III. ÚS 256/05
III.ÚS 256/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. J., zastoupeného Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. března 2005 sp. zn. 5 Tdo 244/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2004 sp. zn. 61 To 348/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2004 sp. zn. 31 T 147/2003, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 90 a čl. 96 odst. Ústavy, jakož i v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2004 sp. zn. 31 T 147/2003 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 9. 10. 2002 uplatnil u České pojišťovny, a. s., pojistnou událost - poškození svého motorového vozidla Mazda Xedos, k níž mělo dojít téhož dne v důsledku střetu s motorovým vozidlem Škoda Octavia, řízeným K. S., přičemž následně bylo zjištěno, že skutečnosti deklarované stěžovatelem u České pojišťovny nastat nemohly, a proto Česká pojišťovna neposkytla plnění, které by v případě oprávněného nároku představovalo částku 371.050,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Stěžovatel napadnul rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2004 sp. zn. 61 To 348/2004 jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2005 sp. zn. 5 Tdo 244/2005 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 256b tr. ř.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl uznán vinným v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť většina provedených důkazů hovořila v jeho prospěch, ty však nalézací soud nevzal v úvahu. Pokud by stěžovatel spáchal zmíněný trestný čin, museli by do něj být nutně zapojeni rovněž druhý účastník nehody svědek K. S. a zasahující policista Z. U. Nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrzoval závěr soudu, že vůz byl poškozen na jiném místě a v jiném čase, než oba účastníci dopravní nehody uvedli. Nejasný zůstal rovněž stěžovatelův motiv, neboť měl vozidlo havarijně pojištěné. Žádný z přibraných znalců navíc vozidlo neviděl a vycházeli pouze z nedostatečné dokumentace. Stěžovatel dále poukazuje na rozpory mezi znaleckými posudky, jakož i na skutečnost, že znalecký posudek S. B. byl vypracován po účely České pojišťovny a je tedy možno mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Odvolací soud se dle tvrzení stěžovatele zaměřil pouze na přezkoumání dvou znaleckých posudků Ing. J. G. a Ing. K. D., přičemž Ing. G., který byl soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, po odstranění formálních vad jeho znaleckého posudku, vyslechl odvolací soud jako znalce. Podobným způsobem však bezdůvodně nepostupoval v případě dalších dvou svědků A. K. a Ing. Z. B. Dle názoru odvolacího soudu znalecké posudky Ing. J. G. a Ing. K. D. jednoznačně potvrzují vinu stěžovatele, s čímž však stěžovatel zásadně nesouhlasí. Odvolací soud dále zcela opominul stěžovatelovu námitku nesprávné protokolace hlavního líčení.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nezhojil vady předchozího řízení a věcí se zabýval nedostatečným způsobem.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, které se však k ústavní stížnosti blíže nevyjádřily. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 147/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s těmito, jakož i s dalšími vznesenými námitkami, dostatečným způsobem vypořádaly. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Soud prvního stupně přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč pokládal za věrohodné znalecké posudky S. B. a Ing. K. D., jakož i výpovědi těchto znalců. Z těchto důkazů pak dovodil, že k poškození vozidel muselo dojít na jiném místě a v jiném čase a nahlášená nehoda byla zinscenována (str. 4 rozsudku).

Odvolací soud se pak důkladně vyrovnal se stěžovatelovými námitkami vznesenými v odvolání. Zrekapituloval důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, nicméně konkrétně zdůvodnil, proč tyto nevylučují závěr o stěžovatelově vině. Rovněž uvedl, z jakých důvodů nepřihlížel k výpovědím svědků A. K. a Ing. Z. V. Odvolací soud dále důkladně zkonfrontoval znalecké posudky Ing. J. G. a Ing. K. D., popsal své výhrady vůči znaleckému posudku Ing. G. a přiklonil se k závěru znalce Ing. D., že poškození vozidla zn. Škoda Octavia neodpovídá popsanému nehodovému ději (str. 3 - 5 usnesení).

Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že nalézací i odvolací soud opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.

Pokud stěžovatel uvádí, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou nesprávné protokolace u hlavního líčení, je nutno konstatovat, že stěžovatel měl námitku proti protokolu uplatnit způsobem popsaným v § 57 odst. 2 tr. ř. u soudu, o jehož protokol jde (tj. u soudu prvního stupně), přičemž proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel tímto způsobem postupoval.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nemohl ani přisvědčit stěžovatelově obecně formulované námitce směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, tj. že tento soud nenapravil vady předchozího řízení.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.