III. ÚS 2576/09
III.ÚS 2576/09 ze dne 27. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009 č. j. 29 Co 142/2008-224, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2009, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009 č. j. 29 Co 142/2008-224, který podle jeho názoru porušil jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení svého procesního práva spatřuje stěžovatel v nemožnosti se vyjádřit k provedeným důkazům a pronést závěrečnou řeč v řízení před odvolacím soudem. Za porušení svého práva, aby jeho právní věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, označuje navrhovatel postup odvolacího soudu, který nevyhověl jeho omluvě z nařízeného ústního jednání a písemné včasné žádosti o odročení jednání a který ve věci jednal a rozhodl.

Stěžovatel uvádí, že dne 10. 6. 2009 doručil Městskému soudu v Praze potvrzení o lékařském vyšetření s omluvou z jednání nařízeného na den 11. 6. 2009, v němž současně žádal o jeho odročení na jiný termín, protože se chce tohoto jednání osobně účastnit. K omluvě stěžovatele a lékařskému potvrzení odvolací soud však nepřihlédl a ve věci podaného opravného prostředku jednal a rozhodl.

II.

Z připojeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009 č. j. 29 Co 142/2008-224 se zjišťuje, že v právní věci žalobkyně Ing. M. Š., proti stěžovateli (v procesním postavení žalovaného) v řízení o rozvod manželství, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.).

Manželství účastníků bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozvedeno, neboť v řízení byl prokázán trvalý a hluboký rozvrat manželství účastníků, bez možnosti obnovení soužití manželů. Rozsudek konstatuje, že manželé žijí trvale odděleně již od roku 2002, přičemž rozvod není ani v rozporu se zájmy jejich nezletilé dcery.

Odvolací soud po přezkoumání odvolání stěžovatele, který s rozvodem nesouhlasil, neshledal jeho odvolání důvodným a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Konstatoval, že přes určité procesní pochybení soudu prvního stupně (namísto přečtení celých přiložených spisů při jednání byl toliko sdělen jejich podstatný obsah) nemohlo toto pochybení mít na správnost jeho rozhodnutí vliv, neboť z ostatních důkazů provedených tímto soudem mimo pochybnost vyplývá, že v předmětné věci jsou splněny zákonné předpoklady pro rozvod manželství uvedené v ustanovení §§ 24, 24b věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Odvolací soud v souvislosti s ústním jednáním konaným dne 11. 6. 2009, na které se stěžovatel ač řádně předvolán nedostavil, uvedl, že stěžovatel dne 10. 6. 2009 doručil odvolacímu soudu písemnou omluvu z předmětného ústního jednání a fotokopii výměnného listu vystaveného MUDr. P. S., praktickou lékařkou, z něhož vyplývalo, že byl ošetřen pro akutní onemocnění a byl mu doporučen klid. Stěžovatel současně žádal o odročení jednání a trval na své účasti.

Jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2009 proběhlo bez účasti stěžovatele. Odvolací soud postupoval podle ustanovení § 101 odst. 3 a § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž při rozhodování vycházel z obsahu spisu. Odvolací soud konstatoval, že omluvu stěžovatele neakceptoval, protože dospěl k závěru, že takové jednání vede jen k procesním obstrukcím a dalšímu protahování odvolacího řízení ze strany stěžovatele, a to s ohledem na obdobný dřívější postup stěžovatele v souvislosti s nedůvodně vznášenými námitkami podjatosti soudců Městského soudu v Praze.
III.

Po zvážení obsahu námitek stěžovatele proti postupu odvolacího soudu a napadenému rozsudku téhož soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (ve smyslu článku 91 a článku 90 Ústavy ČR). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Stěžovatel jako účastník řízení má jistě právo vyjádřit se ke všem návrhům na důkazy a ke všem důkazům (§ 123 o. s. ř.) a účastnit se jednání. Taková práva mají ovšem všichni účastníci řízení, přičemž tato svá procesní práva nesmějí zneužívat k potlačení práv jiných účastníků, resp. jejich prostřednictvím nesmí být mařen smysl a účel již zahájeného soudního řízení. Občanský soudní řád stanoví, že práv nesmí být zneužíváno na úkor jiných osob (viz § 2 o. s. ř.) a že postup soudu má být rychlý (viz § 6 o. s. ř.).

Je nepochybně stejně důležité chránit rovná procesní práva všech účastníků řízení na přístup k soudu, jako je ochránit před obstrukčním jednáním či vědomým vyvoláváním průtahů řízení. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), v sobě zahrnuje především princip rovnosti zbraní účastníků řízení, tedy možnost každé strany řízení v procesu hájit své zájmy, přičemž žádná strana nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně, a princip kontradiktornosti řízení. Tyto zásady nebyly odvolacím soudem porušeny.

V projednávané věci řízení o rozvod manželství trvalo téměř sedm let. K této délce řízení nepochybně přispěl jak nesouhlas stěžovatele s rozvodem, tak i jím využívané procesní instrumenty, jak je stručně shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Soud je při posuzování omluvy účastníka z nařízeného ústního jednání a žádosti o odročení nařízeného jednání oprávněn a povinen pečlivě zvážit, zda omluva z jednání je důvodná či nikoli. Pokud odvolací soud s ohledem ke všem okolnostem věci a zejména k dřívějším procesním postojům stěžovatele dospěl k závěru, že neúčast na jednání a jeho žádost o další odročení již nařízeného ústního jednání před odvolacím soudem má charakter obstrukčního jednání, s úmyslem dále protahovat již tak značnou délky sporu, nejde ze strany soudu o svévoli, ale o logický a důvodný závěr, který má oporu v obsahu spisu. Takovému jednání stěžovatele proto odvolací soud zcela správně nemohl poskytnou ochranu, aniž by současně porušil rovnost účastníků řízení.

S těmito závěry odvolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.