III. ÚS 250/05
III.ÚS 250/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem Prostějov, Havlíčkova tř. 31, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2005 sp. zn. 17 Co 28/2003 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. května 2002 č. j. 4 C 217/95-102, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2005, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky obou obecných soudů, a tvrdí, že tyto soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

V odůvodnění návrhu se stěžovatel obšírně zabývá skutkovou stránkou projednávané věci, přičemž stručně shrnuto v projednávané věci jde o to, že žalobou podanou proti stěžovateli (dříve žalovanému) se žalobce V. H. (dále jen "žalobce") domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 52 500,- Kč s úrokem z prodlení. Toto bezdůvodné obohacení spočívalo v odběru elektrického proudu stěžovatelem po určitou dobu z odběrného místa žalobce. Takto odebranou elektrickou energii stěžovatel žalobci nezaplatil ani přes jeho výzvy a upomínky. V průběhu řízení vzal na základě znaleckého posudku žalobce svůj žalobní návrh částečně zpět, a to v částce 10 379,- Kč včetně příslušenství (za dobu do 30. 5. 1995) a následně upravil petit žaloby tak, že požadoval příslušenství ve výši 17 % ročně do zaplacení.

S částečným zpětvzetím žaloby a úpravou žalobního petitu stěžovatel nesouhlasil a vznesl námitku promlčení.

Ústavněprávní argumentace stěžovatele vztahující se k údajnému porušení jeho práva na spravedlivý proces a na rovná práva účastníků řízení spočívá v jeho tvrzení, že oba obecné soudy údajně "rozhodovaly především ku prospěchu žalobce", neboť zejména soud nalézací při hodnocení provedených důkazů vycházel spíše ze svých úvah, závěrů znaleckého posudku a tvrzení žalobce, aniž údajně tento soud stejnou měrou přihlížel k tvrzením a důkazním návrhům stěžovatele.

Stěžovatel dále poukazuje na neúměrnou délku řízení, neboť řízení ve věci bylo zahájeno u Okresního soudu v Prostějově dne 12. 10. 1995 a jen v prvním stupni trvalo více než šest a půl roku, a ve druhém stupni dalšího dva a půl roku, přičemž údajně minimálně v období od února 1996 do května 2000 a od srpna 2000 do června 2001 byl soud prvního stupně ve věci nečinný. Tyto průtahy v řízení údajně měly dopad jak na procesní výsledek nepříznivý pro stěžovatele, tak i na důkazní řízení jako celek, neboť zejména vypracování znaleckého posudku bylo provedeno v době, kdy již "nebylo možno posoudit konkrétní zařízení a odběr", takže podle mínění stěžovatele je tento znalecký posudek jen odhadem možných skutečností při použití průměrných hodnot, které mohly mít vliv na výsledná zjištění znalce.

Stěžovatel je dále toho názoru, že obecné soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel před podáním žaloby vstoupil v jednání s žalobcem ve snaze vyřešit věc smírnou cestou, i když tato jednání nebyla úspěšná, neboť žalobce odmítl přijmout stěžovatelem nabízená plnění. K dohodě nedošlo přesto, že žalobce v řízení nemohl relevantními důkazy prokázat jak množství, tak i hodnotu elektrické energie spotřebované stěžovatelem v inkriminované době. Z této okolnosti stěžovatel dovozuje, že vznik sporu nezavinil, neboť žalobce nereagoval na jeho oprávněné požadavky k prokázání důvodnosti požadovaného plnění a jeho výše, což se prý mělo promítnout především při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení.

Další námitka stěžovatele směřuje proti výši soudem žalobci přiznaného úroku z prodlení a v této souvislosti tvrdí, že žalobce vzal návrh zpět zčásti ohledně příslušenství jen za dobu od 16. 2. 1995 do 31. 5. 1995. Soud prvního stupně však údajně nerozhodl o zbývající části původně žalovaného příslušenství. V další části podrobného odůvodnění stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které jsou výsledkem údajně nesprávného hodnocení provedených důkazů. V souvislosti s důkazním řízením před soudem prvního stupně stěžovatel namítá, že tím, že soud odmítl stěžovatelem navržené důkazy, porušil jednak rovnost účastníků řízení, a současně zatížil své rozhodnutí vadou, která nebyla zhojena ani v řízení odvolacím.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávné posouzení vznesené námitky promlčení žalovaného úroku z prodlení.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. 5. 2002 č. j. 4 C 217/95-102 rozhodl o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 13 226,40,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 31. 5. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I. rozsudku), ohledně žalované částky 28 894,60 Kč se 17% úrokem z prodlení od 31. 5. 1995 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.), pod bodem II. a IV. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a konečně pod bodem V. výroku bylo řízení, ohledně částky 10 379,- Kč a příslušenství ve výši 0,05 % denně od 16. 2. 1995 do 30. 5. 1995, zastaveno.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně shrnul obsah žalobního návrhu s tím, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel od června, resp. od července 1994 do ledna 1995 z odběrného místa žalobce bez právního důvodu odebíral elektrickou energii, kterou nezaplatil, takže mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že od 1. 6. 1994 převzal žalobce v Bedihošti transformátor, na který byly napojeny jak jeho provozy, tak i vepřín a vodárna stěžovatele, a další provozy dvou dalších spotřebitelů. Tuto skutečnost však žalobce zjistil až v září 1995. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky se stala spornou doba, po níž byla na transformátor žalobce napojena jak vodárna, tak i vepřín stěžovatele, vycházel soud prvního stupně při absenci jiných důkazů v této otázce z údajů stěžovatele, tj., že vodárna stěžovatele byla odpojena až v polovině ledna roku 1995, vepřín však již 15. 11. 1994.

