III. ÚS 2536/12
III.ÚS 2536/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 29 Cdo 4026/2010-328, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2010 č. j. 4 Cmo 494/2009-279 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2009 č. j. 23 Cm 92/2005-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek, kterým Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. 3. 2005 č. j. 23 Sm 46/2005-12, jímž uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 170 000 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jejími námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu. Tvrdí, že pokud Vrchní soud v Olomouci změnil právní názor na to, že námitka stěžovatelky je projednatelná, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu projednání. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že jí neposkytl ochranu, když odmítl její dovolání. Podle stěžovatelky obecné soudy uplatnily příliš restriktivní výklad problematiky tzv. směnečné přísnosti a námitkového řízení, když opomněly, že stěžovatelka je právní laik a není schopná sama se řádně hájit. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že nebyla poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., a o této její žádosti nebylo vůbec rozhodnuto. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na právní pomoc a k porušení zásady rovného postavení účastníků řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud zkoumá, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy všech stupňů přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Napadená rozhodnutí jsou řádným a srozumitelným způsobem odůvodněna. Navzdory tvrzení stěžovatelky se Nejvyšší soud zabýval i její námitkou stran poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. V této souvislosti uvedl, že první zmínka stěžovatelky o bezplatné právní pomoci je obsažena až v podání stěžovatelky ze dne 9. 8. 2005. Zdůraznil zároveň, že stěžovatelka 27. 4. 2005 udělila plnou moc k zastupování JUDr. P. D. a tuto plnou moc sama bez uvedení důvodů 20. 5. 2005 odvolala. Dne 6. 1. 2009 udělila plnou moc k zastupování Mgr. T. C. a nebyla tak nijak omezena co do možnosti uplatňovat procesní práva přiznaná účastníkům řízení občanským soudním řádem. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka přehlíží, že obecné soudy se jí uplatněnými námitkami podrobně zabývaly, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně polemizuje s jejich závěry.

Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.