III. ÚS 2522/16
III.ÚS 2522/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2016 č. j. 1 VSOL 1022/2015-B-97, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. KSOS 33 INS 6709/2009-B85, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Miroslavy Kulichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou usnesení soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a rovněž čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl dne 19. 10. 2009 o úpadku dlužnice a usnesením ze dne 15. 12. 2009 rozhodl o schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 19. 3. 2015 vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře; usnesení zveřejnil v insolvenčním rejstříku téhož dne. Stěžovatelka, věřitelka dlužnice, doručila krajskému soudu dne 21. 4. 2015 podání (ze dne 20. 4. 2015, podání je veřejně dostupné na webových stránkách insolvenčního rejstříku: https://isir.justice.cz/isir/common/index.do), v němž, kromě jiného, navrhovala zrušení usnesení ze dne 19. 3. 2015 o splnění splátkového kalendáře; krajský soud o něm rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2015 č. j. KSOS 33 INS 6709/2009-B85 tak, že je odmítl pro opožděnost.

3. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém namítla, že krajský soud postupoval nesprávně, neboť její podání ze dne 20. 4. 2015 nebylo odvoláním a neměl tedy o daném podání rozhodovat jako o odvolání; šlo z její strany o podnět k rozhodnutí podle § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 18. 5. 2016 č. j. 1 VSOL 1022/2015-B-97 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že podání bylo odvoláním proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 3. 2015, přičemž odvolání bylo podáno opožděně (patnáctidenní lhůta pro odvolání počala běžet zveřejněním usnesení krajského soudu dne 19. 3. 2015 a uplynula dne 3. 4. 2015).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obě napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna a "vyvolávají ve stěžovatelce zmatek a narušují její právní jistotu". Podle stěžovatelky učinil krajský soud závěr, že její podání ze dne 20. 4. 2015 bylo odvoláním, avšak z jeho usnesení není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění tak učinil. Vrchní soud následně potvrdil tento závěr krajského soudu, avšak fakticky jako první ve svém usnesení k tomuto závěru uvedl odůvodnění. Nadto je závěr vrchního soudu nesprávný; vrchní soud ve svém usnesení neuvedl obsah a smysl podání stěžovatelky, a pokud jej uvedl, "tak rozhodně ne v té podobě, v jaké bylo podání učiněno". Podle stěžovatelky její podání nemělo náležitosti odvolání, čímž se vrchní soud ani nezabýval; soudy nebyly oprávněny obsah jejího podání domýšlet a na základě takto domyšleného obsahu činit i právní závěry. Oba soudy nedaly stěžovatelce možnost se vyjádřit k jejich posouzení jejího podání jako odvolání.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

8. Je třeba vzít v úvahu, že podnět ke zrušení schváleného oddlužení podala stěžovatelka již v předchozích fázích řízení, přičemž krajský soud na tento podnět reagoval procesním úkonem vůči dlužnici a posléze stěžovatelce dne 19. 3. 2015 adresoval sdělení č. j. KSOS 33 INS 6709/2009-B78 (13INS) o tom, že podnět ke zrušení schváleného oddlužení je již bezpředmětný s ohledem na uplynutí 5 let v rámci oddlužení formou splátkového kalendáře. Stěžovatelčino podání ze dne 20. 4. 2015 nejprve reaguje na toto sdělení, polemizuje s jeho závěry, zejména mu vytýká, že měl přistoupit při zjištění naplnění ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona ke zrušení schváleného oddlužení, že však vydal rozhodnutí č. j. KSOS 13INS 6709/2009-B77 o splnění splátkového kalendáře dlužnicí, a v úplném závěru požádala o zrušení tohoto rozhodnutí.

9. Ústavní soud konstatuje, že soudy vyšly z relevantních ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a jejich závěr o charakteru podání stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně) ze dne 20. 4. 2015 také dostatečně a přiléhavě odůvodnily (srov. zejména třetí a čtvrtou stranu odůvodnění usnesení vrchního soudu). Závěr není v extrémním rozporu s obsahem hodnoceného stěžovatelčina podání; soudy posuzovaly zjevně podání dle jeho celého obsahu i smyslu (též s přihlédnutím k faktu, že po vydání usnesení, kterým krajský soud vzal na vědomí splnění - viz výrok I. usnesení č. j. KSOS 13INS 6709/2009-B77, proti kterému není přípustné odvolání - již nepřichází v úvahu podání podnětu ke zrušení schváleného oddlužení). Proti samotnému závěru soudů o opožděnosti odvolání stěžovatelka nebrojí.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud ve svém usnesení zrekapituloval obsah jejího podání odlišně od faktického obsahu a jeho smyslu, avšak neuvedla, v čem tento tvrzený rozpor spočívá. Podle Ústavního soudu naopak vrchní soud shrnul obsah i podstatu podání stěžovatelky ze dne 20. 4. 2015 přiléhavě a není zde zřejmá libovůle soudu.

11. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by neměla možnost reagovat na závěr soudů o povaze jejího podání. Krajský soud na její podání ze dne 20. 4. 2015 reagoval tak, že ji usnesením ze dne 10. 7. 2015 výslovně uvědomil o tom, že podání považuje podle obsahu za odvolání proti usnesení ze dne 19. 3. 2015, a vyzval ji k zaplacení soudního poplatku. Následně krajský soud odmítl dané podání (odvolání) usnesením ze dne 19. 8. 2015. Stěžovatelka nijak v ústavní stížnosti nenamítá, že by nebyla ze strany krajského soudu vyrozuměna uvedeným usnesením ze dne 10. 7. 2015; z ústavní stížnosti není ani zřejmé, že by se proti tomuto usnesení jakkoliv svými podáními vymezila (naopak z výše uvedených webových stránek plyne, že stěžovatelka zaplatila k výzvě krajského soudu soudní poplatek za odvolání). Z přílohy, kterou stěžovatelka ke své ústavní stížnosti připojila (kopie napadeného usnesení vrchního soudu), tedy vyplývá, že stěžovatelka měla dostatečný časový prostor do 19. 8. 2015 předestřít před krajským soudem své námitky proti jeho hodnocení podání jako odvolání. Proti samotnému usnesení krajského soudu pak stěžovatelka podala odvolání, ve kterém brojila proti hodnocení jejího podání jako odvolání; ani v daném případě tedy nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka neměla prostor se vyjádřit k této otázce. Proti usnesení vrchního soudu pak stěžovatelka podala ústavní stížnost, ve které vznáší obdobné námitky.

12. Stěžovatelka podobně jako v odvolání namítá, že její podání ze dne 20. 4. 2015 nemělo náležitosti odvolání, proto nemohlo být jako odvolání ani posouzeno (v odvolání, jež je rovněž dostupné veřejně na výše zmíněných webových stránkách, dokonce uvedla, že podání nemělo "žádnou z těchto náležitostí"). Není však zřejmé, jaké náležitosti stěžovatelka (právně zastoupená) považuje za absentující; jde o zcela obecné tvrzení nemající ani podklad (podporu) v obsahu daného podání ze dne 20. 4. 2015.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.