III. ÚS 25/16
III.ÚS 25/16 ze dne 24. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ZEUS-zemědělské služby, spol. s r.o., se sídlem Holubice 2, Tursko, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 30 Cdo 2226/2015-230, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č. j. 24 Co 223/2013-184 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. června 2012 č. j. 4 C 92/2011-121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a Ivana Koláře, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. ledna 2016, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je nadále spoluvlastníkem pozemku. Tvrdila, že v důsledku prodlení žalovaného s úhradou kupní ceny po právu odstoupila od kupní smlouvy, kterou žalovanému prodávala podíl na pozemku. Kupní smlouva byla uzavřena tak, že projev vůle stěžovatelky byl nahrazen rozsudkem soudu.

3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. června 2012 č. j. 4 C 92/2011-121 zamítl určovací žalobu stěžovatelky. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neodstoupila od smlouvy platně, neboť nevyzvala řádně žalovaného k zaplacení kupní ceny a neposkytla mu dodatečnou lhůtu k plnění, mimo jiné proto, že jednala s bývalým substitučním zástupcem advokáta žalovaného, nikoli přímo se žalovaným.

4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. června 2013 č. j. 24 Co 223/2013-184 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. K odvolací námitce stěžovatelky, v níž tvrdila absolutní neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek podpisů stran na téže listině, uvedl, že považuje za pojmově vyloučené, aby v případě nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy byly podpisy účastníků na téže listině. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 768/2011 a 21 Cdo 541/2005. (Pozn: Rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 541/2005 neexistuje, Ústavní soud má však shodně se stěžovatelkou za to, že krajský soud odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005 20 Cdo 541/2005.)

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2015 č. j. 30 Cdo 2226/2015-230 odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu, že neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka dle něj nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že soudy ignorovaly neexistenci nebo neplatnost kupní smlouvy. Ta měla plynout z toho, že na kupní smlouvě nebyly podpisy obou smluvních stran na téže listině, ačkoli použití tohoto pravidla nic nebránilo. Považovala za nemravné, že se výjimka z uvedeného pravidla uplatnila ve prospěch žalovaného. Soudy proto zasáhly do stěžovatelčina legitimního očekávání a "základního lidského práva na vysvětlení odchylky od zákonného pravidla". Dále soudy sdělení čísla účtu na žádost protistrany na rozdíl od stěžovatelky nechápaly jako výzvu protistrany k placení a následnou urgenci nepovažovaly za poskytnutí dodatečné lhůty k placení. Tímto výkladem zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Krajský soud dle stěžovatelky rovněž chybně nepřihlédl k tomu, že bývalý substituční zástupce advokáta žalovaného jednal za žalovaného a že žalovaný jeho úkony schválil.

7. Postup Nejvyššího soudu stěžovatelka považovala za extrémně formalistický. V dovolání odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 541/2005, s nímž byl napadený rozsudek krajského soudu v rozporu. Dále namítala, že dovolání "rovněž vymezuje další dovolací důvod, a to, (...) že Nejvyšší soud má věc posoudit jinak". Měla tedy za to, že vymezila dva ze čtyř "dovolacích důvodů".
III. Vlastní posouzení

8. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatelky se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že v této části je návrhem přípustným, podaným včas a osobou k tomu oprávněnou a splňujícím i ostatní zákonem stanovené náležitosti, ale je návrhem zjevně neopodstatněným [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

10. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

11. Základem ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že dovolání stěžovatelky mělo být projednáno meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval řádně, když dovolání stěžovatelky odmítl pro nedostatek náležitostí vymezených v § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. V nálezu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. Uvedl, že účelem tohoto požadavku je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil možnou úspěšnost dovolání. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoli jeho části (srov. nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15).

13. Stěžovatelka ve svém dovolání nejprve popsala okolnosti předkládané věci a dvě základní sporné otázky: 1) zda lze sdělení čísla účtu spolu s předchozí žádostí k jeho sdělení chápat jako výzvu k placení a urgenci jako poskytnutí dodatečné lhůty k placení a 2) zda při nahrazení projevu vůle jedné strany kupní smlouvy soudem je důvod připustit výjimku ze zákonného pravidla, že podpisy stran při převodu nemovitostí musí být na téže listině. Dále v dovolání citovala závěry krajského soudu, které považovala za nesprávné. V části III. dovolání pak uvedla, že dovolací soud má "právně věc posoudit jinak", a vysvětlovala, proč by i v případě nahrazení projevu vůle soudem měly být podpisy účastníků na téže listině (na rozsudku nahrazujícím projev vůle). K tomu podotkla: "Současně platí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu, na který sám odkázal: 20 Cdo 541/2005. Jeho právní věta přitom dle Codexisu advokacie zní: I. Rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev vůle prodávajícího k uzavření smlouvy včetně podpisu této smluvní strany, k účinnosti takové kupní smlouvy je však třeba i podpis kupujícího.'" V poslední části dovolání pak namítala chybné posouzení výzvy k placení a jednání s bývalým substitutem advokáta žalovaného.

