III. ÚS 2563/13
III.ÚS 2563/13 ze dne 31. 10. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. Alfonse Mikety a 2. JUDr. Jiřího Mikety, zastoupených JUDr. Radimem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, 3. JUDr. Vladimíra Ježka, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, 4. Kateřiny Bělunkové, 5. Ing. Hany Bělunkové a 6. Masarykovy onkologické nadace v Brně, sídlem Žlutý Kopec 543/7, Brno, zastoupených JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 22 Cdo 2119/2011-1126, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1istopadu 2010 č. j. 56 Co 356/2010-981 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2010 č. j. 25 C 46/97-779 ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2010 č. j. 25 C 46/97-830, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) Ing. Karla Mruzka, b) Ing. Juraje Mruzka, c) MVDr. Petera Mruzka, zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, Havířov - Město, d) Pavly Pivodové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, e) Igora Pelce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 2563/13 se první a druhý stěžovatel domáhali zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdili, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní stížností zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 2596/13 se třetí stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, že postupem obecných soudů byl dotčen na právu domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

3. Ústavní stížností zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 2628/13 se domáhaly právní předchůdkyně čtvrté a páté stěžovatelky (jimiž byly JUDr. Anna Bělunková a JUDr. Šárka Kahánková) zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, a to se stejným tvrzením jako třetí stěžovatel. Tyto ústavní stížnosti byly spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 č. j. III. ÚS 2563/13, I. ÚS 2596/13, IV. ÚS 2628/13-14. V průběhu tohoto řízení (dne 29. 10. 2014) zemřela stěžovatelka JUDr. Šárka Kahánková a také vedlejší účastník JUDr. Karel Mruzek, načež Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2017 č. j. III. ÚS 2563/13-71, že v řízení bude dále pokračováno s její procesní nástupkyní, kterou se stala Masarykova onkologická nadace v Brně; současně vyhověl návrhu Ing. Karla Mruzka, právního nástupce zemřelého, na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení. Následně (dne 13. 1. 2016) zemřela stěžovatelka JUDr. Anna Bělunková, načež Ústavní soud usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. III. ÚS 2563/13-81 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Kateřinou Bělunkovou a Ing. Hanou Bělunkovou.

4. Napadeným (částečným) rozsudkem Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2010 č. j. 25 C 46/97-830 zamítl žalobu (vzájemný návrh) stěžovatelů či jejich právních předchůdců (dále pro stručnost jen "stěžovatelé") jako žalovaných na určení, že jsou vlastníky každý jedné ideální pětiny nemovitostí - domu č. p. X na pozemku p. č. Y a pozemků p. č. Y a Z v katastrálním území Moravská Ostrava (výrok I), a nepřipustil změnu vzájemného návrhu třetího stěžovatele, že jedna pětina předmětných nemovitostí patří do společného jmění manželů - třetího stěžovatele a Evženie Ježkové, jež v řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na jeho straně, a že vlastníky zbývajících podílů jsou ostatní stěžovatelé (výrok II).

5. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo odvolání prvního, druhého a třetího stěžovatele a Evženie Ježkové proti výroku II rozsudku okresního soudu podle § 218 písm. b), resp. c) o. s. ř. odmítnuto a dále jím byl k odvolání všech stěžovatelů a vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu ve výroku I jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Uvedené soudy dospěly k závěru, že se stěžovatelé nestali vlastníky předmětných nemovitostí ani na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1990, kterou uzavřeli s Českou advokátní komorou (dále jen "ČAK"), neboť šlo o absolutně neplatný právní úkon, a ani na základě vydržení, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky

6. Proti rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012.

II. a) Argumentace prvního a druhého stěžovatele

7. Tito stěžovatelé uvedli, že předmětné nemovitosti (každý z jedné pětiny) nabyli na základě výše uvedené kupní smlouvy za účelem výkonu advokacie. Vedlejší účastníci či jejich právní předchůdci (dále jen "vedlejší účastníci") jim zaslali výzvu k vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), tato výzva však nebyla doručena druhému stěžovateli, který na uvedené adrese nebydlel ani tam neměl evidován trvalý pobyt. První stěžovatel sdělil, že se necítí být povinným k vydání předmětných nemovitostí, neboť je nabyl legálně a poctivě, podepsán byl i druhý stěžovatel, ten však nikdy daný dopis nepodepsal, a ani o něm nevěděl; k tomu stěžovatelé dodali, že z pozdějšího znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplynulo, že nešlo o spontánní podpis, ale že by mohlo jít o "neobvyklou variantu podpisu". Vedlejší účastníci podali žalobu proti ČAK na vydání předmětných nemovitostí, nikoliv však proti nim jako eventuálně povinným osobám, v průběhu řízení soud upozornil JUDr. Karla Mruzka, že doručenka rozhodnutí, jímž byly předmětné nemovitosti převedeny do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v Ostravě, není podepsána jeho otcem jako jejich tehdejším vlastníkem. Žaloba pak byla zamítnuta s tím, že rozhodnutí o odnětí věci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (dále jen "vl. nař. č. 15/1959 Sb."), nebylo řádně doručeno, a proto nenabylo právní moci, a původní vlastník tudíž vlastnictví nepozbyl.

8. Stěžovatelé dále upozornili, že poté vedlejší účastníci proti všem tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí podali žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem a o jejich vyklizení, posléze ji ale vzali zpět. Řízení o vyklizení předmětných nemovitostí ve vztahu k nim (tj. prvnímu a druhému stěžovateli) pokračuje dále, neboť se zpětvzetím vyslovili nesouhlas, proti ostatním spoluvlastníkům bylo zastaveno, a jde-li o řízení na určení vlastnictví, soud zpětvzetí nepřipustil. Toto řízení je stále ještě vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992. Dále stěžovatelé uvedli, že dne 7. 2. 1997 podali vedlejší účastníci žalobu, kterou se domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody z titulu údajně bezprávného užívání nemovitostí. V tomto řízení stěžovatelé podali vzájemný návrh, jímž se domáhali určení vlastnictví k předmětným nemovitostem; o něm bylo rozhodnuto v záhlaví označenými rozhodnutími.

