III. ÚS 2536/16
III.ÚS 2536/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kovaříka, zastoupeného Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, sídlem Nad Spádem 641/20, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 23 Cdo 1207/2016-157, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2015 č. j. 4 Cmo 242/2014-121 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014 č. j. 46 Cm 101/2012-86, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pavla Černého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že vedlejší účastník řízení se žalobou domáhal u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") na stěžovateli zaplacení kupní ceny, ceny díla a náhrady škody ve výši 110 632 Kč. Krajský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle krajského soudu došlo podpisem faktury stěžovatelem k dohodě o prodeji zboží a provedení prací mezi ním a vedlejším účastníkem. Stěžovatel svým podpisem potvrdil, že na faktuře byly uvedeny podstatné náležitosti smlouvy kupní a smlouvy o dílo dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud také poukázal na zavedenou praxi, spočívající v tom, že stěžovatel při převzetí zboží potvrdil podpisem na fakturách jak převzetí plnění, tak i akceptaci cen za plnění.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu, který se podle něj s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení již zabýval.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Přípustnost dle něj nemohou založit námitky, vytýkající odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňující skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Žádným dovolacím důvodem nelze napadnout zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel považuje řízení před městským soudem, vrchním soudem a Nejvyšším soudem za nesprávné po stránce hmotné i procesní. Nebylo podle něj vyřešeno, na základě jakého konkrétního závazku měl stěžovatel plnit vedlejšímu účastníkovi. Opíral se pouze o podpis faktury a údajně zavedenou praxi. To však nemá oporu v provedeném dokazování, neboť vedlejší účastník zavedenou praxi mezi stranami dle § 274 odst. 4 dříve platného obchodního zákoníku dokládá pouze odkazem na shodnou konstrukci dvou faktur. K tomu stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 740/2004, který klade důraz na dostatečnou určitost a srozumitelnost úkonů kontrahentů, vyjadřujících jejich vůli uzavřít smlouvu. Na tyto výhrady však Nejvyšší soud nijak nereagoval.

6. Dále stěžovatel namítá, že se vrchní soud v rozporu se zásadou tzv. materiální pravdy (nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03) nezabýval prokázáním přepravy zboží dle faktury, o níž však není žádný záznam v knize jízd.

7. Stěžovatel spatřuje jako vadu zjištěného skutkového stavu, který byl nesprávně právně posouzen, také neurčitost uzavřeného závazku. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1497/2013.

8. Závěrem s odkazem na judikaturu vrchního soudu stěžovatel dovozuje, že faktura nemůže představovat jediný důkaz o existenci závazku v soudním řízení. O tento jediný důkazní prostředek nelze opřít rozhodnutí o existenci závazku, a tím spíše z něj plynoucí povinnost takový závazek plnit.

III. Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

9. Obecné soudy ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že argumentace ve vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebylo je třeba s ohledem na jednoznačně vymezený předmět řízení zaslat stěžovateli k replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

12. Předně stěžovatel brojí proti tomu, že se Nejvyšší soud obsahovou stránkou dovolání vůbec nezabýval. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání s odůvodněním, že dovolacím důvodem nelze napadnout zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Ústavní soud však nemůže zcela souhlasit s tím, že by stěžovatel pouze zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. To sice platí o části stěžovatelových výhrad, které tak ostatně sám stěžovatel označuje, nelze se však tímto způsobem vypořádat se všemi jeho námitkami se závěrem o nepřípustnosti dovolání (nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

13. Přesto v tomto případě postup Nejvyššího soudu nenabývá ústavněprávní intenzity. Nelze totiž odhlédnout od toho, že stěžovatel v dovolání nijak nerozebírá přípustnost ani důvodnost dovolání, nijak s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu nepracuje a splnění základních podmínek nedokládá, neboť se omezil na obecné tvrzení, že tyto podmínky dovolání splňuje (viz č. l. 138). Ve skutečnosti však dovolání i ústavní stížnost konstruuje jen jako další příležitost vznést už jednou uplatněné námitky. Nedostatky dovolání tak nemůže zhojit ani odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu, které reagují buď na typově jiné situace, nebo na vážnější pochybení odvolacích soudů. Nelze od Nejvyššího soudu očekávat, že bude za stěžovatele z nashromážděných námitek vůči rozhodnutím nižších soudů domýšlet přípustnost a důvodnost dovolání podle občanského soudního řádu.

14. Ústavní soud tak jen pro úplnost dodává, že výhrady stěžovatele vůči rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu postrádají ústavněprávní rozměr a jejich postup nedosáhl intenzity kvalifikované vady vyžadující zrušení napadených rozsudků. Nejvyšší soud, vrchní soud ani krajský soud tedy neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

15. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.