14. Nejvyšší soud na základě tohoto textu dovolání zhodnotil, že stěžovatelka nevymezila žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti. K jedinému odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 541/2005 poznamenal, že není zřejmé, v řešení které konkrétní právní otázky se krajský soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto měl za to, že rozhodnutí krajského soudu záviselo na vyřešení právní otázky odstoupení od smlouvy, z obsahu spisu však nedovodil, že by bylo zpochybňováno uzavření kupní smlouvy. Uvedl, že samotný odkaz na rozhodnutí bez promítnutí jeho obsahu na vymezenou právní otázku přípustnost dovolání nezakládá.

15. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že vymezila právní posouzení věci, které pokládala za nesprávné, a vyložila, v čem dle ní spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, tj. vymezila dovolací důvod (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Přípustností dovolání se ale výslovně nezabývala. V souladu s § 237 o. s. ř. vymezila dvě otázky hmotného práva, na nichž dle jejího názoru napadené rozhodnutí záviselo. U druhé otázky pak uvedla, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, na jehož právní větu odkázala. Zároveň tvrdila, že dovolací soud měl věc posoudit jinak. Tento poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání přitom dopadá pouze na právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejichž řešení by se měl dle dovolatele odklonit, nikoli na otázky vyřešené odvolacím soudem (viz usnesení ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14). Jestliže by tedy stěžovatelka odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve spojení s tímto předpokladem přípustnosti, měla by za to, že se od něj má Nejvyšší soud v novém posouzení odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, které vysvětluje, jak postupovat při formulaci vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání). To z kontextu dovolání nevyplývá. Právě toto rozhodnutí totiž stěžovatelka zmiňovala v souvislosti s jiným předpokladem přípustnosti dovolání, a to tím, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka tedy neuváděla žádnou judikaturu, která by nastiňovala dosavadní řešení jí předložené právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu, u níž by žádala, aby se od ní dovolací soud odchýlil. Čtvrtý předpoklad přípustnosti dovolání tak obsahově nenaplnila.

16. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 541/2005 je tím, jehož závěrů se stěžovatelka naopak dovolávala s tvrzením, že se od nich krajský soud odchýlil. Z dovolání lze dovodit, že stěžovatelka toto rozhodnutí citovala v souvislosti s jí nastíněnou právní otázkou, zda při nahrazení projevu vůle jedné strany kupní smlouvy soudem je důvod připustit výjimku ze zákonného pravidla, že podpisy stran při převodu nemovitostí musí být na téže listině. Zároveň z rozsudku krajského soudu vyplývá, že se soud touto otázkou k námitce stěžovatelky zabýval a právě na podporu svého názoru odkázal mimo jiné na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tak pochybil, když přehlédl, že ve věci byla zpochybněna platnost kupní smlouvy. Toto pochybení by však mělo pro toto řízení o ústavní stížnosti význam jen tehdy, kdyby Nejvyšší soud chybně vyhodnotil samotné splnění náležitosti vymezení přípustnosti dovolání. K tomu ale, jak Ústavní soud níže vysvětluje, nedošlo.

17. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 541/2005 se uvádí (nutno podotknout, že právní věta, nadto vytvořená kolektivem autorů právního informačního systému, kterou stěžovatelka citovala, slouží jen pro usnadnění vyhledávání judikatury): "V návaznosti na shora uvedené (za právního stavu účinného před 1. 1. 1992) vysvětlil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80 (...), že rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev vůle prodávajícího (žalovaného) k uzavření smlouvy včetně podpisu této smluvní strany; k tomu, aby mohlo státní notářství rozhodnout o registraci kupní smlouvy o převodu nemovitosti, bylo nezbytné spolu s pravomocným rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle směřující k uzavření smlouvy předložit i smlouvu podepsanou kupujícím (žalobcem)."

18. Krajský soud tedy na toto rozhodnutí odkázal, aby vyvrátil námitku stěžovatelky, že podpisy na kupní smlouvě týkající se nemovité věci při nahrazení projevu vůle jedné ze smluvních stran soudem by měly být na téže listině (rozsudku). Z citovaného rozhodnutí totiž plyne, že k platnému uzavření smlouvy je v takových případech třeba rozsudek nahrazující vůli jedné ze smluvních stran a smlouva s podpisem druhé ze smluvních stran. Odkaz na toto rozhodnutí je tedy v souvislosti s vymezením předpokladu přípustnosti, a to tvrzeného odchýlení krajského soudu od ustálené soudní praxe dovolacího soudu, zcela nepřípadný. Ani druhý předpoklad přípustnosti tak stěžovatelka řádně nevymezila. Odkázala-li totiž na rozhodnutí, s nímž je právní názor krajského soudu zjevně ve shodě, lze souhlasit s posouzením Nejvyššího soudu v tom, že z dovolání stěžovatelky nevyplývá, v čem se měl krajský soud od citovaného rozhodnutí odchýlit.

19. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a její dovolání tak neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

20. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.

21. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.

22. V případě stěžovatelky bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jejího práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, její dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti. Tím se dopustila procesního pochybení, které mělo za následek odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se jím věcně zabýval.

23. Bylo povinností stěžovatelky, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpala veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 i již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1966/16). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti rozsudkům krajského a okresního soudu tak ústavní stížnost stěžovatelky není přípustná.

24. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.