III. ÚS 253/05
III.ÚS 253/05 ze dne 16. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2005 č. j. 42 Co 632/2004-338 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. září 2004 č. j. 33 C 211/95-304, a na průtahy v řízení před oběma soudy, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava, Ostrčilova 4/2691, a 2) České republiky - Ministerstva financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení § 29, § 30 odst. 1, § 34 a § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2005 č. j. 42 Co 632/2004-338, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2004 č. j. 33 C 211/95-304, a tvrdí, že shora označená rozhodnutí obecných soudů jsou ve zřejmém rozporu s čl. 1 (zakotvujícím rovnost v právech), čl. 3 odst. 1 (zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod), čl. 4 odst. 3 (zakotvujícím zásadu, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky), čl. 36 odst. 1 (zaručujícím každému právo na spravedlivý proces) a s čl. 38 odst. 2 (zaručujícím každému právo na projednání věci bez zbytečných průtahů) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka. Oba obecné soudy dále podle názoru stěžovatelky porušily i čl. 4 Ústavy zaručující ochranu soudní moci a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každá osoba právo pokojně užívat svůj majetek.

Stěžovatelka se současně domáhá toho, aby oběma shora označeným soudům bylo nálezem Ústavního soudu uloženo nepokračovat v průtazích v projednávané věci a bez odkladů o ní jednat a rozhodnout.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka (v dřívějším řízení žalobkyně) uvádí, že v pravomocně skončeném řízení se domáhala toho, aby prvnímu vedlejším účastníkovi (dříve první žalovaný) byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně (dále jen "předmětné nemovitosti") ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), a toho, aby Fond dětí a mládeže "v likvidaci" (před soudem prvního stupně druhý žalovaný) byl povinen předmětné nemovitosti vyklidit.

V řízení dokládala, že je jedinou oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. e) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jako jediná vyzvala povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí poté, co nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 164/1994 Sb., se jí nově otevřela lhůta k uplatnění restitučních nároků.

Předmětné nemovitosti před jejich přechodem na československý stát vlastnila M. J. - sestra matky stěžovatelky, která zemřela v roce 1962. Další sestra, D. M., zemřela v roce 1973. J. K., matka stěžovatelky, zemřela v USA dne 15. 11. 1991, aniž požádala o vydání předmětných nemovitostí prý proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť zemřela před účinností shora označeného nálezu Ústavního soudu, který podmínku trvalého pobytu, zakotvenou ve výše označeném zákoně, jako neústavní zrušil.

Důvodem přechodu předmětných nemovitostí na stát bylo protiprávní rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1961, kterým byl schválen návrh na likvidaci daňových a dávkových nedoplatků předložené finančním odborem bývalého MěNV v Ostravě. Protizákonnost takového postupu byla prý předmětem posuzování Ústavního soudu, což potvrdil konečně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 210/98 Sb. z něhož vyplývá, že čsl. stát v tomto případě převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu.

Výzvu k vydání předmětných nemovitostí zaslala stěžovatelka dne 9. 9. 1991, dne 24. 9. 1991, dne 23. 2. 1995 a dne 20. 4. 1995 podle jejího názoru tehdy povinným osobám a poté se žalobou ze dne 26. 3. 1992 se svým restitučním nárokem obrátila na Okresní soud v Ostravě, neboť byla přesvědčena, že tak řádně splnila veškeré podmínky a předpoklady stanovené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích k uplatnění svého nároku, neboť je jednak, podle svého přesvědčení, i po naturalizaci na území Spojených států státní občankou České republiky, a dále z toho důvodu, že na ni prý přešel restituční nárok její matky v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy doložila své tvrzení o stále trvajícím státním občanství (nyní) České republiky potvrzením Obvodního úřadu Prahy 6 - odboru vnitřních věcí ze dne 19. 8. 1991, v němž je uvedeno, že stěžovatelka neprochází evidencí osob tohoto odboru, které pozbyly čs. státního občanství a rovněž i osvědčením o státním občanství České republiky, vydaným Obvodním úřadem Prahy 6, odborem vnitřních věcí ze dne 20. 8. 1991 č. j. 1/J-91, jakož i platným občanským průkazem. Stěžovatelka uvádí, že i v případě její matky bylo doloženo, že ke dni jejího úmrtí, tj. ke dni 15. 11. 1991, byla stále občankou ČSFR a České republiky, a to potvrzením o jejím státním občanství, vydaným Úřadem městské části Praha 6, odborem vnitřních věcí ze dne 21. 3. 2001.

