III. ÚS 2501/13
III.ÚS 2501/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miloše Turka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Nám. Přemysla Otakara II č. 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. června 2013 č. j. 21 Cdo 1054/2012-611, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí dovolacího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K usnesení dovolacího soudu stěžovatel uvádí, že dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 70 Co 351/2011-571. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž odkázal na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a rovněž na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud ve svém usnesení údajně dospěl k nesprávnému výkladu příslušných ustanovení § 241a ve spojení s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel tvrdí, že dovolací soud, shodně se soudem odvolacím nesprávně, i když ve shodě s ustálenou judikaturou, posoudil otázku podmínek vzniku nároku stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí, považuje interpretaci příslušných ustanovení norem pracovního práva, provedenou oběma soudy, za zjevně extenzivní a ústavně nepřijatelnou a stojící v přímém rozporu s objektivním principem odpovědnosti za škodu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Stěžovatel namítá, že právní názor, k němuž dospěl odvolací a posléze i dovolací soud, nerespektuje kogentní povahu pracovněprávních předpisů a zejména skutečnost, že soudy by měly vždy brát v úvahu důslednou ochranu práv zaměstnanců při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

II.

Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 70 Co 351/2011-571, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2011 č. j. 7 C 53/2002-517 ve výrocích I a III, jimž byla žaloba o zaplacení částky 1 348 906,90 Kč a žaloba, aby žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Praha, akciové společnosti byla uložena povinnost platit stěžovateli (dříve v procesním postavení žalobce) od 1. 1. 2011 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 13 655,- Kč, zamítnuta a ve výroku II, jímž byla žalovanému uložena povinnost platit žalobci od 1. 1. 2011 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 11 271,- Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání stěžovatele není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek, který byl vydán před 1. 1. 2013 a kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2010 č. j. 70 C 126/2010-412 nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, ale obsahovalo pokyny procesní povahy k odstranění vad podání a k doplnění dokazování. Dovolání neshledal dovolací soud přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu výtka uplatněná stěžovatelem v souvislosti s hodnocením závěrů znaleckého posudku doc. MUDr. E. Hrnčíře, CS., MBA, ohledně pracovní způsobilosti stěžovatele, nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto nemohl dovolací soud z hlediska tohoto dovolacího důvodu rozsudek přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto.
III.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2004 sp. zn. III. ÚS 321/03).

Stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány, včetně soudu dovolacího, již argumentačně přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelovi opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci dovolacího soudu považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soud ČR, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda ve věci šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. Tak by tomu bylo zejména v případě, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, anebo v případě absence odůvodnění.

Uvedenými vadami napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR netrpí; posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání odpovídá obecně dostupným, standardním a uznávaným judikaturním závěrům. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně srozumitelně uvedl, proč neshledává dovolání stěžovatele, s ohledem na uplatněnou argumentaci ohledně jím nastolené otázky zásadního právního významu, přípustným dle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud rovněž dostatečně objasnil své závěry o neuplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť právě s ohledem na obsah (nikoli formální označení dovolacího důvodu) dospěl dovolací soud k závěru, že výtky stěžovatele směřují proti údajně nesprávným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, což nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto dovolací soud nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska údajného nesprávného právního posouzení věci, na němž má spočívat rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ústavní stížnosti napadeno.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.