III. ÚS 2507/17
III.ÚS 2507/17 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Pokorné, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem, sídlem Politických vězňů 1597/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2017 č. j. 28 C 122/2010-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její právo na ochranu majetku. Současně navrhla, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nahradit jí náklady tohoto řízení.

2. Jak z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, napadeným usnesením obvodního soudu bylo podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno řízení o žalobě Evy Pjaničové proti společnosti STAPE spol. s r. o. na vydání bezdůvodného obohacení, a to se zdůvodněním, že žalobkyně zemřela bez právního nástupce.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že uvedené rozhodnutí je vadné, neboť ona je dcerou a právní nástupkyní žalobkyně, a tak podmínky ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. naplněny nebyly. Současně uvedla, že ač je účastnicí řízení namísto žalobkyně, nebyla obvodním soudem vůbec obeslána a usnesení o zastavení řízení jí nebylo doručeno. Dle jejího názoru měl obvodní soud postupovat podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dále stěžovatelka konstatovala, že pokud nebyla obvodním soudem obeslána, občanský soudní řád jí v dané situaci nenabízí jiné možnosti procesní ochrany. Daný případ tak podle jejího názoru jednoznačně spadá do skupiny zásahů, proti nimž neexistuje prostředek procesní ochrany ve smyslu § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jde-li o lhůtu k podání ústavní stížnosti, stěžovatelka uvedla, že právní zástupce žalobkyně obdržel vyrozumění Obvodního soudu pro Prahu 4 o tom, že došlo k zastavení řízení, dne 18. 5. 2017, že v období od 8. 5. do 8. 6. 2017 byla hospitalizována v nemocnici a o zastavení řízení se dozvěděla až dne 9. 6. 2017.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení nemělo být podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť na ni jako právní nástupkyni žalobkyně přešlo právo, jež bylo předmětem tohoto řízení. Patrně ze skutečnosti, že obvodním soudem nebyla považována za právní nástupkyni, a potažmo ani za účastnici daného soudního řízení (což se projevilo tím, že ji uvedený soud neobeslal a napadené usnesení nedoručil), vyvodila, že není subjektivně legitimována k podání odvolání, takže jediným možným prostředkem ochrany jejích práv je ústavní stížnost.

8. S tímto právním názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Ustanovení § 201 o. s. ř. je třeba vykládat tak, že legitimaci k podání odvolání má rovněž ten, kdo podle zákona účastníkem být vůbec neměl, anebo ten, kdo se řízení neúčastnil, ač tomu tak podle zákona mělo být, jestliže mu soud svým rozhodnutím uložil nějakou povinnost nebo mu v důsledku rozhodnutí vznikla újma na jeho právech (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1591-1597).

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že na ni jako na právní nástupkyni žalované přešlo v průběhu soudního řízení právo, které bylo předmětem daného soudního řízení, a tak v něm má postavení účastnice řízení. Je-li tomu tak, pak je procesně legitimována k podání odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení, na čemž nic nemění případné pochybení obvodního soudu, který s ohledem na své právní závěry, jež jsou obsaženy v napadeném usnesení, je stěžovatelce (dle všeho) ani nedoručoval.

10. A protože stěžovatelka, jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), tento řádný opravný prostředek nepodala, nemohla jej ani "vyčerpat" (tj. dosáhnout rozhodnutí o něm), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Možno dodat, že stěžovatelka se postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nedomáhala, a ani Ústavní soud nezjistil, že by zde byly naplněny podmínky přijetí (jinak nepřípustné) ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení.

11. S ohledem na daný výsledek řízení Ústavní soud nemohl uložit okresnímu soudu, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.