III. ÚS 257/10
III.ÚS 257/10 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Komerční banka, a. s. se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, 151 31 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2009 č. j. 23 Cdo 700/2009-801, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007 č. j. 1 Cm 27/2004-559, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky, a to právo na soudní ochranu (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (rovněž vyplývající z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (článek 11 odst. 1 Listiny).

Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před soudy obou stupňů a soudu dovolacího stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že souběžně s dovoláním podala žalobu pro zmatečnost, o níž do doby podání předmětné ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.

Stěžovatelka tvrdí, že i přes výše uvedenou skutečnost, je ústavní stížnost přípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž k podpoře této své argumentace shledává oporu v platné judikatuře Ústavního soudu. Konkrétně v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že: - jednotlivé senáty dovolacího soudu nemají sjednocenou rozhodovací praxi v otázce "přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu za situace, v níž takové rozhodnutí zasáhlo do ústavně zaručených základních práv účastníků řízení"; - v předmětné věci dovolací soud prý nesprávně opřel svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pouze o možnost "střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu"; - nelze údajně očekávat, že ke sjednocení rozhodovací praxe (i judikatury) dovolacího soudu v této otázce dojde z jeho vlastní iniciativy ve vztahu k možnostem vyplývajícím ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a to i přes opačná rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž tato "aplikační nejednotnost" má vyvolávat v praxi velké problémy; - ani od podané žaloby pro zmatečnost, ačkoli jejím prostřednictvím stěžovatelka napadla některé údajné vady pravomocně skončeného řízení, "nelze očekávat efektivní ochranu jejích ústavně zaručených práv".

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků, v opomenutých důkazech a v tom, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly se všemi tvrzeními, což prý vedlo k nepřezkoumatelnosti a nedostatečné přesvědčivosti napadených rozhodnutí. Těmito vadami se však dovolací soud prý odmítl zabývat.

II. Z připojených listin, zejména z napadených rozhodnutí, se podává následující.

Městský soud v Praze rozsudkem uložil stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) povinnost zaplatit žalobkyni Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG částku 2 100 000,- USD s příslušenstvím; zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 13 900 000,- USD s příslušenstvím a o určení, že stěžovatelka nemá povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 100 000,- USD s příslušenstvím.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou části výroku (pod bodem I.) o povinnosti zaplatit úrok z prodlení; v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání stěžovatelky dovolací soud odmítl podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a dovolání nesplňuje požadavek přípustnosti, upravený v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III. Ústavní soud dříve, než se může zabývat ústavní stížností meritorně, musí vždy zkoumat, zda předmětná ústavní stížnost splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka sama připouští, že vedle dovolání napadla údajné vady řízení před soudem prvního a druhého stupně rovněž žalobou pro zmatečnost, o níž do doby podání předmětné ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. V této souvislosti tvrdí, že ani tento mimořádný opravný prostředek není prostředkem efektivním; nelze prý od něho očekávat účinnou ochranu jejích ústavně zaručených základních práv z toho důvodu, že některé zmatečnostní vady byly sice obecnými soudy (včetně soudu dovolacího) posuzovány (i opakovaně), přesto jejich právní závěry (i skutková zjištění) zůstaly ve vztahu k výsledku řízení beze změny.

Takovou argumentaci je nutné odmítnout. Především odkaz stěžovatelky na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv, jestliže stížnost svým významem značně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku od dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, by byl relevantní toliko tehdy, jestliže by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, ačkoliv takové vady, které využití tohoto procesního prostředku umožňují, v zákonné lhůtě od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu existovaly. Pokud však, jako je tomu v předmětné věci, stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala a nebylo do doby podání ústavní stížnosti o ní soudem pravomocně rozhodnuto, nelze dobrodiní citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu využít, již s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů.

Využitím výše uvedeného mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka fakticky dala najevo, že od řízení o podané žalobě pro zmatečnost očekává případnou nápravu tvrzených vad předcházejícího pravomocně skončeného řízení, a to přes její současné, v ústavní stížnosti akcentované stanovisko. Jestliže v podstatě totéž očekává stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti v té její části, která směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího, zcela nepřípustně očekává paralelní přezkoumávání údajných zmatečnostních vad.

Konečně, a to je pro využití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a zákona o Ústavním soudu v této věci podstatné, stěžovatelka by musela současně podat ústavní stížnost ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Touto skutečností je třeba rozumět nabytí právní moci rozhodnutí, které je předmětem ústavní stížnosti (viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. BECK 2007, str. 576, bod 64). Protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007 č. j. 1 Cm 27/2004-559 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700 nabyl právní moci dne 7. 8. 2008, není splněna podmínka zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, takže se Ústavní soud již nemohl dále zabývat splněním souběžné podmínky, tj. podstatným přesahem významu ústavní stížnosti nad vlastní zájmy stěžovatelky, neboť takové posouzení by bylo již nadbytečné (obdobně usnesení ÚS ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1364/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007 č. j. 1 Cm 27/2004-559 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700 je z výše uvedených důvodů nepřípustná.

Za této situace zbývalo posoudit tu část ústavní stížnosti, která napadá usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.

Stěžovatelka i ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu vznáší celou řadu námitek, které z valné většiny již adresovala i oběma soudům nižších stupňů. Nejvýznamnější se jeví námitka, že dovolací soud nerespektoval platnou judikaturu Ústavního soudu v otázce přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. při namítaných vadách řízení (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 37, pod č. 100, str. 355, případně nález ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 46, pod č. 138, str. 301, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Ve výše označených nálezech Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze spojovat otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze s dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nikoliv s důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Takový postup by vedl k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z provedeného výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Podle názoru Ústavního soudu jde tedy v případě posuzování otázky přípustnosti dovolání jak o to, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základním právům, tak o účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocování judikatury obecných soudů.

V předmětné věci však dovolací soud takový nesprávný postup, vytýkaný Ústavním soudem ve výše citovaných nálezech, nezvolil. V souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), dovolací soud v napadeném usnesení zkoumal, zda stěžovatelkou rovněž uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. založil či mohl založit přípustnost daného dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.