III. ÚS 2514/08
III.ÚS 2514/08 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tukový průmysl, spol. s r. o., se sídlem Koubova 79, 190 00 Praha 9, právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 2 Afs 159/2006-138, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006 č. j. 7 Ca 132/2005-71, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Praze ze dne 3. března 2005 č. j. l8836/04-21 a proti rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 16309/04-1764-21, TO-2004/0210/64, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Celního ředitelství v Praze a 4) Celního úřadu Praha 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. října 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 2 Afs 159/2006-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006 č. j. 7 Ca 132/2005-71, rozhodnutí Celního ředitelství v Praze ze dne 3. března 2005 č. j. l8836/04-21, jakož i rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 16309/04-1764-21, TO-2004/0210/64, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 3. března 2005 č. j. 18836/04-21 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 16309/04-1764-21, TO-2004/0210/64, kterým byla stěžovatelka shledána vinnou z porušení celních předpisů tím, že nedodržela zákonné podmínky pro nakládání se zbožím propuštěným do režimu s ekonomickým účinkem - uskladňování v celním skladu na základě tam citovaných písemných celních prohlášení, které stěžovatelka předložila. Tím stěžovatelka dopustila, aby zboží (benzín bezolovnatý BA 95 v množství 15 002 220 kg, benzín bezolovnatý BA 91 v množství 5 001 510 kg a motorová nafta v množství 188 423 719 kg) propuštěné do režimu uskladňování v celním skladu mohlo být odňato celnímu dohledu, čímž vznikl únik celního dluhu v částce více než 2,7 miliardy Kč. Stěžovatelka tak porušila ust. § 149 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") a dopustila se tak celního deliktu podle ust. § 298 odst. 1 tohoto zákona, neboť porušila zájem společnosti způsobem uvedeným v ust. § 293 písm. e) bod 1 zákona. Podle ust. § 299 odst. 1 písm. a) celního zákona jí za to byla uložena pokuta ve výši 2 000 000,- Kč. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 3. března 2005 č. j. 18836/04-21 napadla stěžovatelka správní žalobou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006 č. j. 7 Ca 132/2005 - 71 byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 2 Afs 159/2006-138 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.

K námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. června 2008 č. j. 2 Afs 159/2006-138 mimo jiné uvedl, že i kdyby Městský soud v Praze dospěl k opačnému názoru, a to, že skladovatel odpovídá pouze za zboží, které je fyzicky uskladněné v celním skladu, a za zboží, které je v režimu uskladnění v celním skladu, avšak fyzicky se v tomto celním skladu nenachází, odpovídá jeho ukladatel (podle ust. § 149 odst. 3 celního zákona), na odpovědnost stěžovatelky by to nemělo žádný vliv. V případě předmětného zboží byla totiž stěžovatelka nejen jeho skladovatelem, ale také jeho ukladatelem. Byla to totiž stěžovatelka, kdo podal celní prohlášení na propuštění zboží do režimu uskladňování v celním skladu (ust. § 149 odst. 3 celního zákona) a také deklarantem, neboť podávala celní prohlášení vlastním jménem [ust. § 2 písm. n) celního zákona]. Je tak zřejmé, že za odnětí zboží celnímu dohledu a z toho vyplývající nedodržení podmínek stanovených pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením [ust. § 293 písm. e) bod 1 celního zákona] odpovídá právě stěžovatelka.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v daném případě nebyl zjištěn skutkový stav věci, resp. vůbec nebylo zjištěno, zda došlo k odnětí zboží celnímu dohledu a nebylo ani zjištěno, zda k odnětí zboží celnímu dohledu došlo v souvislosti s protiprávním jednáním stěžovatelky. Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě jak správní orgány, tak také obecné soudy vycházely ze závěrů o existenci odnětí zboží celnímu dohledu a celního dluhu, které byly pro určení odpovědnosti stěžovatelky za celní delikt rozhodující, aniž by však bylo zjištěno, zda zboží bylo odňato celnímu dohledu a zda celní dluh skutečně vznikl. Správní orgány i obecné soudy tedy presumovaly odnětí zboží celnímu dohledu a existenci celního dluhu, aniž by však bylo zjištěno natož rozhodnuto, že zboží bylo odňato celnímu dohledu a celní dluh vznikl, natož pak, že by se odnětí zboží měla jakkoliv účastnit stěžovatelka a že by měla být odpovědna za vzniklý celní dluh.

Porušení článku 11 odst. l Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že za předmětný celní delikt jí byla uložena pokuta v maximální možné výši 2 000 000,- Kč, přičemž tento výrok rozhodnutí byl odůvodněn zejména skutečností, že stěžovatelka dopustila, že bylo zboží odňato celnímu dohledu a tím, že došlo k značně vysokému úniku spotřební daně a daně z přidané hodnoty, aniž by však bylo zjištěno, zda vůbec vznikl celní dluh a natož pak, zda za tento celní dluh je odpovědna stěžovatelka. Stěžovatelka namítá, že v rozhodování správních orgánů a obecných soudů absentuje jakékoliv zdůvodnění presumovaného závěru o odnětí zboží celnímu dohledu, vzniku celního dluhu a odpovědnosti stěžovatelky, přičemž toto zdůvodnění v příslušných rozhodnutích absentuje z toho důvodu, že ve vztahu ke zboží, za které stěžovatelka za určitých podmínek odpovídala, tj. ke zboží, které navrhovala jako deklarant propustit do režimu celního skladu, nebylo v rámci příslušných řízení nic zjištěno.

Stěžovatelka poukazuje na to, že správní orgán prvního stupně se zcela nesprávně vypořádal s tím, kdy měl být ukončen režim tranzitu, neboť se nijak nezabýval druhou zákonnou podmínkou, tj. dodáním zboží do zařízení příjemce. I z tohoto argumentu lze podle stěžovatelky dovodit, že v daném případě byl zcela nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a že tento nedostatek měl vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. S ohledem na namítanou absenci jakýchkoliv skutkových zjištění, pokud jde o osud zboží, které stěžovatelka deklarovala v jednotlivých celních deklaracích, stěžovatelka tvrdí, že k odnětí tohoto konkrétního zboží celnímu dohledu nedošlo, neboť se na místech, kam jej stěžovatelka navrhla propustit (sklad Čepra, a. s. Mstětice, Střelice) stále nachází, resp. nacházelo v době, kdy bylo zahájeno příslušné správní řízení.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice se skutkovými a právními závěry obsaženými jak v rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i v rozsudku Městského soudu v Praze a v rozhodnutích ve věci rozhodujících správních orgánů. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá především nesprávná skutková zjištění učiněná ve věci jednajícími správními orgány a následně obecnými soudy o tom, zda zboží bylo odňato celnímu dohledu a zda celní dluh skutečně vznikl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v daném případě nebyl zjištěn skutkový stav věci, resp. vůbec nebylo zjištěno, zda došlo k odnětí zboží celnímu dohledu a nebylo ani zjištěno, zda k odnětí zboží celnímu dohledu došlo v souvislosti s protiprávním jednáním stěžovatelky.

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebném ke zjištění skutkového stavu spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů a správních orgánů, posuzujících otázku, zda vznikl celní dluh a zda za tento celní dluh je odpovědna stěžovatelka.

Ústavní soud podotýká, že především Nejvyššímu správnímu soudu jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).

Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva, v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky.

Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadeným rozhodnutím celního ředitelství, resp. rozhodnutím celního úřadu, nebyla na svých právech zkrácena.

Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího Nejvyššího správního soudu či Městského soudu v Praze či správních orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.