9. K porušení základních práv mělo podle prvního a druhého stěžovatele dojít z důvodu přepjatě formalistického hodnocení doručování a nabytí právní moci správního rozhodnutí o odnětí nemovitostí. Obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce vedlejších účastníků nikdy nepozbyl své vlastnictví. Dle stěžovatelů mu však dané rozhodnutí bylo doručeno do podatelny advokátní poradny v budově, kde bydlel, a pracovnice této poradny potvrdila, že mu je předala, on sám o něm věděl, neboť z něho vycházel, i jeho dědici je respektovali, když předmětné nemovitosti po původním vlastníkovi nezahrnuli do dědictví. Výklad, podle kterého nikdy nenabude účinků rozhodnutí, při jehož doručování nastala formální chyba, ačkoliv o něm všichni věděli a plně ho třicet let respektovali, resp. vedlejší účastníci toto doručení nezpochybnili a na existenci tohoto rozhodnutí odkazovali, má být nepřípustný.

10. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé shledali v závěru obecných soudů, že o výzvě k vydání věci druhý stěžovatel věděl, a to s ohledem na dopis, který měl podepsat, což vyvodily z již zmíněného znaleckého posudku. Interpretace tohoto důkazu má však být svévolná, protože popírá základní zásady hodnocení důkazů.

11. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytkli, že dovolání neprojednal meritorně, přičemž jeho závěr, že se nemohl zabývat vadami řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z důvodu, že daný postup není u tzv. nenárokového dovolání možný, má být v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle stěžovatelů nemělo dané řízení proběhnout pro překážku litispendence, a to s ohledem na řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992. Současně stěžovatelé upozornili, že uvedené řízení trvá již 21 let a toto řízení let 16.

12. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2017 označili první a druhý stěžovatel za "přepjatě formalistický" názor obecných soudů, dle něhož vada při doručování zásilky obsahující rozhodnutí o vyvlastnění zakládá neúčinnost takového rozhodnutí bez možnosti konvalidace. Dle jejich názoru je podstatné, zda se s ním adresát JUDr. Karel Mruzek fakticky seznámil. Současně vytkli obecným soudům, že ač proti takovému názoru v soudním řízení obsáhle argumentovali, obecné soudy se s tím nijak nevypořádaly.

II. b) Argumentace třetího stěžovatele

13. Třetí stěžovatel se v ústavní stížnosti k dané kauze vyjádřil obdobně jako první a druhý stěžovatel. Dále uvedl, že vedlejší účastníci se domáhali vyklizení předmětných nemovitostí s tím, že je zdědili po svých rodičích, přičemž soud žalobě vyhověl, rozsudek o určení a vyklizení předmětných nemovitostí nabyl právní moci poté, co jej krajský soud potvrdil, a že katastrální úřad vedlejší účastníky zapsal jako vlastníky do katastru nemovitostí poté, co si "obstarali" dědická rozhodnutí, podle nichž zdědili předmětné nemovitosti po svých rodičích, a dále že Nejvyšší soud "potvrzující" rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, vedlejší účastníci však vzali svou žalobu zpět, protože svého cíle mezitím dosáhli, když byli zapsáni v katastru jako vlastníci, a stěžovatelé pak na základě předchozího "vyklizovacího" rozsudku dům vyklidili. Vedlejší účastníci poté vznesli nároky na odškodnění s tím, že jim stěžovatelé bránili v užívání nemovitostí, a protože o vlastnictví předmětných nemovitostí nebylo rozhodnuto, stěžovatelé se v daném řízení domáhali určení svého vlastnického práva, tato žaloba pak byla z důvodu procesní ekonomie soudem projednána jako první.

14. Současně stěžovatel uvedl, že své vlastnické právo vyvozuje z kupní smlouvy uzavřené s ČAK, a v případě, že by tato smlouva byla posouzena jako neplatná, stal by se vlastníkem na základě vydržení. V této souvislosti odmítl, že by dopis JUDr. Karla Mruzka ze dne 7. 8. 1991 byl způsobilý vyvolat ztrátu dobré víry, a i kdyby tomu tak bylo, stala by se vlastníkem z titulu vydržení předmětných nemovitostí jeho manželka, Evženie Ježková, neboť kupní smlouva byla uzavřena v době trvání manželství, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a jmenované žádný dopis doručen nebyl. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1996 sp. zn. II. ÚS 219/95 (N 48/5 SbNU 393) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz.

15. K otázce platnosti kupní smlouvy stěžovatel uvedl, že v daném případě byly splněny podmínky pro uplatnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v případě, že oprávněná osoba žalobu (řádně) nepodá, dochází ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) ke zpětné legalizaci nabytí majetku státem a další převody jsou platné. Vedlejší účastníci nebyli v restitučním řízení, navíc vedenému proti jinému žalovanému (ČAK), úspěšní, a proto nemohli dosáhnout nabytí vlastnictví. Nejvyšší soud na tuto jeho argumentaci reagoval tak, že se toto stanovisko na souzenou věc nevztahuje, protože se vedlejší účastníci nedomáhají určení vlastnictví, což není pravda, neboť se jednak domáhají náhrady škody, jednak zamítnutí protinávrhu stěžovatelů s tvrzením, že jsou sami vlastníky, a stanovisko pléna "míří na hmotněprávní stav, to znamená, určuje, že stát za stanovených okolností vlastnictví věci získal, tedy toto rozhodnutí není procesního charakteru".

16. Ohledně otázky dobré víry stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, kterým zvrátil rozhodnutí soudů nižších stupňů, zastávajících názor, že pokud se v již zmíněném dopise uvádí neexistující důvod pro to, aby vedlejší účastníci dosáhli vydání majetku, pak není způsobilým k narušení dobré víry držitelů (stěžovatelů). Nejvyšší soud nerozlišoval, nakolik toto stanovisko je skutkovým nebo právním závěrem, nyní však uvedl, že tuto otázku přezkoumávat nemůže, protože jde o závěr skutkový, současně však své stanovisko zopakoval. Není-li pro Ústavní soud rozhodující, zda jde o otázku skutkovou či právní, právní názor Nejvyššího soudu je nesprávný, neboť uplatněním neexistujícího, či dokonce nesmyslného důvodu neplatnosti právního úkonu, jako je tomu v dané věci, nelze způsobit zánik dobré víry. Vedlejší účastníci pouze parafrázovali znění zákona č. 403/1990 Sb. s tím, že při převodu nemovitostí došlo k porušení právních předpisů [např. § 48 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii (dále jen "zákon č. 48/1990 Sb.")] a také k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabyvatele, tj. snažili se aplikovat text restitučního zákona na sporné nemovitosti, i když v dopise uvedli, že již požádali o jejich vrácení ČAK, patrně vědomi si toho, že se restituce vztahovala na věci, které ke dni účinnosti daného zákona (1. 11. 1990) držely právnické osoby. Dle stěžovatele šlo o pokus získat podklad pro restituční žalobu v době, kdy restituční judikatura prakticky neexistovala, nikoliv o zpochybnění jejich vlastnictví. Není tedy pravda, že by vedlejší účastníci označili kupní smlouvu za neplatnou, byť z jiného důvodu, Nejvyšší soud obsah tohoto dopisu dezinterpretoval.

