III. ÚS 2525/12
III.ÚS 2525/12 ze dne 8. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti FEROSTAV, a. s. se sídlem Chaloupky 531, 280 02 Kolín II, IČ: 63078937, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem nám. Míru 58/47, 568 02 Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2012 č. j. KSPL 27 INS 9115/2009-B-241, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým označený soud schválil odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů insolvenčním správcem a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že je v rámci insolvenčního řízení zajištěnou věřitelkou úpadkyně - společnosti BRESSON a. s., její pohledávka ve výši 5 539 062,- Kč byla insolvenčním správcem v plné výši uznána jako pohledávka zajištěná zástavním právem k věci movité - výrobní lince. Přáním stěžovatelky jako zajištěné věřitelky bylo, aby insolvenční správce zpeněžil movité věci jako celek formou veřejné dražby. V tomto smyslu udělila proto insolvenčnímu správci pokyny. Snaha stěžovatelky a dalších zajištěných věřitelů úpadkyně o samostatné zpeněžení movitých věcí byla znemožněna nesouhlasem společnosti Technoexport a. s., která má zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví úpadkyně a která trvá na prodeji celého podniku, tedy jak nemovitostí, tak i věcí movitých.

Insolvenční správce po negativním stanovisku věřitelského výboru k návrhu stěžovatelky pokyny všech zajištěných věřitelů odmítl a požádal insolvenční soud, ve smyslu ustanovení § 293 insolvenčního zákona, o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti soudu.

Stěžovatelka ve schválení postupu insolvenčního správce soudem shledává porušení především svých vlastnických práv, neboť v případě doporučeného postupu věřitelského výboru, tj. zpeněžení celého podniku jednou smlouvou (ve smyslu ustanovení § 290 insolvenčního zákona), bude výtěžek prodeje předmětem rozvrhu podle závěrů již věřitelským výborem schváleného znaleckého posudku. Uspokojení z podílu na rozvrhu je však pro stěžovatelku, oproti samostatnému prodeji zastavené výrobní linky za nejlepší nabídnutou cenu, finančně značně nevýhodné.

Porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že soud v rámci výkonu své dohlédací činnosti údajně nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka má zástavní právo k movitým věcem ve vlastnictví úpadkyně, které nesvědčí žádnému z ostatních věřitelů. Z tohoto důvodu má za to, že k jejím oprávněným zájmům měl insolvenční soud při svém rozhodování přihlédnout.
II.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky a v souvislosti s obsahem napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelka založila svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím insolvenčního soudu, který schválil odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů insolvenčním správcem, na předpokladu, že v případě zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou bude podíl, který na ni připadne z rozvrhu podle závěrů znaleckého posudku, podstatně nižší, než by byla částka, kterou by bylo možné získat zpeněžením jen věcí movitých z majetkové podstaty úpadkyně.

Především je třeba zdůraznit, že tato, dosud hypotetická úvaha stěžovatelky, nemá žádnou ústavněprávní relevanci a nemůže být využita jako argument pro rozhodování Ústavního soudu, který je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ústavnosti, nikoli zastáncem či garantem vymahatelnosti pohledávek insolvenčních věřitelů, jak se patrně domnívá stěžovatelka.

Cílem insolvenčního řízení není a nemůže být nadřadit zájmy některých věřitelů na získání co největšího podílu ze zpeněžení majetkové podstaty na úkor zájmů zbývajících věřitelů. V projednávané věci jak insolvenční správce, tak i soud postupovali v mezích jejich zákonných povinností, které jsou přesně vymezeny v ustanovení § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavnosti jejich postupu a napadenému rozhodnutí nelze cokoli vytknout.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.