Všechny výše uvedené listinné důkazy podle názoru stěžovatelky prokazují, že jak její matka, tak i ona sama po emigraci do USA nabyly státní občanství USA na základě naturalizačních listin dne 31. 1. 1956 a dne 14. 2. 1956 (tedy v době, kdy Československo stále ještě vedlo válku), avšak právě s ohledem na znění čl. 1 Úmluvy o naturalizaci uzavřené mezi Československem a Spojenými státy dne 16. 7. 1928 a publikované pod č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci") stěžovatelka dovozuje, že jak její matka, tak i ona státní občanství Československé republiky (nyní České republiky) nikdy neztratily a splňuje tedy podmínku uvedenou v ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ostatně posuzování trvání jejího českého státního občanství, tak i občanství její matky, bylo předmětem správního řízení, na jehož základě byly oběma vystaveny shora označené doklady, které již neměly být (mimo otázku jejich pravosti) předmětem rozhodování obecných soudů v rámci restitučního řízení.

Dále stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá vlastní právní rozbor Úmluvy o naturalizaci uzavřené mezi Československem a Spojenými státy a dovozuje, že tato Úmluva jednoznačně uvádí, že výjimka ztráty původního (československého) státního občanství neplatí pro toho občana, který státní občanství USA nabyl naturalizací v době, kdy jeho země vedla válku. Tato výjimka prý platí trvale a nelze ji tedy omezit jen na období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Z tohoto důvodu je prý třeba na stěžovatelku, stejně jako na její právní předchůdkyni, nahlížet jako na osoby aktivně legitimované k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Závěrem obsáhlého odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvádí, že ve sporu byla a je vždy nesporně pasivně legitimována Česká republika, ať již ona sama vyzývala a později žalovala k vydání, případně vyklizení předmětných nemovitostí různé subjekty, o nichž se na základě listinných dokladů v dobré víře domnívala, že jsou osobami povinnými k jejich vydání, a to přesto, že tyto orgány a instituce ve skutečnosti předmětné nemovitosti pouze spravovaly a užívaly.

K namítaným průtahům v řízení stěžovatelka uvádí, že projednávání a rozhodování restituční věci trvalo třináct let (započalo dne 26. 3. 1992), což je podle jejího názoru rovněž v rozporu s namítanými články Listiny, Ústavy a Úmluvy.

II.

Ve věci rozhodoval nejprve Okresní soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 33 C 211/95-304 rozhodl pod bodem I. výroku tak, že zamítl jak návrh stěžovatelky, aby Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ostrava (nyní první vedlejší účastník) byl povinen s ní uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí a pod bodem III. výroku zamítl rovněž návrh, aby Fond dětí a mládeže "v likvidaci" (v řízení před soudem prvního stupně druhý žalovaný) byl povinen předmětné nemovitosti vyklidit.

V odůvodnění soud prvního stupně nejprve stručně shrnul průběh řízení a uvedl, že stěžovatelka v původním návrhu označila jako osobu povinnou nezpůsobilý subjekt. Proto soud prvního stupně řízení zastavil. Po zrušení rozsudku nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94 v řízení pokračoval s přistoupivším účastníkem na straně žalovaného - Českou republikou - Správcem fondu dětí a mládeže, proti němuž žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 21. 6. 2001 č. j. 33 C 211/95-133 v plném rozsahu zamítl. Na základě zrušujícího usnesení odvolacího soudu věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a stěžovatelka v doplňujícím podání a poté v průběhu řízení upřesnila svůj žalobní petit tak, že jako žalovaného označila Českou republiku - Fond dětí a mládeže "v likvidaci". I v tomto případě soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení konstatoval, že s tímto účastníkem bylo jednáno nesprávně jako se zástupcem České republiky. Konečně stěžovatelka označila jako žalovaného jen "Českou republiku" s tím, aby soud sám určil, který státní orgán je oprávněn za ni v dané věci jednat.

V souladu s ustanovením § 21a odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně, nadále jednal [ve smyslu ustanovení §10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ostrava, který vystupoval před soudem jako organizační složka státu. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka v průběhu řízení několikrát měnila jak označení žalovaných, tak své žalobní žádání (v roce 1996, 2000, 2002 a dvakrát v roce 2004). V průběhu řízení byla měněna i její skutková tvrzení.

Soud prvního stupně se proto, po vyjasnění okruhu účastníků řízení, nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky, přičemž vycházel z důkazů provedených v průběhu celého řízení a konstatoval, že osobou, jejíž věci přešly do vlastnictví státu ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích (a tedy i osobou oprávněnou), by byla M. J., která však zemřela před nabytím účinnosti výše označeného zákona. Na její místo by nastoupila jako osoba oprávněná pouze matka stěžovatelky - J. K. Jmenovaná však nesplňovala obě podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to jak podmínku trvalého pobytu, tak i podmínku státního občanství. Je rovněž nepochybné, uvedl dále soud prvního stupně, že matka stěžovatelky v zákonné šestiměsíční lhůtě, která uběhla dne 1. 10. 1991, nevyzvala povinné osoby k vydání předmětných nemovitostí; to učinila až stěžovatelka (výzvy ze dne 9. 9. a 24. 9. 1991), ovšem jako osoba v té době neoprávněná. Další výzvy podala stěžovatelka (po smrti své matky dne 15. 11. 1991) až dne 23. 2. a 20. 4. 1995.

Nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. byla sice zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky, a byla zároveň stanovena nová šestiměsíční lhůta k podání výzev, která počala běžet dnem 1. 11. 1994, ta se však týkala pouze osob, které již v původní lhůtě (tj. od 1. 4. do 1. 10. 1991), stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích, splňovaly podmínku státního občanství. V případě stěžovatelky se tedy nejedná o osobu oprávněnou, tou by mohla být, za splnění dalších podmínek, pouze její matka.

V další části odůvodnění se soud prvního stupně zabýval výkladem ustanovení čl. 1 Úmluvy o naturalizaci a pojmu "kdy země vede válku" téže Úmluvy a v těchto souvislostech dospěl k závěru, že posledním dnem válečného období ve smyslu Úmluvy je datum 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem, avšak toto období je třeba vykládat tak, že po odpadnutí této překážky (výkladově vymezené již nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. II. ÚS 307/97), která odkládá ztrátu předchozího občanství, se má za to, že ztráta československého občanství nastala. Stěžovatelka proto pozbyla československé státní občanství nejpozději dnem 8. 5. 1957, tedy dnem, kdy došlo k ukončení válečného stavu s Japonskem. Jestliže se stěžovatelka stala naturalizací státní občankou Spojených států amerických v roce 1956, výše uvedeným datem pozbyla ex lege československé státní občanství.

Závěrem soud prvního stupně uvedl, že podmínku státního občanství nesplňovala ani matka stěžovatelky, z tohoto důvodu rovněž nemohla být osobou oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k pasivní legitimaci vedlejších účastníků (§ 4 odst. 1 citovaného zákona) dospěl soud prvního stupně k závěru, že v dané věci by byla osobou pasivně legitimovanou k vydání předmětných nemovitostí Česká republika, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích byla jejich vlastníkem a teprve na základě zákona č. 113/1993 Sb. přešly předmětné nemovitosti do správy druhého vedlejšího účastníka, což však bylo v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2005 č.j. 42 Co 632/2004-338 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve vztahu k oběma žalovaným konstatoval, že v řízení za Českou republiku vystupoval první vedlejší účastník a dále Fond dětí a mládeže "v likvidaci", který však po skončení likvidace nezanikl na návrh likvidátora výmazem z obchodního rejstříku do 31. 12. 2004. Dnem 1. 1. 2005 přešla práva a povinnosti z tohoto subjektu na Českou republiku, jejímž jménem jedná Ministerstvo financí ČR, a to na základě zákona č. 364/2000 Sb. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesením rozhodl, že v řízení bude na místě druhého žalovaného pokračováno s druhým vedlejším účastníkem, neboť si je vědom skutečnosti, že se stěžovatelka ve vztahu ke každému z vedlejších účastníků domáhá uložení jiné právní povinnosti, a proto ve vztahu ke každé z uvedených povinností před soudem vystupuje jiná organizační složka státu.

Odvolací soud nejprve zdůraznil, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a úplná, proto na ně v podrobnostech odkazuje. Odvolací soud se plně ztotožnil rovněž s právním posouzením otázky státního občanství stěžovatelky a její matky, které má svůj podklad v článku 1 Úmluvy o naturalizaci, která byla provedena zákonem č. 60/1930 Sb., jejíž platnost byla ukončena dne 20. 8. 1997. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně se touto klíčovou otázkou v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabýval, přičemž vycházel jak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR k této problematice, tak i z příslušných právních předpisů, odvolací soud se s řešením této otázky zcela ztotožnil, a proto ohledně i této problematiky na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela odkázal.

III.

Ústavní soud posoudil obsah námitek stěžovatelky ve vztahu k namítaným porušením jejích základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá z předmětné ústavní stížnosti, stěžovatelka rozsudkům obecných soudů vytýká jednak údajně nesprávný právní výklad čl. 1 Úmluvy o naturalizaci ve vztahu k zachování jejího dřívějšího státního občanství (československého, nyní českého) i původního občanství její matky poté, co naturalizací získaly občanství Spojených států, a dále údajný nedostatek pravomoci shora označených obecných soudů ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. přezkoumávat otázku státního občanství jinak, než ve správním soudnictví.

Výše uvedený výklad čl. 1 Úmluvy o naturalizaci, předkládaný stěžovatelkou, není správný a je v rozporu jak s konstantní judikaturou obecných soudů, tak i Ústavního soudu k této otázce.