17. K otázce vydržení do bezpodílového spoluvlastnictví manželů stěžovatel uvedl, že v řízení před okresním soudem navrhl změnu petitu vzájemného návrhu tak, že on a jeho manželka jsou bezpodílovými vlastníky jedné pětiny nemovitostí, soud však změnu nepřipustil a své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Okresní i krajský soud pak návrh zamítly, přičemž uvedly, že jeho manželce (jako vedlejší účastnici) nelze přiznat žádná práva. Nepřipuštění změny petitu považuje stěžovatel za zkrácení svých práv, neboť jsou-li spoluvlastníky věci manželé, pak vlastníkem je každý z manželů, a nešlo by tedy výhradně o práva vedlejší účastnice, ale i o jeho práva. Bylo přitom třeba zkoumat otázku dobré víry u jeho manželky, která se stala oprávněnou držitelkou spolu s ním, přičemž z ničeho neplyne, že by daný dopis byl doručen i jí, a neztratila-li dobrou víru, došlo k vydržení věci do bezpodílového vlastnictví. V této souvislosti stěžovatel znovu odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 219/95.

18. Konečně stěžovatel uvedl, že o odvolání stěžovatelů rozhodovala soudkyně JUDr. Kristina Žídková, k jeho námitce podjatosti krajský soud rozhodl, že je nedůvodná, a v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že důvodem vyloučení nemůže být její rozhodování v jiné věci, tedy věci vedené k žalobě vedlejších účastníků u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 203/92 (na vydání věci proti ČAK) a pod sp. zn. 32 C 283/1992 (o vyklizení věci a určení vlastnictví k nemovitostem proti stěžovatelům). Tato námitka však byla uplatněna i proto, že svůj názor neprojevila v rozhodnutí, ale "neprocesní formou", když dopisem ze dne 21. 1. 1994 sp. zn. Spr 1243/94 intervenovala u katastrálního úřadu proti jeho stanovisku, že vedlejší účastníky nemůže zapsat jako vlastníky do katastru nemovitostí. Soudkyně k tomu uvedla, že tak nečinila jako soudkyně, ale jako místopředsedkyně soudu. Ve svém stanovisku ale jednoznačně vyjádřila svůj názor na otázku přechodu vlastnictví a držby, jenž byl v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v soudních rozhodnutích.

II. c) Argumentace čtvrté až šesté stěžovatelky

19. Tyto stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly porušení svého práva na nezávislého soudce, a to ze stejných důvodů jako třetí stěžovatel, pouze upřesnily, že uvedená soudkyně žádala katastrální úřad, aby respektoval dědické rozhodnutí okresního soudu, neboť ten odmítl zapsat vedlejší účastníky z důvodu, že jejich právní předchůdci v den úmrtí nebyli zapsáni jako vlastníci v katastru, resp. v evidenci nemovitostí.

20. Stěžovatelky rovněž vytkly obecným soudům, že neochránily jejich vlastnické právo, naopak že jim je odebraly. V této souvislosti popsaly průběh celé kauzy jako ostatní stěžovatelé, přičemž ohledně dobré víry namítaly shodně se třetím stěžovatelem. Kromě toho argumentovaly tím, že buď inkriminovaný vyvlastňovací výměr doručen byl, což plyne z následného chování adresátů, pak se vlastníkem předmětných nemovitostí stala nejprve advokátní poradna, poté krajské sdružení advokátů a posléze ČAK, a nároky vedlejších účastníků měly být projednány v rámci restitučních předpisů (§ 15 zákona č. 403/1990 Sb.), anebo výměr doručen nebyl, pak se stát zmocnil věci bez právního důvodu, čímž došlo k odnětí vlastnického práva podle § 1 zákona č. 403/1990 Sb., anebo došlo k jejímu přechodu na stát ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a tudíž měl být nárok uplatněn podle těchto předpisů. Nestalo-li se tak, eventuálně mu nebylo ze strany obecných soudů vyhověno, nelze se domáhat vlastnického práva žalobou vindikační ani určovací. Názor Nejvyššího soudu, že stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 se neuplatní, protože vedlejší účastníci se nedomáhají určovacího výroku a jsou zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí na základě dědického rozhodnutí, je dle stěžovatelek nesprávný, protože toto stanovisko se týká hmotněprávního stavu, nikoliv procesních oprávnění účastníků, a tento stav nemůže být různý podle toho, na které procesní straně konkrétní účastník stojí. Je-li v dědickém řízení rozhodováno o přechodu vlastnictví, osobu nezúčastněnou na takovém řízení rozhodnutí nemůže zavazovat, a stěžovatelé účastníky tohoto řízení nebyli, a mohli se tak bránit jen určovací žalobou, přičemž dědici nemohou nabýt víc práv než původní vlastník, a tudíž nemohli získat nemovitosti, kterých se - byť bez právního důvodu - v rozhodné době zmocnil stát. V posuzovaném případě byla vzájemným návrhem napadána právě ona dědická práva, jimiž došlo ke zbavení vlastnických práv stěžovatelů.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

21. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

22. Nejvyšší soud k otázce doručení správního rozhodnutí o odnětí předmětných nemovitostí uvedl, že toto bylo provedeno 30. 3. 1960, rozhodnutí určená pro právní předchůdce vedlejších účastníků převzala a razítkem opatřila pracovnice advokátní poradny, aniž by k takovému jednání byla zmocněna, přičemž členství v advokátní poradně JUDr. Františka Mruzka zaniklo 30. 9. 1958. Obecně uvedený soud souhlasil s názorem stěžovatelů, že tam, kde účastník obdržel rozhodnutí a měl proti němu možnost uplatnit opravný prostředek, pouze formální vada v doručení není důvodem ke zpochybnění právních účinků rozhodnutí, otázkou však je, zda jde o tento případ, když bylo doručováno dávno poté, co jmenovaný v advokátní poradně přestal pracovat.

