III. ÚS 254/05
III.ÚS 254/05 ze dne 20. 10. 2005

N 201/39 SbNU 123
K účinkům zpětvzetí žaloby v občanském soudním řízení učiněného dříve, než začalo jednání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 20. října 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 399/2004 ze dne 28. února 2005, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nevrací soudní poplatek.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 399/2004 ze dne 28. 2. 2005 se zrušuje.
Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně - Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 154/95 ze dne 9. 6. 2004 - v odvoláním stěžovatelem napadeném výroku III. tohoto usnesení o vrácení soudního poplatku v částce 14 454 Kč tak, že stěžovateli se soudní poplatek nevrací.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 154/95, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno k žalobě stěžovatele směřující proti žalovanému H. W. GmbH se sídlem v R. (později rozšířené i proti společnosti H. H. W. KG, R. v Rakousku) původně pro zaplacení částky 501 017 ATS dne 16. 3. 1995. Krátce po podání žaloby, aniž byl ze strany soudu ve věci učiněn jakýkoliv úkon, vzal stěžovatel podáním ze dne 28. 4. 1995 svou žalobu zčásti ohledně částky 136 854 ATS zpět. Na toto částečné zpětvzetí žaloby (stejně tak jako na následující stěžovatelovo podání ze dne 27. 7. 1995, jímž žalobu upřesňoval) soud nijak nereagoval, a to ani u následujících jednání, která konal ve dnech 5. 2., 9. 4., 21. 5. a 30. 6. 1999. Teprve u jednání dne 9. 7. 1999, kdy vyhlásil rozsudek, jímž stěžovateli zčásti vyhověl, žalované straně stanovil povinnost zaplatit stěžovateli částku 175 806 ATS se smluvní pokutou a ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, soud řízení ohledně zpětvzaté žaloby o zaplacení částky 136 854 ATS zastavil. Posléze usnesením ze dne 12. 7. 1999 přisuzující i zamítavý výrok opravil tak, že stěžovateli byla přiznána pouze částka 162 035 ATS se smluvní pokutou, a nad uvedenou částku byl návrh zamítnut.

Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele směřujícího do zamítavé části rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc v této části vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Účastnící pak jednali mimosoudně a vzhledem k tomu, že výsledkem tohoto jejich jednání bylo uzavření dohody, vzal stěžovatel dne 23. 4. 2005 svou žalobu, tentokrát již v celém rozsahu, zpět. Na to soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 6. 2004 řízení zastavil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli, a to ve výši 14 454 Kč odpovídající podle soudu částce, o níž byla dne 28. 4. 1995 stěžovatelem vzata žaloba zčásti ohledně částky 136 854 ATS zpět.