Soud prvního stupně dále podrobně vysvětlil, na základě jakých důkazů provedených v průběhu řízení dospěl k závěru, že "žaloba je co do základu a z části i co do výše žalované částky důvodná". Uvedl rovněž, které důkazy nepovažoval pro skutková zjištění za relevantní a z jakých důvodů se jimi dále nezabýval.

Znalec pověřený soudem prvního stupně ve svém posudku zdůraznil, že vzhledem k tomu, že strojní vybavení bylo již delší dobu demontované a nebylo tedy možné ověřit jeho elektrický příkon a stanovit tak množství spotřebované elektrické energie, a to i s ohledem ke značnému časovému odstupu, záměně čerpadla ve vodárně apod., nemohl proto s přesností určit skutečnou spotřebu elektrické energie v předmětném období, ale mohl pouze stanovit odpovídající spotřebu srovnáním z dostupných podkladů obdobných provozů a skutečně naměřených hodnot odebrané energie v daném období, jak stěžovatele, tak i žalobce.

Závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalec dále doplnil při ústním jednání o konkrétní údaje ohledně typu a spotřeby energie u stejné kategorie čerpadla s tím výsledkem, že podle jeho vyjádření tímto způsobem zjistil průměrnou spotřebu elektrické energie při celoročním provozu.

Jak se dále zjišťuje, stěžovatel soudu prvního stupně předložil písemné doklady jako faktury (např. fakturu vystavenou dne 5. 3. 1996 na odběr vody a elektřiny), dodací listy a výdejky. Posledně uvedená faktura však neuvádí fakturované období, což podle názoru soudu prvního stupně, právě s ohledem na datum jejího vystavení znamená, že se rozhodné doby netýká.

Na základě skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že mezi účastníky vznikl právní vztah zakládající nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst.1 a § 454 občanského zákoníku, neboť "žalobce na základě smlouvy uzavřené s Jihomoravskou energetikou, a.s. platil úhrady za veškerou odebranou elektrickou energii z jeho odběrného místa".

Při rozhodování soudu prvního stupně byla vzata v úvahu i skutečnost, že na odběru elektrické energie z odběrného místa žalobce se současně podílel i další odběratel, proto byla znalcem stanovená spotřeba snížena na jednu polovinu. Soudem bylo dále zohledněno i postupné zastavování výkrmny.

V případě stanovení náhrady nákladů řízení soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť v projednávané věci byly naplněny předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení o. s. ř.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. 17 Co 28/2003 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body I., III. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku) s tím, že další části výroku pod body II. a V. odvoláním nebyly napadeny, proto nabyly právní moci samostatně.

Odvolací soud po posouzení podaného odvolání stěžovatele dospěl k závěru, že není důvodné. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a stejně jako on dospěl ke shodným právním závěrům. Odvolací soud se shodl s názorem soudu prvního stupně i v tom, že ke stanovení výše bezdůvodného obohacení bylo nezbytné použít ustanovení § 136 o. s. ř., přičemž základem úvahy soudu v této otázce byly závěry znaleckého posudku.

Jako zcela nedůvodnou shledal odvolací soud námitku promlčení ohledně 17% úroku z prodlení ročně z žalované částky od 31. 5. 1995 do zaplacení, neboť podle názoru odvolacího soudu šlo pouze o upřesnění příslušenství žalovaného bezdůvodného obohacení tak, aby vyhovovalo zákonné úpravě.

Aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. na projednávanou věc shledal odvolací soud rovněž správnou, neboť pro užití ustanovení § 143, resp. ustanovení § 150 o. s. ř. nebyl v řízení žádný důvod, již proto, že částka nabízená stěžovatelem žalobci před zahájením řízení nebyla žalobcem akceptována, takže žalobce se důvodně domáhal vydání bezdůvodného obohacení žalobou. Odvolací soud připomněl, že to byl žalobce, kdo v průběhu řízení nabízel stěžovateli smírné řešení věci, na které stěžovatel nepřistoupil.

