III. ÚS 2562/12
III.ÚS 2562/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, zastoupeného Z. S., pracovníkem Územního pracoviště České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. dubna 2012 č. j. 7 C 629/2009-123, za účasti Okresního soudu v Táboře, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. července 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. dubna 2012 č. j. 7 C 629/2009-123, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. dubna 2012 č. j. 7 C 629/2009-123 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby žalovaným I. J. a A. J. byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 835,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 15.660,- Kč (výrok pod bodem II).

Okresní soud v Táboře v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že předmětný pozemek, za jehož užívání žalobkyně požadovala zaplacení bezdůvodného obohacení, je účelovou komunikací ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a žalovaní tudíž mohou tento pozemek za účelem příjezdu ze silnice ke své garáži obvyklým způsobem užívat bezplatně.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v této občanskoprávní věci podala již dříve předchozí ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. I. ÚS 1744/10 s odůvodněním, že pokud už okresní soud shledal, že jde o komunikaci neveřejnou, měl o výši náhrady rozhodnout dle vlastní úvahy. Poté ve věci rozhodoval stejný senát Okresního soudu v Táboře, který doplnil dokazování o obsah spisu sp. zn. 8 C 491/2009 a svým rozsudkem ze dne 13. dubna 2012 č. j. 7 C 629/2009-123 rozhodl tak, že žalobu z důvodu vázanosti nálezem sp. zn. II. ÚS 3608/10 zamítl. Zároveň však vyjádřil obecný souhlas s odlišným stanoviskem soudce JUDr. Nykodýma připojeným k tomuto nálezu.

Napadený rozsudek dle stěžovatelky porušuje její ústavní práva na ochranu majetku i na spravedlivý proces. Stěžovatelka odkazuje na předchozí argumentaci, kterou uplatňovala v občanskoprávním řízení a na odlišné stanovisko soudce JUDr. Nykodýma připojené k nálezu sp. zn. II. ÚS 3608/10.

Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací napadeného rozsudku, že sporný pozemek je komunikací, neboť spojuje navzájem nemovitosti jednotlivých vlastníků garáží či se přes jeho část projíždí a nesouhlasí ani se závěrem okresního soudu, že pozemek je komunikací veřejnou, neboť vlastník pozemku dal souhlas k veřejnému užívání vyvlastněním pro veřejný účel (tj. výstavbu garáží členů Svazarmu).

Na základě uvedených skutečností a vzhledem k závažnosti právních i faktických dopadů na postavení stěžovatelky jakožto vlastníka velkého množství obdobných nemovitostí (byť jednotlivé nároky samy o sobě jsou bagatelní), stěžovatelka namítá, že postupem obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu. Toto porušení stěžovatelka spatřuje primárně v nesplnění povinnosti soudu řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se se vším, co stěžovatelka v řízení tvrdí, zejména jde-li evidentně o skutečnosti, které mohou výrazně ovlivnit výsledek řízení a jejichž pominutí může přivodit negativní zásah do ústavou zaručené ochrany jejího vlastnického práva, která nepochybně náleží i státu jako jednomu ze subjektů vlastnického práva.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Táboře poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 6. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1744/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 23. dubna 2010 č. j. 7 C 629/2009-49 z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo "postupem okresního soudu, kterým soud stěžovatelce znemožnil, aby poté, kdy dospěl k právnímu názoru, že užívání předmětného pozemku žalovanými není založeno na veřejnoprávním oprávnění, měla stěžovatelka dostatečný prostor pro argumentaci ohledně tvrzení bezdůvodného obohacení žalovaných vznikajícího užíváním cizího pozemku bez právního důvodu." Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2010 č. j. 7 C 629/2009-49 byl tedy nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1744/10 zrušen toliko z procesních důvodů, Ústavní soud okresnímu soudu vytknul vadný procesní postup.

Ve svém v pořadí již druhém, nynější ústavní stížností napadeném rozsudku, Okresní soud v Táboře konstatoval, že po zrušení svého původního rozsudku byl povinen věc projednat znovu, avšak v mezidobí byla pravomocně skončena i shodná věc žalobce proti jiným žalovaným, která byla vedena u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 491/2009 a kde též rozhodoval na základě stížnosti žalobce Ústavní soud a vydal nález sp. zn. II. ÚS 3608/10, ve kterém posoudil postup obecného soudu jako správný, včetně jeho závěrů o charakteru sporného pozemku, přičemž odlišné stanovisko, reagující na některé důkazy v řízení provedené, podal pouze soudce Ústavního soudu JUDr. Jiří Nykodým. Soud prvního stupně tedy dokazování doplnil o důkaz spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 8 C 491/2009, respektoval pak i závěry Ústavního soudu v jeho nálezu II. ÚS 3608/10 a dospěl nově k závěru, že přestože (soud prvního stupně) obecně souhlasí s důvody odlišného stanoviska ústavního soudce JUDr. Jiřího Nykodýma, které je součástí nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3608/10, akceptuje většinové rozhodnutí Ústavního soudu a dospěl tedy k závěru, že v současnosti pozemek ve vlastnictví žalobkyně splňuje znaky účelové komunikace podle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích a uzavřel, že žalovaní mohou shora specifikovaný pozemek žalobkyně za účelem příjezdu ze silnice ke své garáži obvyklým způsobem užívat bezplatně, a proto z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Táboře při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnil.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatelky, neshledal. Třetí senát Ústavního soudu se zcela ztotožňuje s argumentací, uvedenou v nálezech prvního a druhého senátu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3608/10 a sp. zn. I. ÚS 263/11, která je stěžovatelce známa a na kterou zcela odkazuje (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1340/11).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.