23. Nejvyššímu soudu z dostupných materiálů neplyne, že by šlo o ryze formální závadu, nicméně jde o závěr podmíněný. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud by osoby, jejichž vlastnické právo mělo na základě daného rozhodnutí přejít na advokátní poradnu, podaly žalobu na určení jejich vlastnictví, a soud by zjistil, že jim nebylo doručeno, musel by žalobě vyhovět. V této souvislosti neobstojí argument, že v důsledku neuplatnění restitučního nároku nabýval stát vlastnictví zpětně, neboť by to znamenalo uplatnění pravé retroaktivity. Tam, kde stát převzal věc bez právního důvodu, nelze podle rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, považovat oprávněnou osobu za vlastníka věci. V roce 1990 nemohl tedy být stát jako převodce vlastníkem. Tradiční státy řeší tuto situaci institutem mimořádného vydržení, ten však tehdejší právo neobsahovalo. Účinek dané vady doručení se může jevit jako příliš tvrdý, na straně druhé účinky (nikoliv) řádného doručení nelze zlehčovat, řešením je i zásada materiální publicity, která však v té době neplatila. Nejvyšší soud zmínil i nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) s tím, že je však otázkou, zda jej lze vztáhnout i na stav podle bývalé evidence nemovitostí.

24. K problematice dobré víry Nejvyšší soud sdělil, že zjištění informovanosti držitele o stavu věci je skutkovým zjištěním, a posouzení, zda byl držitel na základě těchto informací se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je právní posouzení, přičemž v jeho usnesení není nic, co by tomu odporovalo. S odkazem na publikaci Ochrana vlastnictví v občanském zákoníku, C. H. Beck, 2. vydání 2005, s. 242, zmínil, že objektivní dobrá víra zanikne jen, pokud držitel v průběhu vydržecí doby zjistí okolnosti, ze kterých musel objektivně poznat, že věc není jeho a že jak plyne z publikace Spáčil a kol. Občanský zákoník III, C. H. Beck, 2013, s. 90, ke ztrátě objektivní dobré víry by nemělo stačit vyvolání jakékoliv pochybnosti, ale jen vážné, zpravidla relevantními skutečnostmi podložené zpochybnění práva držitele. Touto okolností se však nemohl zabývat, protože byl předchozími rozsudky vázán. V dané věci protistrana stěžovatelům sdělila, že smlouva je neplatná, posouzení, zda toto sdělení bylo dostatečně skutkově podloženo, je věcí individuálního posouzení, přičemž sdělení neexistujícího důvodu neplatnosti by samo o sobě nemělo za následek ztrátu dobré víry. Zkoumání vydržení by však mělo smysl za předpokladu, že by vydržecí doba mohla plynout, přičemž stát, jenž zavinil vadu v doručení, by mohl být těžko v objektivní dobré víře, a tudíž započtení doby jeho držby by zřejmě nepřicházelo v úvahu.

25. K odkazu na vztah restitučních a obecných žalob Nejvyšší soud uvedl, že původní spor započal v roce 1997 a že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 256/2003, který řešení této otázky sjednocoval, byl vydán dříve než rozsudek jeho velkého senátu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, přičemž lze těžko vytknout vedlejším účastníkům, že v situaci, kdy judikatura tam, kde stát převzal věc bez právního důvodu, vycházeli z toho, že se vlastníkem nestal, a žalovali podle obecného předpisu. K námitce vyloučení soudkyně pak uvedený soud odkázal na obsah napadeného rozsudku.

26. Krajský soud odmítl, že by bylo porušeno některé z práv, jak stěžovatelé tvrdili. Vyjádření nesouhlasu s jím vydaným rozsudkem neznamená porušení vlastnického práva v situaci, kdy z důvodů v rozsudku uvedených přijal závěr, že stěžovatelé nositeli vlastnického práva nejsou. Odlišný názor krajského soudu na tuto otázku nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, neboť pokud by rozhodl ve prospěch stěžovatelů, musel by se podle jejich názoru dopustit porušení těchto práv vůči vedlejším účastníkům. Dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž vyložil důvody, pro které částečný rozsudek hodnotil jako věcně správný, a vypořádal se v něm s námitkou proti člence odvolacího senátu JUDr. Kristině Žídkové, když vyložil, proč není nezbytné věc předložit Vrchnímu soudu v Olomouci a proč zvolil postup podle § 15b odst. 2 o. s. ř., načež uzavřel, že k porušení práva na projednání nezávislým soudem nedošlo.

27. K tomu krajský soud připojil vyjádření zmíněné soudkyně, která odmítla, že by k věci či účastníkům řízení nebo jejich zástupcům měla nějaký vztah, připustila, že před 22 lety projednávala u okresního soudu restituční nárok JUDr. Karla Mruzka a jeho sourozenců, věc byla pravomocně skončena, projednávala i věc sp. zn. 32 C 283/1992, nikoliv však (zřejmě) do jejího pravomocného skončení, a pokud v nich vyslovila nějaký právní názor, šlo o názor soudce okresního soudu, který mohl být podroben přezkumu soudů vyšších stupňů, nikdy však nedošlo k situaci předvídané v § 14 odst. 2 o. s. ř. Současně odmítla tvrzení o intervenci u katastrálního úřadu s cílem zvýhodnit či znevýhodnit některou ze stran a dodala, že uvedený senát je odvolacím senátem specializovaným na věci s tzv. cizím prvkem a že vzhledem k bydlišti vedlejších účastníků projednal tuto i další věci stejných účastníků.

