III. ÚS 2477/09
III.ÚS 2477/09 ze dne 11. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Musilem, advokátem v Litvínově, náměstí Míru 336, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2009 č. j. 30 Cdo 5304/2008-122, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2008 č. j. 12 Co 244/2008-101 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 10. 2007 č. j. 11 C 258/2004-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 18. 9. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě bylo k žalobě Bytového družstva Dvořákova 67 směřující proti stěžovatelce rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem blíže specifikované bytové jednotky a spoluvlastnického podílu ke společným částem příslušného domu a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 808,70 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením s tím, že není přípustné, a to ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobce jí v rámci privatizace bytového fondu předložil návrh kupní smlouvy o převodu bytové jednotky, jehož obsah nemohla nijak ovlivnit, a vyzval ji, aby jej podepsala a doručila zpět. Posléze oprávněné osoby žalobce připojily k dané smlouvě své podpisy. Žalobce ale začal podmiňovat předání smlouvy katastrálnímu úřadu pro účel vkladu vlastnického práva zaplacením dluhu za předchozího uživatele bytové jednotky, a tak si vklad svého vlastnického práva zajistila sama. Napadenými rozhodnutími však bylo určeno, že vlastníkem bytové jednotky je žalobce s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřena nebyla, neboť stěžovatelka byla navrhovatelkou smlouvy a žalobce osobou, jíž byl návrh určen; žalobce smlouvu sice podepsal, ale svým úkonem ji nepředal do její dispoziční sféry. Stěžovatelka označuje výklad, podle kterého je navrhovatelem ten, kdo podepíše smlouvu jako první, za pozitivistický, ocitající se mimo realitu, resp. za absurdní. Poukazuje na postup při uzavírání smluv tohoto druhu při privatizaci bytového fondu, kdy kupující nemá vliv na obsah smlouvy, a rovněž na to, že existuje veliké množství stejným způsobem uzavřených smluv, které by, pokud by byl přijat daný výklad, nebyly uzavřeny platně, což by vedlo k vysoké, dle stěžovatelky nepřiměřené míře nejistoty. Tvrdí, že je třeba více než na text zákona hledět na jeho účel a na praxi, která se na jeho základě vyvinula. Postupem obecných soudů prý bylo porušeno stěžovatelčino právo "činit vše, co není zákonem zakázáno", když jí bylo upřeno právo zajistit si vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí svými úkony při nečinnosti druhé smluvní strany na základě uzavřené kupní smlouvy, a v souvislosti s tím i její vlastnické právo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly občanský zákoník, konkrétně ta jeho ustanovení, která upravují uzavírání smluv (§ 43 a násl.), tj. ustanovení tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Obecné soudy (všech stupňů) se předmětnou otázkou (tj. zda došlo k uzavření kupní smlouvy) zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. Srozumitelně přitom stěžovatelce vysvětlily, proč není možno v právním smyslu za navrhovatele považovat žalobce, ale právě ji, a také to, jaké podmínky by musely být splněny pro to, aby její návrh byl právně účinným způsobem žalobcem akceptován. Ústavní soud, který ovšem tímto nijak nemíní zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, se plně s jejich názory ztotožňuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice poukazuje na praxi, která panuje při privatizaci bytových jednotek, i na právní nejistotu, již mají závěry obecných soudů vyvolávat, tato argumentace však ústavní konformitu těchto závěrů nijak nezpochybňuje. Zákonné podmínky, které je třeba dle názoru obecných soudů při uzavírání příslušných smluv respektovat, s potřebami praxe nijak nekolidují (např. v tom smyslu, že by se tím zakládaly nesplnitelné formální předpoklady či vyvolávaly nepřiměřené náklady). Pokud stěžovatelka hovoří o právní nejistotě, nutno upozornit na to, že její případ je zcela specifický v tom, jakým způsobem si "zajistila" vklad svého (údajného) vlastnického práva do katastru nemovitostí, a tudíž obecnou platnost její argumentace nelze z ničeho vyvodit.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.