III. ÚS 2575/12
III.ÚS 2575/12 ze dne 8. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. V., zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou se sídlem Novoborská 374/29, 190 00 Praha 9, adresa pro doručování: Hradecká 3, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 54 Co 54/2012-178 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. října 2011 č. j. 12 C 350/2008-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 10. 7. 2012, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí obou obecných soudů s poukazem na údajné porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., k němuž mělo dojít tím, že se oba obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s její procesní obranou a nevzaly v úvahu skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, která měla potvrzovat správnost tvrzení stěžovatelky, že v odběrném místě obce Ú. nemohla dosahovat v předmětném období, tj. od 12. 2. 2007 do 1. 8. 2007 spotřeba vody, dodávané z veřejné vodovodní sítě žalobcem - Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav (dále jen "žalobce") k zavlažování okrasné zahrady stěžovatelky o výměře 1036 m2 automatickým závlahovým systémem, výši žalobcem fakturované částky 78 621,50 Kč, tedy hodnoty spotřeby vody několikanásobně přesahující průměrnou spotřebu v odběrném místě ve srovnatelném období.

Stěžovatelka poukazuje na monopolní postavení žalobce jako dodavatele tohoto životně důležitého zdroje vody, který údajně zneužil svého postavení na trhu dodávek pitné vody v daném území k tomu, aby jím fakturovaná částka za množství odebrané vody z veřejné vodovodní sítě nemohla být stěžovatelkou jako odběratelem objektivně kontrolovatelná, neboť osazení, údržbu a přezkoušení správnosti vodoměru v odběrném místě odběratele je v přímé dispozici pouze žalobce. Toto "nerovné postavení" tak podle názoru stěžovatelky fakticky znemožňuje i úspěšnou reklamaci množství odebrané pitné vody, neboť na možnost postupovat při reklamaci podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., nebyla stěžovatelka ze strany žalobce upozorněna.

Závěrem stěžovatelka uvádí, že z opatrnosti předmětnou ústavní stížnost podává souběžně s dovoláním.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 10. 2011 č. j. 12 C 350/2008-155 vyhověl žalobě žalobce a uložil stěžovatelce zaplatit mu částku 78 621,50 Kč z titulu fakturované ceny odebrané pitné vody včetně příslušného úroku z prodlení a náhradu nákladů řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný Městský soud v Praze. Označený odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2012 č. j. 54 Co 54/2012-178 souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním závěrem z nich vyvozeným, a zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala, že výpočet jí odebrané pitné vody za předmětné fakturované období byl nesprávný, resp. že vodoměr instalovaný na odběrném místě v obci Ú. žalobcem byl vadný, přičemž k prokázání této zásadní skutečnosti stěžovatelka nevyužila možnost uvedenou v ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb.
III.

Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, jestli jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na zásadu subsidiarity, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. I když tedy stěžovatelka nemůže vědět, zda její mimořádný opravný prostředek bude shledán přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využila. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.

Obiter dictum lze dodat, že pokud by se stěžovatelka domnívala, že rozhodnutím dovolacího soudu budou porušena její základní práva, nic jí nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podala ústavní stížnost.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2012

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.