28. Okresní soud odkázal na obsah soudního spisu (Ústavním soudem vyžádaného) s tím, že se dále vyjádřit nechce.

29. Vedlejší účastnice Pavla Pivodová označila ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž odmítla, že by obecné soudy vycházely z příliš formalistického výkladu práva, pokud jde o doručování zmíněného správního rozhodnutí, neboť právní řád i v dané době vyžadoval jeho řádné doručení účastníkovi, což bylo podmínkou nabytí právní moci. To platí, i kdyby se o obsahu rozhodnutí mohl dozvědět jinou formou, přičemž nelze přehlédnout, že písemné rozhodnutí obsahuje i poučení o možnosti podat opravný prostředek. Proto se jako lichá jeví námitka, že původní vlastníci se rozhodnutí správního orgánu podvolili a platili nájemné za byt ve vlastním domě. Je nesporné, že rozhodnutí správního orgánu nenabylo právní moci, a proto není platná ani smlouva o prodeji předmětných nemovitostí uzavřená mezi stěžovateli a ČAK. Za správné a s aktuální judikaturou souladné označila i závěry obecných soudů, že výzva k vydání nemovitostí adresovaná všem stěžovatelům byla způsobilá vyvolat pochybnosti o jejich dobré víře, že jsou řádnými vlastníky. Nevyžaduje se totiž, aby okolnosti, o kterých se držitel věci dozví a které by mohly zpochybňovat jeho vlastnictví, byly i prokázány. Soudy se rovněž vypořádaly s otázkou doručení jednotlivým stěžovatelům, navíc všichni na ni reagovali zasláním společného stanoviska, což předpokládá, že se s ní seznámili. Argumentaci stěžovatelů týkající se legalizace nabytí majetku státem vedlejší účastnice označila za nesprávnou, neboť vychází z předpokladu, že byly splněny předpoklady pro uplatnění restitučního nároku, přičemž přehlédli, že takový nárok byl uplatněn, žaloba však byla zamítnuta z důvodu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho uplatnění, a to, že vedlejší účastníci nepřestali předmětné nemovitosti vlastnit. K argumentu třetího stěžovatele, že výzva nebyla zaslána jeho manželce, uvedla, že jednak toto tvrzení nemá oporu ve skutkových zjištěních, a pokud byla zaslána tomuto stěžovateli, pak se dostala do sféry dispozice jeho manželky, která s ním žila ve společné domácnosti, navíc kupní smlouvu uzavřel pouze on a jako vlastník byl zapsán v evidenci nemovitostí. Jestliže skutečně nemovitost tento stěžovatel nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nelze připustit, aby získal neoprávněnou výhodu z toho, že jeho manželka nebyla uvedena v evidenci nemovitostí, když tento nesprávný stav "zavinil" stěžovatel. Vedlejší účastnice odmítla námitku podjatosti výše uvedené soudkyně s tím, že je nedůvodná, neboť její jednání nelze považovat za projev podjatosti, přičemž odkázala na napadené usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jde o tzv. zmatečnostní vadu a k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost, přičemž stěžovatelé nemohou tuto vadu řízení uplatnit, neboť nevyčerpali daný procesní prostředek. S ohledem na tyto důvody navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

30. Ve vyjádření ze dne 20. 6. 2017, reagujícím na doplnění ústavní stížnosti prvním a druhým stěžovatelem ze dne 8. 3. 2017, vedlejší účastnice odmítla argumentaci těchto stěžovatelů ohledně otázky (ne)doručení správního rozhodnutí o odnětí předmětných nemovitostí s tím, že je nesprávná. Toto vyjádření Ústavní soud stěžovatelům k replice již nezasílal, neboť šlo jen o opakování názoru, jenž byl prezentován již v řízení před obecnými soudy i v předchozím řízení o této ústavní stížnosti.

31. Další vedlejší účastníci a) až c) v souvislosti s argumentem, že původní vlastníci nedoručené rozhodnutí finančního odboru Městského národního výboru (dále jen "MěNV") v Ostravě respektovali, když za užívání bytů platili nájem právním předchůdcům ČAK, upozornili, že nic takového prokázáno nebylo, a k jejich argumentu, že nemovitost nezahrnuli do dědictví, poukázali na body 59 až 62 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217) s tím, že stěžovatelé v podání ze dne 3. 2. 1995 učiněným v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992 připustili, že se vedlejším účastníkům stala křivda, a v podání ze dne 15. 6. 1995, že se nemohli bránit proti rozhodnutí o odnětí vlastnictví. S poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 265/99 (U 29/23 SbNU 357) upozornili, že z bezpráví nemůže vzniknout právo, a ani oprávněná držba. Vytýkají-li vedlejším účastníkům, že vedli spor proti ČAK, mohli vycházet pouze z listinných podkladů, které měli k dispozici, protože před 1. 1. 1992 nebyla prý evidence nemovitostí veřejně přístupná, nebyl možný ani přístup ke správním spisům MěNV v Ostravě a Státního notářství v Ostravě. K otázce hodnocení doručení zmíněného správního rozhodnutí vedlejší účastníci uvedli, že je vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 256/2003-182, jehož účastníky byli první a druhý stěžovatel, touto otázkou se zabýval bývalý Nejvyšší správní soud (mj. Boh. A 1529/20), Nejvyšší soud Československé republiky (R 72/1946 Sbírky rozhodnutí ve věcech občanských) a Ústavní soud [nález ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 406/2000 (N 163/20 SbNU 159), usnesení ze dne 24. 10. 2000 sp. zn. II. ÚS 469/2000 (U 41/20 SbNU 361)], na což v řízení poukazovali. Navíc toto rozhodnutí nebylo vydáno vedoucím odboru, jenž jediný měl právo rozhodovat a činit opatření (§ 29 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb., o národních výborech), takže jde o nicotný správní akt [zde odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999 sp. zn. IV. ÚS 163/98 (N 63/14 SbNU 65) nebo odbornou literaturu Chalupa, L.: Vyvlastnění a nicotnost správních aktů, Právní rozhledy č. 3/2000]. Úvahy stěžovatelů o obcházení restitučních zákonů mají být mylné, nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu, již Nejvyšší soud neshledal důvod vypořádat se s touto otázkou, když zohlednil, že určení se domáhali sami stěžovatelé. Ti přitom nemohli mít dobrou víru, že jsou vlastníky nemovitostí, neboť dopisem ze dne 31. 5. 1991 upozornili na své pochybnosti o oprávněnosti držby a vyjádřili obavy před zpochybněním platnosti kupní smlouvy údajně uzavřené dne 25. 7. 1990 a bezvadnosti znaleckého posudku. Zmínili dále, že v době podání vzájemného návrhu stěžovatelé věděli, že převodce nebyl vlastníkem, resp. že údaj o vlastnickém právu v evidenci nemovitostí je nepravdivý, v kupní smlouvě uvedli nepravdivý údaj o nabytí vlastnictví Krajským sdružením advokátů v Ostravě, navíc prodávající byl omezen zákonem v nakládání s nemovitostmi (§ 48 zákona č. 128/1990 Sb.), takže i kdyby byl jejich vlastníkem, nevyvolalo by to změnu ve vlastnickém právu, ale mělo by za následek, že stěžovatelé nebyli v dobré víře a svévolným uchopením držby se stali neoprávněnými držiteli [zde odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)]. Krajské sdružení advokátů v Ostravě přitom dosáhlo zápisu o vlastnictví v evidenci nemovitostí protiprávně, neboť nepředložilo listiny prokazující nabývací titul, neučinilo tak jednostranným úkonem nebo chybou při vedení evidence, ale po jednání s tímto sdružením, jak plyne ze zprávy Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (pozn.: správně Českého úřadu geodetického a kartografického) ze dne 12. 6. 1992. Sdružení jednalo lstivě, resp. bezprávně, neboť si přisvojilo nemovitosti, které kupní smlouvou dne 18. 5. 1981 nenabylo, což je vylučuje z oprávněné držby, resp. stěžovatelé její oprávněnost neprokázali, a proto si dobu držby nemohou započítat. K námitce vydržení předmětných nemovitostí manželkou třetího stěžovatele vedlejší účastníci uvedli, že po dobu 11 let trvajícího sporu tento stěžovatel nikdy nezmínil, že by svůj podíl považoval za bezpodílové spoluvlastnictví manželů, takový údaj nebyl ani v evidenci, ani v katastru nemovitostí. K námitce podjatosti soudkyně JUDr. Kristiny Žídkové vedlejší účastníci uvedli, že tutéž námitku uplatnili v soudním řízení, Nejvyšší soud se jí zabýval a neshledal ji důvodnou, nadto měli stěžovatelé možnost podat žalobu pro zmatečnost.