Ještě předtím, než se může Ústavní soud zabývat věcí samou, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti návrhu a formální předpoklady k jejímu projednání, ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak již bylo ze stručné rekapitulace rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. 17 Co 28/2003 zjištěno, odvoláním nebyl napaden jak zamítavý výrok pod bodem II., tak i o částečném zastavení řízení (výrok pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně).

Ústavní stížností lze napadat pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci jen ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. a V. opravným prostředkem nenapadl, takže tento nabyl právní moci již dne 2. 3. 2004, tedy více než jeden rok před podáním ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu je v této části ústavní stížnost opožděná a Ústavní soud ji proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Pokud se týká tvrzení stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv a svobod, k němuž mělo dojít jak během řízení, tak i při rozhodování soudů obou stupňů (ovšem kromě výroku pod bodem II. a V. rozsudku soudu prvního stupně), v tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Jednou z námitek směřujících proti ústavní stížností napadeným rozsudkům je údajně nesprávné hodnocení důkazů, které bylo podle názoru stěžovatele jednostranné, se zřejmou snahou soudu prvního stupně brát v úvahu pouze tvrzení a důkazy předložené žalobcem.

Ústavní soud v otázce hodnocení důkazů obecnými soudy zastává v zásadě neměnné stanovisko konstatující, že princip volného hodnocení důkazů, který je vyjádřen v ustanovení § 132 o. s. ř. a odůvodňuje postup soudu předvídaný v ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., vychází z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy (shodně nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 52/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 20, nález č. 199). Soud je tedy povinen (a také oprávněn) v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. V případě, že obecné soudy v řízení dodržují tyto ústavní postuláty, nemá Ústavní soud důvod jejich již jednou provedené hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Tak je tomu i v projednávané věci.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě jen opakuje své námitky, které byly předmětem posouzení odvolacího soudu. Ten se s nimi, jak to ostatně vyplývá i z výše uvedené stručné rekapitulace napadeného rozsudku, odpovídajícím způsobem vypořádal. Pouhé tvrzení stěžovatele založené na nesouhlasu se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyvozenými právními závěry, resp. na polemice s nimi, nezakládá samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces, jak se domnívá stěžovatel.

Námitky stěžovatele o údajně jednostranném postupu nalézacího soudu v důkazním řízení, který se měl projevit i v případě hodnocení provedených důkazů tímto soudem, je třeba odmítnout, neboť se nezakládají na pravdě.

V předmětné věci stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že v období, o kterém bylo v řízení jednáno, skutečně z odběrného místa žalobce elektrickou energii odebíral, ale ani přes výzvy žalobce ji nezaplatil. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení byl tedy důvodný, i když nikoli v žalovaném rozsahu a výši.

Je pravdou, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci a zejména při zjišťování výše nároku žalobce musel použít své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. Tato úvaha však vycházela, jak to ostatně zdůraznil i odvolací soud, z výsledků provedeného dokazování, a tam, kde i znalecký posudek připouštěl možnost jiného řešení, zohlednil soud tvrzení stěžovatele a rozhodoval v tomto směru spíše v jeho prospěch, než k jeho tíži. Ostatně tyto své úvahy soud prvního stupně řádně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž v případě důkazních návrhů stěžovatele je z odůvodnění soudu prvního stupně patrné, z jakého důvodu jejich provedení nepovažoval za vhodné, a proč se také těmito důkazy podrobně nezabýval.

Ústavní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele, která směřuje proti neúměrné délce řízení zejména před soudem prvního stupně. Tato námitka, byť důvodná, ale vznesená až v ústavní stížnosti, však nemůže (dodatečně) nic změnit na celkovém výsledku sporu, neboť i stěžovatel, který ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadá "jiný zásah orgánu veřejné moci", může tak činit pouze za situace, kdy tento protiústavní stav je aktuální, tedy v době podání ústavní stížnosti dosud trvá a přes odpovídající procesní kroky stěžovatele nebyl odstraněn. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, proto se Ústavní soud touto námitkou dále nezabýval.

K dalším námitkám stěžovatele, týkajících se údajného promlčení příslušenství z žalované částky ve výši 17 % a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud poznamenává, že těžiště rozhodování Ústavního soudu neleží v přezkoumávání celkové zákonnosti rozhodnutí obecných soudů, ale v posouzení, zda pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nedošlo k porušení ústavnosti.

Protože odvolací soud k námitkám stěžovatele vysvětlil, z jakého důvodu nelze považovat upřesnění znění petitu ohledně příslušenství za jiné (nové) žalobní žádání i proč neměl soud prvního stupně důvod použít při rozhodování o náhradě nákladů řízení liberačního ustanovení § 150 o. s. ř., případně ustanovení § 143 o. s. ř., nelze v tomto postupu spatřovat protiústavnost.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh ve zbývající části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.