Stěžovatel, který nesouhlasil s výši částky, jež mu podle rozhodnutí soudu prvního stupně měla být jako část jím zaplaceného soudního poplatku vrácena, podal do výroku o vrácení soudního poplatku odvolání, o němž rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že stěžovateli se soudní poplatek nevrací. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výkladem ustanovení § 6a odst. 3 a § 10 odst. zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném k datu rozhodování soudu o zastavení řízení (9. 7. 1999), dospěl k závěru, že za stavu, kdy stěžovatel vzal žalobu v částce 136 854 ATS zpět dne 22. 4. 1995, avšak řízení ohledně této částky bylo zastaveno až po zahájení řízení ve věci samé a jejím projednání, a to v rozsudku ze dne 9. 7. 1999 č. j. 23 Cm 154/95-179, není pro vrácení soudního poplatku, resp. přeplatku rozhodující datum částečného zpětvzetí žaloby, nýbrž skutečnost, že k částečnému zastavení řízení došlo až po zahájení jednání ve věci samé a jejím projednání.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech po rekapitulaci procesního vývoje dané věci (v podstatě shodně jak byla Ústavním soudem zjištěna a shora popsána) zdůrazňuje, že svou žalobu na zaplacení částky původně ve výši 501 017 ATS s příslušenstvím vzal zčásti, ohledně částky 136 854 ATS, zpět již podáním ze dne 28. 4. 1995, přitom o tomto částečném zpětvzetí návrhu bylo soudem rozhodnuto teprve rozsudkem dne 9. 7. 1999, tedy o celé čtyři roky později. Kromě toho, obdobně jako již v odvolání, poukazuje také na to, že uvedeným rozhodnutím bylo kromě zastavení řízení co do částky 136 854 ATS rozhodnuto také o částce 175 086 ATS, kterou byl podle rozhodnutí povinen žalovaný stěžovateli zaplatit, posléze však tentýž soud opravným usnesením ze dne 12. 7. 1999 přiznal stěžovateli pouze částku 162 035 ATS a v části, v níž stěžovatel žádal více než přiznání částky 175 806 ATS, resp. po vydání opravného usnesení více než přiznání částky 162 035 ATS, návrh zamítl. To byl také v podstatě důvod, jak dává dále v ústavní stížnosti najevo, proč napadl odvoláním usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl o vrácení soudního poplatku pouze ve výši 14 454 Kč odpovídající dle soudu prvního stupně částce, o níž byla vzata žaloba zpět, přitom podle názoru stěžovatele měl být soudní poplatek vrácen z rozdílu žalované částky a částky, o níž bylo rozhodnuto citovaným opravným usnesením tedy z částky 338 982 ATS (501 017 minus 162 035). Mimo to také stěžovatel v odvolání namítal, že soud prvního stupně o soudním poplatku rozhodl v české měně, aniž ve svém rozhodnutí uvedl, z jakého směnného kursu při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud však po přezkoumání usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku dospěl k závěru, že je skutečně nutno jej změnit, avšak z jiného než stěžovatelem v odvolání uvedeného důvodu, a změnil jej tak, že soudní poplatek se stěžovateli nevrací s odůvodněním, že podmínky pro jeho vrácení nejsou dány proto, že k zastavení řízení ohledně částky 136 854 ATS došlo až po zahájení jednání ve věci samé. S tímto názorem odvolacího soudu dále stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje, považuje jej za nepřijatelný, neboť podle jeho názoru mu nemůže jít k tíži fakt, že soud nebyl po celé čtyři roky schopen o zastavení žaloby v příslušné části rozhodnout, přestože on sám svou vůli vzít žalobu v části zpět projevil v dostatečném předstihu. Uvádí, že je tak trestán za nečinnost soudu, kterou nemohl svým jednáním nijak ovlivnit. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178) tak tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena shora označená základní práva, neboť interpretace aplikovaných ustanovení odvolacím soudem je podle něj v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu a zároveň i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.

Vrchní soud v Olomouci jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dává najevo své přesvědčení o tom, že výklad příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl proveden v souladu s ustálenou judikaturou. Tvrdí, že pojem "omezí-li se předmět poplatného úkonu", obsažený v § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, je třeba vykládat v návaznosti na další ustanovení tohoto zákona, zejména ustanovení § 10 odst. 2 tak, že odpovídající část soudního poplatku je možno žalobci vrátit jen tehdy, je-li žaloba vzata (částečně) zpět a řízení zastaveno před zahájením jednání ve věci samé. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zároveň podotkl, že i kdyby vrácení soudního poplatku bylo vázáno pouze na částečné zpětvzetí žaloby, a nikoliv na částečné zastavení řízení, měl by žalobce právo na vrácení příslušné části soudního poplatku odpovídající zpětvzaté částce, to je částce 136 954 ATS, v žádném případě by však nebylo možno vrátit soudní poplatek z částky 338 982 ATS, což je rozdíl mezi žalovanou částkou 501 017 ATS a částkou 162 035 ATS, jak stěžovatel požaduje. Z uvedených důvodů navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 3. 10. 2005, Vrchní soud v Olomouci v přípise z téhož dne, souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k výslovným souhlasům s upuštěním od ústního jednání, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Již ve svých dřívějších nálezech [např. sp. zn. III. ÚS 765/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 65), III. ÚS 4/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 164)] Ústavní soud s odkazem na funkci a smysl Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamenalo povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, čemuž však odvolací soud podle názoru Ústavního soudu nedostál.

Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že účastníku řízení nemůže jít při rozhodování o vrácení soudního poplatku k tíži fakt, že soud o částečném zpětvzetí žaloby učiněném ještě před započetím jednání ve věci samé rozhoduje opožděně, po projednání věci, v daném případě navíc teprve po čtyřech letech konání řízení. Takový postup je třeba hodnotit jako postup, který vykazuje znaky libovůle, a tudíž je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže totiž procesní předpis v § 96 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepočítá u zpětvzetí či částečného zpětvzetí žaloby, k němuž dojde dříve, než začalo jednání, se zjišťováním stanoviska protistrany k tomuto zpětvzetí a s přiznáním účinnosti takovému zpětvzetí jeho akceptací soudem, a tudíž nepředpokládá jakoukoli posuzovací činnost soudu, je třeba trvat na tom, že v takové situaci je nutno o zastavení řízení rozhodnout neprodleně, bezprostředně po provedeném dispozitivním úkonu účastníka řízení, a to ještě před tím, než je zahájeno jednání a přistoupeno k projednání věci, neboť v takovém případě, kdy žalobce svým procesním úkonem učiněným ještě před zahájením jednání dává najevo svoji vůli, že na projednání svého návrhu, byť i jen v jeho části, netrvá, v podstatě odpadá základní podmínka jeho projednání. Pouze uvedený postup je možno považovat za postup zákonem stanovený ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. takový, který ze strany soudu nepřipouští jakoukoliv nahodilost či libovůli. V posuzovaném případě se však právě opačný, shora popsaný nesprávný postup soudu prvního stupně promítl do rozhodnutí odvolacího soudu o nevrácení soudního poplatku. Uvedený aspekt totiž odvolací soud při svém rozhodování o soudním poplatku při interpretaci ustanovení § 6a odst. 3 a § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ponechal zcela stranou a položil, podle názoru Ústavního soudu zcela nesprávně, důraz na okolnost nastalou naprosto nahodile právě vinou nesprávného postupu soudu prvního stupně, totiž na fakt, že k zastavení řízení ohledně zpětvzaté části žaloby došlo až po zahájení jednání. Navíc tak učinil přesto, že § 6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích, ve znění, které s ohledem na bod 2 přechodných ustanovení čl. II. zákona č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, aplikoval a jež podle názoru Ústavního soudu podmínku vrácení soudního poplatku stanovuje primárně (a tudíž je nelze vykládat v návaznosti na § 10 odst. 2 citovaného zákona, ale právě naopak), výslovně s pojmem zastavení řízení ani neoperovalo a dávalo tak prostor pro to, aby za určující bylo považováno již splnění podmínky samotného zpětvzetí žaloby resp. její části ještě před zahájením jednání, k čemuž v posuzovaném případě nesporně došlo. Na tomto závěru pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani názor obsažený v jeho dřívějším nálezu sp. zn. II. ÚS 264/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 57), jehož se odvolací soud ve svém rozhodnutí dovolává, neboť uvedený nález vycházel z odlišných skutkových okolností případu a v podstatě se zabýval jen otázkou správné výše vráceného soudního poplatku, neřešil však podmínky samotného jeho vrácení.

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nepovažuje závěr odvolacího soudu, na jehož podkladě bylo vydáno napadené rozhodnutí, za ústavně konformní, neboť soud při aplikaci příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích a jejich interpretaci pominul imperativ "zákonem stanoveného postupu" obsažený v čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož je pak třeba učinit závěr, že jeho rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud proto z uvedeného důvodu jeho rozhodnutí podle § 82 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Pro úplnost je třeba dodat, že námitkami stěžovatele směřujícími k výši částky, která mu má být na zaplaceném soudním poplatku vrácena, se Ústavní soud nezabýval a ani nemohl, neboť v napadeném rozhodnutí odvolací soud tuto otázku neřešil. Bude tedy především věcí odvolacího soudu, aby se k těmto námitkám, které ostatně stěžovatel uplatnil již jako námitky odvolací, nyní v novém rozhodnutí vyjádřil. Z tohoto důvodu také nebylo možno zároveň zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, jak stěžovatel požadoval.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.