šetření dle zákona o ochraně hospodářské soutěže), ale i důkazy další. Pro úplnost lze snad jen z časového hlediska dodat, že stěžovatelka podala svou žalobu dne 10. 2. 2011 a domáhala se ušlého zisku za dobu od 1. 9. 2008, zatímco poukazovaná směrnice, jež zavazuje členské státy Evropské unie k transpozici, byla přijata (až) 26. 11. 2014 s povinností transpozice pro státy do 27. 12. 2016.

13. Namítá-li stěžovatelka, že před soudy nikdy netvrdila povinnost vedlejší účastnice uzavřít s ní smlouvu na základě zákona o odpadech, jde i zde o výtku zjevně neopodstatněnou. Soudy se totiž zabývaly jak otázkou porušení povinností dle zákona o odpadech, tak otázkou způsobení škody v důsledku jednání, jež by mohlo naplňovat delikt zneužití monopolního postavení dle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Když tedy soudy posuzovaly případné porušení právní povinnosti vedlejší účastnice také podle zákona o odpadech, není zřejmé, v čem by takový (aktivní) postup soudů znamenal zásah do základních práv stěžovatelky. Nadto ze soudního spisu plyne, že stěžovatelka ve svých podáních v občanskoprávním řízení (žaloba č. l. 2, podání č. l. 6, odvolání č. l. 158) poukazovala nejen na případné zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí, ale také na zákonem o odpadech stanovenou povinnost vedlejší účastnice k opětovného použití vyřazených elektrozařízení a současně v tomto směru zakotvenou "spolupráci" subjektů s tím, že vedlejší účastnice danou povinnost "spolupráce" porušila (stěžovatelka poukazovala na § 37k, § 37l odst. 3 písm. d), a § 37m zákona o odpadech).

14. Námitce o nesprávnosti posuzování nekalosoutěžního jednání nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí soudů plyne, že se soudy zabývaly případnou újmou stěžovatelky v souvislosti s namítaným zneužitím monopolního postavení, nikoliv nekalou soutěží v rámci soukromoprávní úpravy. Uvedené plyne jak z jejich obsahové argumentace, tak jimi uváděných konkrétních ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže. Toliko městský soud mezi úvodním výčtem zákonných ustanovení citoval vedle § 42 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), také § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, avšak následně zjištěný skutkový stav nesubsumoval pod posledně zmíněné ustanovení; ve svém rozsudku naopak výslovně řešil otázku "omezení hospodářské soutěže". Argumentace soudů o tom, že vedlejší účastnice nedodává elektrozařízení ani jiným soutěžitelům a neobchoduje s elektrozařízeními, nasvědčuje úvahám stran zneužití dominantního postavení.

15. Nedůvodnou je rovněž námitka, podle které soudy ve svých závěrech ohledně porušení právní povinnosti odkázaly toliko na vyjádření podaná Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže; provedeny byly v řízení i další důkazy, ze kterých vrchní soud a Nejvyšší soud vycházely. Ostatně z těchto důkazů vycházel i městský soud, neboť ve fázi vydání jeho rozhodnutí nebyly ještě městskému soudu (ani účastníkům) známy výsledky šetření a stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (to plyne jak z rozsudku městského soudu, tak z protokolu o jednání městského soudu ze dne 2. 7. 2012 - č. l. 147 spisu). Lze rovněž podotknout, že zatímco veřejnoprávní posuzování zneužití monopolního postavení se má zaměřovat na odhalování dopadů protisoutěžního jednání na celou společnost, resp. na základní hospodářská pravidla ve společnosti (jak zmiňuje stěžovatelka), naopak soukromoprávní posuzování se zaměřuje na dopady protisoutěžního jednání na jednotlivý subjekt; podstatou je škoda způsobená nikoliv "systému", nýbrž konkrétnímu subjektu.

16. Stěžovatelka také namítla, že neposkytnutí dodávek vedlejší účastnicí znemožnilo obchod s vyřazenými elektrozařízeními, a to navzdory vysoké poptávce spotřebitelů, přičemž na daných dodávkách je stěžovatelka závislá; došlo zejména ke zneužití dominantního postavení dle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Současně považuje stěžovatelka za nepodložený a mylný závěr, že by mohla daná elektrozařízení získat i jinak. Rovněž tuto námitku však považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou; jde toliko o polemiku se závěry občanskoprávních soudů. Soudy se danou argumentací řádně zabývaly a jejich rozhodnutí jsou z ústavního hlediska dostatečně a přehledně odůvodněna. Lze shrnout, že vedlejší účastnice byla založena za účelem provozování kolektivního systému zajišťujícího oddělený sběr elektroodpadů a zpětný odběr elektrozařízení, jakož i jejich zpracování, využití a odstranění. Určití výrobci elektrozařízení prostřednictvím vedlejší účastnice plní své povinnosti stanovené zákonem o odpadech. Úprava nakládání s (vyřazenými) elektrozařízeními, obsažená v zákoně o odpadech a návazné vyhlášce č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi, reflektuje příslušné právo Evropské unie (zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ ES ze dne 27. 1. 2003); evropská i vnitrostátní úprava kladou důraz na prevenci elektroodpadů a opětovné použití elektrozařízení, a dále na odborné (ekologicky šetrné a technicky pokročilé) zpracování elektroodpadů. Soudy konstatovaly, že vedlejší účastnice na trhu nakládání se zpětně odebranými a odděleně sebranými velkými elektrozařízeními a elektroodpady zaujímá dominantní postavení. Ústavní soud musí přisvědčit závěrům obecných soudů, které nepovažovaly v řízení za prokázané, že by se vedlejší účastnice dopustila zneužití tohoto dominantního postavení a v důsledku toho byla stěžovatelce způsobena škoda; totéž platí ohledně závěru o absenci kontraktační povinnosti (ani ze samotného dominantního postavení nelze ještě dovozovat povinnost k uzavření smlouvy o dodávkách se stěžovatelkou). Z postojů stěžovatelky plyne, že jejím podnikatelským záměrem bylo vykupovat některá vyřazená (opotřebená) elektrozařízení, která by dále mohla být předmětem jejího obchodu, ať již ve stávající podobě nebo po případných opravách. Podle stěžovatelky jí postup vedlejší účastnice způsobil škodu a rovněž znemožnil (vyloučil) trh s vyřazenými velkými elektrozařízeními na úkor spotřebitelů. Již soudy však přiléhavě uvedly, že porušení právní povinnosti, resp. způsobení škody stěžovatelce, nelze dovodit toliko ze skutečnosti, že vedlejší účastnice neuzavřela se stěžovatelkou smlouvu o dodávkách; soudy řešily otázku smluvní povinnosti s ohledem na samotnou právní úpravu i v relaci na případné jiné další soutěžitele - "konkurenty" stěžovatelky, oproti nimž by případně stěžovatelka byla diskriminována v obchodování s danými kolektivně sebranými elektrozařízeními. Soudy přiléhavě konstatovaly, že stěžovatelka své podnikání (a tím i odvozenou škodu) směřovala výhradně k elektrozařízením, která se stala "součástí" kolektivního systému.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.