III. ÚS 2533/09
III.ÚS 2533/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 61 To 280/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na řádný a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. 1 T 136/2008 byly (mj.) zamítnuty žádosti stěžovatele a spoluobžalovaných V. M. a J. P. ve smyslu § 72 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") o propuštění z vazby na svobodu a podle § 71 odst. 4 a 6 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že vazební rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, resp. že požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a že zejména prodloužení vazby musí být odůvodněno konkrétními okolnostmi. Poukazuje přitom na Ústavním soudem konstatované podmínky "řádného a vyčerpávajícího" zdůvodnění, tj. že z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé; tomu tak není, pokud v něm nejsou obsaženy konkrétní důkazy, ale pouze odvolání na obsah spisu, případně kdy posuzované rozhodnutí je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Obvodní soud své rozhodnutí blíže neodůvodnil, nevyjádřil se nijak k jeho argumentaci, neopřel svůj závěr o žádná skutková zjištění a konkrétní okolnosti, které s ohledem na dobu trvání trestního řízení již musely vyjít najevo, ale spokojil se pouze s obecným odkazem na obsah soudního spisu. Stížnostní soud pak pouze popsal trestný čin, pro který je stíhán, a konstatoval, že měl převzít efedrin v bytě P. J., a to bez odkazu na jakoukoliv konkrétní skutečnost, okolnost či důkaz, který v dosavadním řízení vyšel najevo a kterým by svůj závěr podpořil. Tento soud rovněž uvedl, že stěžovatel byl v minulosti trestně stíhán. To však dle stěžovatelova názoru nemůže mít na rozhodování o setrvání ve vazbě v řízení, které bylo zahájeno až poté, co se ve zkušební době osvědčil, vliv. Dále městský soud bez odkazu na jakýkoliv důkaz či skutečnost uvedl, že stěžovatel dovážel efedrin z Holandska, jakož i to, že je osobou s poruchou osobnosti. Neuvedl již však, jaký konkrétní dopad to má na předmětné vazební důvody. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje konkrétní důkazy a skutečnosti, jež v řízení vyšly najevo a které by odůvodňovaly jeho setrvání ve vazbě. Na svobodě je omezen již 17 měsíců, údajně bez jediného důkazu o jeho vině.

Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti přípisem ze dne 22. 10. 2009 vyžádal soudní spis obvodního soudu, jenž byl doručen až dne 12. 2. 2010. Z něho mimo jiné zjistil, že stěžovatel byl opatřením téhož soudu ze dne 31. 12. 2009 podle § 72 odst. 1 a 8 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu, a to s ohledem na to, že k 1. 1. 2010 vstupuje v účinnost "nový" trestní zákon, přičemž stěžovateli vzhledem k ustanovení § 283 odst. 1 zmíněného zákona nyní hrozí trest odnětí svobody v trvání do pěti let a pro tento případ byla maximální doba trvání vazby (1 rok) překročena.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na jedné straně obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí neodůvodnily, na straně druhé polemizuje s jejich závěry ohledně existence vazebních důvodů dle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Jak lze zjistit ze soudního spisu, stěžovatel v průběhu trestního stíhání vznáší tytéž námitky proti omezení své osobní svobody (tyto nyní opakuje i v ústavní stížnosti), kterými se orgány činné v trestním řízení již zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Jde-li o ústavní stížností napadená rozhodnutí, k žádnému podstatnému posunu (jde-li o skutkové okolnosti či stěžovatelovu argumentaci) v dané věci nedošlo, a tak je třeba vzít v úvahu i předchozí vazební rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

Z nich i z rozhodnutí napadených touto ústavní stížností a z příslušného soudního spisu je přitom patrno, z jakých konkrétních skutečností je vyvozováno "důvodné podezření" ve smyslu § 67 tr. ř., jakož i existence vazebních důvodů dle písm. a) a c) zmíněného ustanovení. Jde-li o první bod, možno připomenout, že stěžovateli (a spoluobviněnému R. N.) je kladen za vinu neoprávněný dovoz efedrinu z Holandska a jeho předání další osobě (spoluobviněnému J. P.), která z něho měla vyrábět metamfetamin. Prvně zmíněná látka také u něho byla, resp. ve vozidle, jež v dané chvíli užíval, což samo o sobě dostatečně dané podezření odůvodňuje. Navíc stěžovatele mají s ostatními spoluobviněnými v daných souvislostech spojovat a jej usvědčovat odposlechy telefonních hovorů (které byly coby důkaz prováděny u hlavního líčení). Jde-li o vazební důvody, obecné soudy poukázaly na výši trestu, která vzhledem k okolnostem případu a osobě stěžovatele tomuto hrozí, a také na jeho možné styky se zahraničím, tedy na konkrétní důvody, na jejichž základě dospěly k závěru, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat; jde-li pak o možnost opakování trestné činnosti, stěžovatel má mít příjem pouze ze sociálních dávek, takže je zde riziko, že by si finanční prostředky mohl opatřovat trestnou činností stejného charakteru, a to zvláště za situace, kdy záruky, že tomu tak nebude, neposkytuje ani jeho osobnost, ani jeho dřívější jednání.

Nelze se tedy ztotožnit s tím, že by orgány činné v trestním řízení své závěry řádně neodůvodnily, a jde-li o výklad ,,konkrétních skutečností" odůvodňujících vazební stíhání ve smyslu § 67 tr. ř., Ústavní soud opakovaně uvádí, že je především věcí obecných soudů, které musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby, přičemž dané rozhodování může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby z vazby na svobodu. Ústavní soud přitom nezjistil, že by obecnými soudy uvedené důvody byly zjevně irelevantní či bez jakékoliv opory ve spisovém materiálu, a jejich závěry tudíž nelze označit za "extrémní", odůvodňující zásah Ústavního soudu do dané trestní věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.