32. Ve vyjádření ze dne 15. 2. 2017 Ing. Karel Mruzek uvedl, že nesouhlasí-li stěžovatelé se znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, mohli předložit konkurenční znalecký posudek, že v době podání své určovací žaloby věděli, že nemohli nabýt vlastnictví na základě kupní smlouvy, protože ČAK nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť údaj o jejím vlastnictví byl nepravdivý, nepravdivý je údaj v této kupní smlouvě o nabytí vlastnictví Krajským sdružením advokátů v Ostravě, navíc byl převodce omezen v nakládání s nemovitostmi (za předpokladu, že byl jejich vlastníkem). To nevyvolalo změnu ve vlastnickém právu, ale mělo za následek, že stěžovatelé nebyli v dobré víře. Tvrdí-li stěžovatelé, že výzvu ze dne 7. 8. 1991 nepřevzali všichni, není důležité, zda tak učinili všichni osobně, navíc stěžovatel JUDr. Alfons Miketa byl v souvislosti s převodem vyslýchán jako svědek Krajskou prokuraturou v Ostravě, což mohlo zpochybnit dobrou víru všech stěžovatelů. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3978/2015.

33. Ve vyjádření ze dne 15. 5. 2017 vedlejší účastníci a) až c), a to v reakci na doplnění ústavní stížnosti prvního a druhého stěžovatele ze dne 8. 3. 2017, uvedli, že obecné soudy k takovým skutkovým závěrům, jak je stěžovatelé prezentují, nedospěly, odmítli jako nepřípadný jejich argument principem, že "nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti", a poukaz na údajné chování vedlejších účastníků označily za nereálné představy stěžovatelů, protože byly vytvořeny bez ohledu na panující poměry v době totalitního státu.

34. Vedlejší účastník Igor Pelc se k ústavním stížnostem nevyjádřil.

IV. Replika stěžovatelů

35. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelům na vědomí a k případné replice.

36. Této možnosti využil první a druhý stěžovatel. Ve svém vyjádření se odvolali na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle níž pro nabytí vlastnictví od "nevlastníka" v dobré víře není zapotřebí uplynutí vydržecí lhůty. Zopakovali svou předchozí argumentaci ohledně posouzení doručení správního rozhodnutí o odnětí předmětných nemovitostí obecnými soudy, odmítli názor Nejvyššího soudu, že uplatnění nároku cestou určovací žaloby mimo restituční rámec je přípustné, přičemž princip, že podávání určovacích žalob je obcházením restitučních předpisů, nutno použít i na souzenou věc. Vedlejší účastníci restituční žalobu proti nim ani neuplatnili, ač to právní předpis výslovně upravoval (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), a domáhali se určení vlastnictví podle obecných předpisů, a to za situace, kdy JUDr. Karel Mruzek, který uplatňoval práva i jménem ostatních restituentů, byl soudcem krajského soudu. Předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, neboť vedlejší účastníci vlastnické právo advokátní poradny nezpochybňovali, a i po 1. 1. 1990 považovali odnětí za nepochybný fakt a domáhali se jejich vydání restituční žalobou proti ČAK, v řízení pak soudkyně JUDr. Kristina Žídková vyjádřila pochybnosti o doručení správního rozhodnutí a žalobu zamítla. Vzhledem k tomu, jakož i ke skutečnosti, že JUDr. Karel Mruzek byl soudcem krajského soudu, který sídlil ve stejné budově jako okresní soud, považovali tuto soudkyni za podjatou. Zmínili rovněž, že ČAK prodávala nemovitosti advokátům v nich sídlícím, a to všem, kteří o to projevili zájem, takže byli přesvědčeni, že je oprávněna na ně nemovitosti převést za cenu podle znaleckého posudku, přičemž převod byl realizován za standardních podmínek, a o tom, že nemovitosti nebyly řádně odňaty, se bývalí vlastníci ani neformálně nezmiňovali před členy advokátní poradny. Zopakovali svou argumentaci, že dobrá víra druhého stěžovatele nebyla zpochybněna, neboť nebylo prokázáno, že by se druhý stěžovatel s dopisem ze dne 7. 8. 1991 seznámil, a jeho obsah byl z tohoto hlediska irelevantní. Odmítli jako nesprávný názor, že nelze vydržet jednotlivé podíly, s tím, že se tak mohlo stát právě alespoň u druhého stěžovatele, a dále že dobrou víru všech stěžovatelů mohl zpochybnit výslech prvního stěžovatele na Krajské prokuratuře v Ostravě, neboť mu bylo sděleno, že důvodem trestního oznámení je antedatování kupní smlouvy, dané tvrzení bylo nesmyslné a věc byla odložena. Vyjádřili nesouhlas s názorem vedlejších účastníků, dle něhož pozbyl-li někdo věc v době nesvobody, nemůže být nabyvatel jednající v dobré víře řádným držitelem věci, navíc advokátní poradna a její právní nástupci nebyli součástí státní ani veřejné moci ani organizačními či jinými složkami státu, sami křivdu nespáchali, stejně jako stěžovatelé. A jestliže vedlejší účastníci poukázali na to, že krajské sdružení advokátů dosáhlo vlastnictví protiprávním (a dokonce lstivým) jednáním, uvedené sdružení nemovitosti nabylo od předchozího vlastníka a zápis v evidenci nemovitostí nebyl k převodu nutný.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

37. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

38. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

39. Jde-li konkrétně o proces interpretace a aplikace "podústavního práva" obecnými soudy, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

40. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

41. Krajský soud v napadeném rozsudku přiléhavě poukázal na to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu šlo o věc netypickou a komplikovanou a že proto bylo jeho povinností hledat - v rovině interpretace a aplikace tzv. podústavního práva - spravedlivé řešení, a to i za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Tyto jeho úvahy vycházejí z judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), obdobně Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému; spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo jako hodnotový činitel, přičemž pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [viz nálezy ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333), ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)].

