III. ÚS 255/05
III.ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 255/05

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. Janem Mrázkem, advokátem v Blatné, J. P. Koubka 81, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 22 Co 2300/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 21. 5. 2005 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 22 Co 2300/2004, s tím, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 9. 2004, čj. 15 Ro 1109/2004-16, bylo podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastaveno řízení o zaplacení částky 137 500,- Kč s příslušenstvím a žalovanému V. Cepákovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli (jakožto žalobci) náhradu nákladů řízení v částce 25 350,- Kč. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podal žalovaný odvolání, načež Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením napadeným touto ústavní stížností změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit stěžovateli částku 11 962,50 Kč k rukám jeho právního zástupce; dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vycházel z toho, že Okresnímu soudu v Českém Krumlově byly doručeny proti V. Cepákovi celkem čtyři žaloby podané kromě stěžovatele ještě M. T., A. M. a B. F. vždy na částku 137 500,- Kč, představující podíl kupní ceny konkrétních nemovitostí zapsaných na LV č. 157 pro obec a k. ú. Lom u Blatné, kterou jim (jakožto prodávajícím) měl žalovaný v roli příkazníka po obdržení kupní smlouvy opatřené doložkou o povolení vkladu do katastru vyplatit, a to na základě jediné příkazní smlouvy uzavřené mezi žalobci a žalovaným. Uvedené žaloby byly přitom sepsány dne 22. 6. 2004 a 23. 7. 2004 (po dvou žalobách) a všechny žalobce zastupoval tentýž advokát, JUDr. J. Mrázek, na základě plné moci ze dne 14. 7. 2004. Vzhledem k těmto skutečnostem soud konstatoval, že i když jmenovaný právní zástupce žalobců měl právo podat žalobu za každého zastoupeného žalobce zvlášť, neboť právní nárok každého z nich na zaplacení předmětného podílu z kupní ceny je nárokem samostatným, je zřejmé, že mohl vyhotovit za všechny své klienty žalobu jedinou, neboť si musel být vědom toho, jaké důsledky zvolený postup bude pro žalovaného s ohledem na náklady řízení mít. Jeho jednání lze hodnotit jako zneužití práva podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a tak jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které je na místě zčásti náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznat, resp. přiznat jen částku, která odpovídá podílu ve výši jedné čtvrtiny náhrady nákladů, která by náležela všem žalobcům za situace, že by byla proti žalovanému za všechny čtyři žalobce podána jediná žaloba.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dle judikatury Ústavního soudu je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces i právo účastníka, aby snášel náklady související s uplatňováním svého práva jen v rozsahu, který mu určují příslušná ustanovení právního řádu. V dané věci právní zástupce stěžovatele i ostatních žalobců postupoval v souladu s jejich pokyny a žaloby podával bez zbytečného prodlení. Žádný pokyn k podání společné žaloby jimi vydán nebyl, naopak on (stěžovatel) trval na rychlém podání žaloby, a sám advokát nebyl oprávněn rozhodnout o podání společné žaloby. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by došlo ke zneužití práva, neboť žalovaný nesplnil svou smluvní povinnost, přičemž si musel být vědom toho, že v případě soudního vymáhání ponese i náklady s tím související, navíc právem a oprávněným zájmem žalovaného nemohlo být, aby stěžovatel podával žalobu s ostatními věřiteli. S ohledem na tyto důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

V posuzované věci nic eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nenasvědčuje. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá obecnému soudu porušení občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).

Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecnému soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Přitom v posuzované věci krajský soud své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnil, když v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, jak uvedené ustanovení nutno (v obecné rovině) vykládat, dále pak označil okolnosti, které z hlediska jeho aplikace považoval za rozhodující, a uvedl důvody, které jej k výše zmíněným závěrům vedly; tyto důvody pak nelze ani označit za zjevně irelevantní, neboť vycházejí z racionální úvahy, že účastník řízení nemá být zatěžován zbytečně vzniklými náklady. Jde-li pak o výsledek daného hodnotícího procesu, je Ústavní soud toho názoru, že soudem přiznanou náhradu nákladů za daných okolností nelze označit ani za evidentně neadekvátní. Zbývá dodat, že hodnocením postupu stěžovatele/žalobců ze strany odvolacího soudu z hlediska § 3 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud nezabýval, neboť na takovém posouzení není aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. závislá. Stejně tak se Ústavnímu soudu nejeví jako podstatné okolnosti, týkající se vnitřního vztahu stěžovatele a jeho právního zástupce.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.