Ústavní soud se výše vymezenou otázkou státního občanství ve vztahu k restitučním nárokům zabýval opakovaně, např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. I. ÚS 726/2000, ze dne 2. 5. 2001 sp. zn. II. ÚS 24/01, případně usnesení ze dne 6. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 431/2000 a ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 631/2000.

Ve všech výše uvedených rozhodnutích zaujal Ústavní soud k označené problematice shodný právní názor a konstatoval, že není důvod vytvářet hranici nerovnosti mezi těmi (dříve) československými občany, kteří pozbyli svého občanství naturalizací ve Spojených státech kdykoli mimo dobu " kdy jejich země vedla válku", tj. od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957, a těch, kteří získali občanství Spojených států v tomto období.

Účastnické státy Úmluvy o naturalizaci jejím uzavřením sledovaly možnost, jak upravit statut bývalých příslušníků účastnických zemí, kteří nabyli nebo v budoucnu mohli nabýt naturalizací na jejich území státní příslušnosti. Přitom však základním záměrem této Úmluvy o naturalizaci bylo zamezit vzniku dvojího občanství účastnických států (neboť předmětná Úmluva byla inkorporována do československého právního řádu za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, která ve svém ustanovení § 4 odst. 3 vyjadřovala princip nepřípustnosti dvojího státního občanství). Tato Úmluva nabyla, ve smyslu zákona č. 60/1930 Sb., "od počátku mezinárodní působnosti této úmluvy moci zákona" (tj. od 14. 11. 1929). V čl. 1 odst. 2 Úmluvy o naturalizaci byla stanovena zásada, že "navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalizováni na území Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států." Tento obecně platný princip nepřípustnosti dvojího občanství vylučoval důsledky Úmluvy o naturalizaci - ztrátu československého občanství jen pro zcela mimořádný případ, kdy dřívější země příslušníka vedla válku (čl. 1 odst. 3 Úmluvy o naturalizaci). Po zániku okolnosti vylučující zásadu uvedenou v čl. 1 odst. 2 Úmluvy o naturalizaci, tj. po ukončení válečného stavu Československa, nastala Úmluvou o naturalizaci předvídaná ztráta československého státního občanství jak stěžovatelky, tak i její matky, jak to ostatně správně a velmi podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně. Stěžovatelka v průběhu řízení nenamítala (a není to rovněž předmětem její ústavní stížnosti), že by ona či její matka v době, kdy jí to zákon umožňoval, občanství ČSFR (později v případě stěžovatelky České republiky) nabyly, proto je zcela správný závěr obou soudů, že stěžovatelce (i její matce) nelze z tohoto důvodu přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud i další námitku stěžovatelky, že totiž nelze mimo správní soudnictví přezkoumávat u veřejné listiny (kterou je v daném případě osvědčení o státním občanství stěžovatelky) jak její pravost, tak i její správnost. I v souvislosti s touto problematikou již Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 5. 2001 sp. zn. II. ÚS 24/01 konstatoval, že takovou skutečnost (pravost a správnost veřejné listiny) je naopak obecný soud oprávněn zkoumat vždy, neboť takový důkaz o opaku je zejména nezbytný v případě, "jestliže orgán, který listinu vydal, tak učinil na základě nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu".

Pokud tedy obecné soudy neshledaly stěžovatelkou předložená osvědčení o státním občanství za správná, nelze takovému postupu obou obecných soudů vytknout porušení ústavnosti.

IV.

Stejným návrhem, jímž stěžovatelka napadá obě shora označená rozhodnutí obecných soudů, se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě uložil "bez dalších průtahů v předmětné věci jednat".

Tento návrh byl podán za situace, v níž předmětné restituční řízení bylo pravomocně skončeno vydáním napadených rozsudků, a je tedy zřejmé, že obecné soudy již nemají po vyčerpání předmětu řízení o čem jednat a rozhodovat.

Ústavní soud připouští, že dlouhá doba trvání řízení před obecnými soudy (třináct let) vzbuzuje pochybnosti, zda neodůvodněnými průtahy nedošlo k porušení ústavních principů řádného a spravedlivého procesu.

Dříve, než by se mohl Ústavní soud zabývat tvrzením stěžovatelky o porušení ústavnosti, k němuž dochází nedůvodnými průtahy jež lze označit za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bylo by třeba detailně zkoumat, zda ev. průtahy byly způsobeny nečinností nebo nedostatky justičních orgánů, nebo zda se na nich podstatnou měrou nepodílela sama stěžovatelka nevhodným procesním postupem. K takovému detailnímu zkoumání neshledal Ústavní soud důvod, protože ani případné konstatování průtahů by nebylo způsobilé vést k efektivní nápravě. Jak již je shora konstatováno, řízení před obecnými soudy je pravomocně skončeno. Český právní řád neposkytuje Ústavnímu soudu žádnou možnost poskytnout stěžovatelce materiální satisfakci za újmu, kterou mohla eventuálními průtahy utrpět.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.