III. ÚS 252/05
III.ÚS 252/05 ze dne 29. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem v Brně, Purkyňova 45, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, čj. 21 Cdo 2169/2004-199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. její dovolání, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nebylo přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval správně a že by jeho zrušením mohla dosáhnout toho, aby se uvedený soud v řízení o dovolání zabýval jeho hmotněprávním obsahem. Dále tvrdí, že pokud by jí nebylo umožněno pokračovat v uplatňování práv, bylo by tím porušeno její základní právo na to, aby se svých práv mohla domáhat u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou splněny všechny předpoklady jejího meritorního projednání (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí případ, kdy rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v daném ohledu zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu ČR vytýká nesprávný postup, nicméně již nespecifikuje, v čem tato nesprávnost, dle jejího názoru, spočívá. V prvé řadě je třeba uvést, že žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na daný mimořádný opravný prostředek neexistuje. Z tohoto důvodu lze o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, konkrétně pak práva ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolává, uvažovat, jestliže by uvedený soud nedbal "stanoveného postupu", tedy pokud by při rozhodování o dovolání stěžovatelky nerespektoval příslušná procesní ustanovení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v daném ohledu ničeho nenamítá, zabýval se Ústavní soud tím, zda dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil. V tomto ohledu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR se zabýval všemi ustanoveními upravujícími přípustnost dovolání (§ 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.), přičemž ve vztahu ke každému z nich vysvětlil, proč jeho aplikace na případ stěžovatelky v úvahu nepřipadá. Z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá, co by postupu Nejvyššího soudu ČR vytknul.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.