42. Netypický je daný případ především tím, že v posuzované věci postup vedlejších účastníků a rozhodování obecných soudů byly do značné míry ovlivněny předchozím postupem orgánů veřejné moci, tedy obecných soudů i katastrálního úřadu, ve věcech týkajících se předmětných nemovitostí (viz výše), přičemž o správnosti těchto rozhodnutí lze důvodně pochybovat. Nutno ale poznamenat, že katastrální úřad rozhodoval o vkladu vlastnického práva vedlejších účastníků na základě výsledku dědického řízení, a zřejmě (viz sub 18) pod vlivem místopředsedkyně soudu. Současně je třeba vzít v úvahu, že bylo rozhodováno v době zásadních společenských změn, kdy restituční zákonodárství bylo na samém počátku, nešlo o jednoduchou problematiku, ale také k ní v podstatě neexistovala žádná judikatura, a pokud ano, prošla od 90. let do současnosti poměrně zásadním vývojem, což platí nejen pro judikaturu obecných soudů, ale i Ústavního soudu (také ke vztahu restitučních a určovacích žalob). Ústavní soud přitom není oprávněn daný postup orgánů veřejné moci přezkoumávat, neboť k tomu nejsou splněny zákonné podmínky. Jde však o jednu ze skutečností vypovídající o tehdy panující situaci v právní oblasti, jež může mít význam z hlediska aktuálního právního posouzení věci.

43. Jde-li o důvody, jež je třeba dle Ústavního soudu pokládat za zřetele hodné, a tudíž za určující z hlediska interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, ty lze spatřovat především v tom, za jakých okolností stěžovatelé předmětné nemovitosti nabyli, a to i vzhledem k právnímu vývoji v historickém kontextu. Předmětné nemovitosti původně měly být v "socialistickém společenském vlastnictví jiné socialistické organizace", nejprve Advokátní poradny č. 1 v Ostravě, následně Krajského sdružení advokátů v Ostravě, poté měly sice přejít na ČAK, jakožto právnickou osobu a právního nástupce (mj.) krajského sdružení advokátů (§ 46 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb.). V této souvislosti však nutno zdůraznit, že šlo o osobu veřejného práva, jež získala od státu určitý majetek, se kterým nebyla oprávněna nakládat "libovolně"; zatímco movitý majetek sloužící k výkonu advokacie mohl/měl být převeden na advokáta, který ho užíval (§ 49 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb.), nemovitý majetek měl být ponechán ve vlastnictví ČAK (§ 48 zákona č. 128/1990 Sb.). ČAK jakožto jeden z klíčových subjektů působících v právní oblasti sotva mohla přehlédnout, že po změně režimu v roce 1989 byl v České republice zahájen rehabilitačně-restituční proces, když již před převodem (dne 23. 4. 1990) byl schválen zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a byl - vedle dalších restitučních předpisů - připravován zákon č. 403/1990 Sb., schválený zanedlouho po převodu (dne 2. 10. 1990), jenž výslovně řešil majetkové křivdy způsobené postupem státu (právě a jen) podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., na jehož základě byly vedlejším účastníkům nemovitosti odňaty.

44. Za tohoto společenského (a právního) stavu lze sotva za etické, nejde-li přímo o rozpor s § 48 zákona č. 128/1990 Sb., považovat to, že se ČAK pustila do jakési "privatizace" majetku od státu získaného, a to svým vlastním členům, zvláště pak takového, u něhož bylo možno předpokládat, že bude dotčen restitučním zákonodárstvím, navíc v daném případě pouze na základě "rozhodnutí" místopředsedy ČAK, jenž zastupoval v té době nepřítomného předsedu. Toliko na dokreslení tehdy panující situace možno poukázat na výpověď svědka JUDr. Milana Skalníka, tehdejšího předsedu Krajského sdružení advokátů v Ostravě (do 1. 7. 1990), z níž plyne, že jej s ohledem na jeho funkci navštívil JUDr. Karel Mruzek a informoval ho o odnětí domu podle vl. nař. č. 15/1959 Sb. a že spolu hovořili o připravovaných restitučních předpisech. Minimálně v obecné rovině nepochybně šlo o známou a diskutovanou problematiku, která sotva mohla pozornosti stěžovatelů uniknout.

45. Stěžovatelé argumentovali tím, že k převodům nemovitostí z ČAK na advokáty běžně docházelo. Zda toto tvrzení v obecné rovině odpovídá skutečnosti, není dle názoru Ústavního soudu podstatné. Stěžovatelům jako členům ČAK a osobám práva znalým musely být výše uvedené skutečnosti zřejmé, stejně tak jim musely být známy - alespoň rámcově - poměry, jež ohledně předmětných nemovitostí panovaly, a že tedy k nim bude (může být) ze strany vedlejších účastníků uplatněn restituční nárok, minimálně by bylo možno jim důvodně vytknout, že si nepočínali dostatečně obezřetně, když si potřebné informace, tedy zda mohou být předmětné nemovitosti v budoucnu dotčeny restitučními nároky, neopatřili. Spíše však vše nasvědčuje tomu, že stěžovatelé o této možnosti věděli, a "využili" krátkého právního vakua, jež po změně režimu nastalo. K převodu došlo totiž nedlouho před přijetím zákona č. 403/1990 Sb. za - byť stěžovatelé tvrdí opak - "nestandardních" okolností. Jak bylo v soudním řízení zjištěno, soudní znalec byl stěžovateli o vypracování odhadu ceny nemovitostí požádán dne 23. 7. 1990, ještě téhož dne provedl prohlídku, posudek vyhotovil dne 24. 7. 1990, a ráno jej předal JUDr. Alfonsi Miketovi, v dopoledních hodinách byla vypracována a podepsána kupní smlouva všemi kupujícími a již odpoledne předána v Praze místopředsedovi ČAK, který ji druhý den podepsal a předal ve stejný den zpět kupujícím, dne 30. 7. 1990 byl podán státnímu notářství návrh na registraci, o níž bylo rozhodnuto den následující (viz str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu).

