III. ÚS 2517/09
III.ÚS 2517/09 ze dne 12. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) aJiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Zajíčka, správce konkursní podstaty (úpadce Ing. J. Č.) se sídlem v Humenicích 31, Horní Stropnice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2009, č. j. 29 Cdo 1963/2008-121, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2008, č. j. 7 Co 208/2008-110, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 12. 2007, č. j. 6 C 106/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanském soudním řízení.

Soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě stěžovatele, neboť jeho podání ze dne 31. 10. 2007 posoudil jako návrh na (opětovné) přerušení řízení (nadto nedůvodný), a nikoli coby návrh na pokračování v řízení již předtím přerušeném, v důsledku čehož následky předjímané ustanovením § 110 odst. 3 o. s. ř. jím nebyly odvráceny. Odvolací soud odvolání stěžovatele nevyhověl, a jím napadené usnesení potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež dovolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podrobně vysvětlil, proč dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř. (nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé) ani podle ustanovení § 238, § 238a či § 239 o. s. ř. (napadené usnesení nelze jimi předjímaným situacím dovolání naopak přípustného podřadit), a odkázal na vlastní konsolidovanou a obecně známou judikaturu.

Stěžovatel vytýká rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně "přílišnou formálnost" aplikovaného "procesního práva", jestliže upřednostnily "pouze jazykovou metodu výkladu". Jím podaný návrh na (další) přerušení řízení měl být posouzen především z hledisek "teleologicko-axiologického výkladu", a jako návrh na přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. případně i zamítnut, avšak obecný soud měl dále v řízení pokračovat, a nikoli se "tak celé věci zbavit". Stěžovatel má za to, že tím "obešel zásadní ústavní zásadu práva na spravedlivý proces".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Nepřichází ani v úvahu, že by (nevyhnutelné) odmítnutí nepřípustného dovolání mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení se neuplatní.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí. Tak tomu však není, neboť dovolání nebylo vskutku objektivně přípustné, a to z důvodů, které stěžovateli vysvětlil dovolací soud, a s nimiž se nelze než ztotožnit.

Za daného procesního stavu bylo tedy třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Ústavní soud tudíž ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Proti odmítavému rozhodnutí soudu dovolacího stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje; proto ji nezbylo než posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zde v senátu) odmítl rovněž.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

Jan Mu sil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.