III. ÚS 2474/16
III.ÚS 2474/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Machalického, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 4678/2015-121, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2015 č. j. 10 C 193/2013-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2015 č. j. 35 Co 188/2015-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 1. 2015 č. j. 10 C 193/2013-84, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se po žalované vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 3 903 511 Kč s 6 % úrokem z prodlení p. a. z částky 3 500 000 Kč od 11. 5. 2002 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

2. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 č. j. 35 Co 188/2015-103, kterým byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek soudu prvého stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

3. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 4678/2015-121, jímž bylo podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.

4. Výše uvedené částky se stěžovatel domáhal na základě tvrzení, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 50 Cm 252/2006, když uvedený soud a následně Vrchní soud v Praze nevyhověly jeho návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by paní Hyklové Roudné bylo zakázáno disponovat s jejími nemovitostmi a pohledávkou na vypořádací podíl, případně na podíl na likvidačním zůstatku, a obdobně že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 114/2010, když soud nevyhověl jeho žalobě na neúčinnost smlouvy o převodu zmíněných nemovitostí. V důsledku těchto nesprávných úředních postupů, jak uvádí, se pak stala jeho pohledávka ze směnečného platebního rozkazu nevymahatelnou.

5. Stěžovatelově žalobě však soudy nevyhověly, stručně shrnuto, na základě toho, že dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, což se ve stěžovatelově věci nestalo.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel trvá na tom, že jeho návrhu na vydání předběžného opatření v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 50 Cm 252/2006 mělo být vyhověno. Popírá, že by si, jak uvedl obvodní soud, snad zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření zavinil sám neosvědčením předpokladů pro nařízení předběžného opatření, totiž toho, že by žalovaná zmenšovala svůj majetek či omezovala své podnikání. Prohlašuje, že již od počátku soudního řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření konstatoval a prokazoval, že se důvodně domnívá, že Ivana Hyklová Roudná má v úmyslu převést obchodní podíl a nemovitost na jinou osobu, a tím tak zmařit možnost uspokojení stěžovatele. Soudy však tuto obavu nevzaly jako důvodnou. Následně se přitom její důvodnost prokázala, když Ivana Hyklová Roudná majetek skutečně převedla a znemožnila tak fakticky stěžovateli uspokojit své pohledávky.

7. Stěžovatel uvádí, že ve snaze domoci se svého nároku po povinné posléze napadl u soudu samotný převod nemovitosti a domáhal se vyslovení neplatnosti (zřejmě myšleno neúčinnosti - pozn. Ústavního soudu) kupní smlouvy, na základě které byla nemovitost převedena. S touto žalobou nebyl úspěšný, to by mu však nemělo být kladeno k tíži, jak činí obvodní soud. Ten ve svém rozhodnutí uvedl, že výsledek soudního řízení si zavinil opět sám žalobce, když ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu neuvedl, zda kupní smlouva zkracuje uspokojení jeho práv, zda Ivana Hyklová převedla nemovitosti žalované v úmyslu zkrátit práva žalobce a zda žalovaná o tomto úmyslu při uzavření kupní smlouvy věděla. Dle stěžovatele je však třeba uvážit, že toto řízení by v prvé řadě nikdy nemusel vést, kdyby bylo jeho návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno.

8. Nepřípadný je též poukaz soudů na skutečnost, že dosud nebylo skončeno exekuční řízení vedené u Exekutorského úřadu Písek pod sp. zn. 117 EX 2709/10, na základě které dovodily, že žalobu by bylo nutno hodnotit i jako předčasnou. Jestliže exekutor za pět let provádění exekuce vymohl od povinné 12 276 Kč, lze dle stěžovatele škodu jasně vyčíslit, neboť je patrno, že povinná Hyklová Roudná nemá žádný majetek, na kterém by se mohl stěžovatel uspokojit a jediným takovým majetkem byla nemovitost a obchodní podíl, které povinná převedla.

9. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

13. V projednávané věci je podstatné, že rozhodnutí, v jejichž vydání stěžovatel spatřuje tvrzený nezákonný úřední postup, nebyla žádným postupem zrušena. V důsledku toho pak s ohledem na § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nejsou dány podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nic, co je obsaženo v podané ústavní stížnosti, tuto skutečnost ani přímo nezpochybňuje. Stěžovatel se na místo toho zaměřuje na jiné části odůvodnění napadených rozhodnutí, když rozporuje, že by neúspěšnost svého návrhu na vydání předběžného opatření, jakož i následného řízení o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, nějak zavinil, a že by jeho žaloba mohla být pokládána za předčasnou pro neukončenost exekučního řízení. Všechny úvahy obecných soudů v těchto směrech však byly v jejich rozhodnutích vysloveny toliko okrajově, podpůrně. Ústavní soud má za to, že není na místě, aby se k nim jakkoliv vyslovoval. Bez ohledu na tuto část závěrů obecných soudů totiž nemůže být zpochybněn hlavní důvod zamítnutí stěžovatelovy žaloby (viz výše bod 5). Nadto Ústavní soud nepovažuje za vhodné se vyjadřovat k rozhodnutím, vydaným v jiných řízeních, která nejsou nynější ústavní stížností napadena a tedy ani předmětem současného přezkumu.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.