46. Kromě toho je třeba přihlédnout k závažnosti zásahu do práv stěžovatelů, a to v porovnání s vedlejšími účastníky. Vedlejším účastníkům byla v minulosti způsobena závažná majetková újma, resp. křivda, vůči ČAK by jim nepochybně svědčil restituční titul podle zákona č. 403/1990 Sb., posléze byli orgány veřejné moci opakovaně utvrzováni v jejich vlastnickém právu; v této souvislosti nutno připomenout, že jejich žaloba na vydání věci podle uvedeného zákona byla zamítnuta z toho důvodu, že podle názoru soudu vedlejší účastníci nikdy své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyli (viz řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 203/92), a zamítnuta byla i jejich žaloba na určení, že jsou vlastníky nemovitosti, a to z důvodu absence naléhavého právního zájmu vyvozované z toho, že v mezidobí byli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí na základě výsledku dědického řízení (viz věc vedená u stejného soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992).

47. Oproti tomu stěžovatelé nemovitosti získali na základě kupní smlouvy do svého vlastnictví za výše uvedených okolností, příslušné nebytové prostory užívali (stejně jako předtím) jako kanceláře za účelem výkonu advokátní praxe, v pozici údajných vlastníků pak byli poměrně krátce, neboť je v průběhu let 1993 až 1995 vyklidili. Jak plyne z napadených rozsudků, stěžovatelé - až na JUDr. Šárku Kahánkovou, která to odmítla učinit - požádali ČAK o vrácení kupní ceny a ta jim také byla vrácena. Na svých právech tak nemohli být - ve srovnání s vedlejšími účastníky - podstatně dotčeni.

48. Jestliže obecné soudy konstatovaly absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě měli stěžovatelé nabýt své vlastnické právo, a to z důvodu neexistence vlastnického práva státu, neboť příslušné správní rozhodnutí o přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí podle § 5 vl. nař. č. 15/1959 Sb. nebylo původním vlastníkům doručeno, a proto nenabylo právní moci, a tudíž k převodu na stát nedošlo, nejeví se být tyto závěry očividně nepřiměřenými. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly, přičemž dostatečně vysvětlily, proč se s názorem stěžovatelů nemohly ztotožnit. Nadto - i s přihlédnutím k výše uvedenému - Ústavní soud má za to, že by v dané věci bylo možno posoudit předmětnou kupní smlouvu jako neplatnou podle § 39 občanského zákoníku přinejmenším z důvodu, že odporovala dobrým mravům.

49. Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy vadně posoudily jejich námitku vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, s tím, že ke ztrátě jejich dobré víry, jde-li o jejich držbu během vydržecí doby, nedošlo. V této souvislosti stěžovatelé zejména zpochybnili jak (faktické) doručení výzvy vedlejších účastníků ze dne 7. 8. 1991, tak i způsobilost (z hlediska jejího obsahu) jejich dobrou víru narušit. Ústavní soud však skutkové závěry obecných soudů nemůže považovat za libovolné (tj. ve smyslu absence či zásadních nedostatků odůvodnění, jde-li o hodnocení provedených důkazů) ani za "extrémní" z věcného hlediska (tj. kdy v důsledku zjevných věcných vad či logických nesprávností dochází ke zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vycházejícími). K tomu možno podotknout, že se za daných okolností jeví zcela nepravděpodobné, že by se některý ze stěžovatelů (ať už jakoukoliv cestou) v rozhodné době nedozvěděl o tom, že vedlejší účastníci uplatňují své nároky k předmětným nemovitostem, a tudíž nemá důvod pochybovat ani o věcné správnosti jejich skutkových závěrů (byť to není podstatné). Jde-li o posouzení obsahu dané výzvy, stěžovatelé v ústavní stížnosti - byť v jiné souvislosti - obecným soudům vytýkají "formalistický přístup", ovšem právě takovému se zde tyto soudy očividně snažily vyhnout, když uvedenou výzvu hodnotily s ohledem na další prokázané skutečnosti (zejména ty, jež plynou z předchozí korespondence mezi nimi a vedlejšími účastníky), navíc bylo dle názoru Ústavního soudu namístě přihlédnout k tehdejšímu stavu společnosti a právnímu prostředí (viz výše). Napadají-li stěžovatelé právní posouzení věci (zejména Nejvyšším soudem), obsahem ústavní stížnosti je polemika s řádně odůvodněnými závěry v rovině tzv. podústavního práva, jež nedosahuje ústavní roviny. Není již významné, že Ústavní soud není ani přesvědčen o tom, že stěžovatelé s ohledem na to, za jakých okolností předmětné nemovitosti nabyli, mohli (vůbec) být "dobrověrnými" držiteli.

50. Stěžovatelé se dále dovolávají právního názoru vysloveného (mimo jiné) plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Činí tak ovšem nepřiléhavě, neboť jak již vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nepodali vedlejší účastníci, ale oni sami.

51. Namítá-li třetí stěžovatel, že příslušný podíl na nemovitostech vydržela jeho manželka, nutno jeho námitku odmítnout. Důvodem je, že toliko stěžovatel vystupoval jako vlastník daného podílu (a pouze on se také domáhal určení svého vlastnického práva), přičemž vedlejším účastníkům ani jinak nemohl být vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů znám, a proto nutno existenci dobré víry na její straně odvíjet od dobré víry stěžovatele. A odvozuje-li stěžovatel - oproti tomu - své vlastnické právo od práva své manželky, nelze pominout, že ta se ani určení vlastnického práva nedomáhala.

52. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli i to, že v dané věci existuje překážka věci zahájené (první a druhý stěžovatel) a že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala vyloučená soudkyně (ostatní stěžovatelé). Tyto námitky lze podřadit pod tzv. zmatečnostní vady [§ 229 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k jejichž eventuální nápravě je určena žaloba pro zmatečnost, přičemž z ničeho neplyne (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), že by stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek podali, resp. "vyčerpali". Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části (v těchto námitkách) jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

53. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud, že by napadená rozhodnutí byla zřetelně způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva či svobody, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.