III. ÚS 2514/13
III.ÚS 2514/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 26 Cdo 449/2013-484, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012 č. j. 13 Co 28/2012-431 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2011 č. j. 18 C 39/2009-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces garantovaného jejím článkem 36 odst. 1, a aby z těchto důvodů uvedená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2012 č. j. 13 Co 28/2012-431 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2011 č. j. 18 C 39/2009-321 ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011 č. j. 18 C 39/2009-342 a ze dne 11. 11. 2011 č. j. 18 C 39/2009-356, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako insolvenční správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva domáhal vyklizení ve výroku specifikované bytové jednotky a garáže. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, dle kterého žalovaný, jenž Pražskému bytovému družstvu zaplatil kupní cenu a očekával uzavření kupní smlouvy, sice nedisponuje právním titulem k jejich užívání, má však legitimní očekávání nabytí vlastnictví, jestliže s ním družstvo jednalo jako s budoucím vlastníkem a dlouhodobě ujišťovalo o splnění svého závazku vlastnictví na něj převést; proto výkon stěžovatelova práva na vyklizení bytu odporuje dobrým mravům.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2013 č. j. 26 Cdo 449/2013-484 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve znění opravných usnesení, a rozsudek Městského soudu v Praze, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ohledně garáže, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení, zatímco v části, týkající se bytu, stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl. Úvahu soudu, že výkon stěžovatelova práva, jímž se domáhá vyklizení žalovaného z bytu, je v rozporu s dobrými mravy, již považoval za určující, neshledal zjevně nepřiměřenou [kromě jiného "dlužník převzal v roce 1993 ... zálohu ve výši předpokládané ceny bytu 785 728 Kč)], a doplnil, že zamítnutí žaloby neznamená, že "žalovaný je oprávněn užívat byt bezúplatně", a dále, že toto rozhodnutí je rozhodnutím tzv. "pro tentokrát".

Stěžovatel v ústavní stížnosti (směřující proti výrokům ohledně bytové jednotky) namítá, že soudy napadenými rozhodnutími porušily vlastnické právo Pražského stavebního bytového družstva tím, že umožnily žalovanému časově neomezené bezplatné a právním titulem nepodložené užívání sporného bytu. Při běžné ceně nájmu byla již záloha na kupní cenu spotřebována, následkem čehož se žalovaný bezplatným užíváním bytu bezdůvodně obohacuje na úkor insolvenčních věřitelů, pročež argument zaplacení zálohy není z hlediska uplatnění institutu dobrých mravů již významným. Žalovaný si "koupil" toliko obligační nárok na uzavření kupní smlouvy, žádné užívací ani jiné právo mu k bytu nikdy nevzniklo, dluží nemalou částku za služby spojené s užíváním jednotky a ve smlouvě o smlouvě budoucí byl sjednán termín uzavření kupní smlouvy, avšak žalovaný k uzavření kupní smlouvy úpadce nevyzval ani nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nevyložil, proč nepostačilo poskytnutí náhradního bytu či delší lhůty k vyklizení, ačkoli takové řešení považoval za postačující v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 3482/2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010 a 26 Cdo 2261/2012 a byl aprobován i usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1651/12. Dovolací soud rovněž kritizuje za to, že neuvádí dobu a konkrétní důvod, který bude stěžovateli bránit v úspěšném podání nové žaloby, čímž zakládá nejistou právní situaci pro něj i žalovaného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nad tento rozhodný rámec Ústavní soud připomíná, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527); soudce "nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345). Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde otevřen široký prostor pro soudcovské uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky libovůle. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy se věcí důkladně zabývaly, vystihly její podstatu a posoudily tak, že proti dosaženému výsledku, založenému na převážení ochrany legitimního očekávání prostřednictvím institutu dobrých mravů nad ochranou vlastnického práva, nelze vznést dostatečně silné námitky. Ostatně nemohou být přehlédnuta jiná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných stěžovatelových věcech (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3942/12 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/12 ze dne 13. 12. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011, N 91/61 SbNU 415), neboť není důvod se od právních názorů, v nich vyjádřených, relevantně odchýlit. Konkrétní okolnosti, které obecné soudy v kontextu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vážily, jsou vyložitelné i k odpovědi na stěžovatelovy výhrady, jmenovitě proč nepřistoupily k "mírnějším" omezením jeho práva, a za zjevně nepřiléhavé, trpící libovůlí či jiným deficitem dosahující ústavní roviny, je mít nelze. To je namístě vztáhnout i ke stěžovatelem odkazované judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž při aplikaci institutu dobrých mravů postačilo poskytnutí bytové náhrady či delší lhůty k vyklizení; každý individuální případ je svými okolnostmi jedinečný, což zahrnuje i potenciál odlišných průmětů do nástrojů omezení práva vlastníka (není ostatně posláním Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných). Také odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1651/12 ze dne 9. 10. 2012 není případný, jestliže tamní žalovaný ani nedoložil existenci smlouvy o budoucím převodu jednotek, následkem čehož Ústavní soud nepovažoval za potřebné se vyjadřovat k otázce dobrých mravů a legitimního očekávání. Důvody, pro které byla žaloba "pro tentokrát" zamítnuta, jsou tedy z odůvodnění napadených rozhodnutí seznatelné, a to, že dovolací soud "konkrétně" nevyložil, kam až takto založený stav "sahá", k zásahu Ústavního soudu očividně nestačí.

Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno, pročež ji senát Ústavního soudu podle citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.