III. ÚS 2461/09
III.ÚS 2461/09 ze dne 26. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, U Nádrže 625/6, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 10 KZT 11/2009, a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 6. 2009, sp. zn ZT 275/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K porušení těchto práv mělo dojít tím, že krajské státní zastupitelství zamítlo stížnost směřující proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele "na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu" v trestní věci vedené u Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. ZT 275/2005. Z ústavní stížnosti a obou napadených rozhodnutí se podává, že se tak stalo proto, že tento nárok byl uplatněn po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty stanovené v § 151 odst. 2 tr. řádu, počínající od okamžiku, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 7. 2005, č.j. ZT 275/2005-5, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2005, bylo podle § 69 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. ve spojení s § 307 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání stěžovatelem obhajovaného obviněného mladistvého P. S. podmíněně zastaveno se stanovením zkušební doby v trvání 12 měsíců, a usnesením téhož orgánu ze dne 28. 8. 2006, č.j. ZT 275/2005-13 (které nabylo právní moci dne 12. 9. 2006), bylo rozhodnuto podle § 308 odst. 1 tr. řádu tak, že se obviněný ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 4. 9. 2006, zatímco stěžovatel návrh podle § 151 odst. 2 tr. řádu podal až dne 10. 6. 2009.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se o skončení povinnosti k obhajobě mladistvého (nabytím právní moci usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 8. 2006, č.j. ZT 275/2005-13 dne 12. 9. 2006) dozvěděl až z odůvodnění usnesení okresního státního zastupitelství, napadeného ústavní stížností. Uvádí zde, že mu nebylo známo, kdy došlo k doručení rozhodnutí okresního státního zastupitelství ze dne 28. 8. 2006 "ostatním osobám zúčastněným v řízení, přičemž až po takovém doručení může rozhodnutí nabýt právní moci", a stejně tak to, zda "některá z oprávněných osob", s nimiž "nebyl již více jak rok před vydáním tohoto usnesení a ani potom ve spojení", proti němu nepodala opravný prostředek.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných trestněprávních ustanovení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Co do stěžovatelova tvrzení o nemožnosti dozvědět se, že kritické usnesení státního zastupitelství (implikující skončení jeho obhajoby) nabylo právní moci, je potřebné především zaznamenat, že smyslem zakotvení prekluzívní doby k uplatnění dotčeného práva bylo právě - oproti předchozí právní úpravě - zamezit časově neomezené možnosti uplatňování nároků na odměnu a náhrady vykonané obhajoby (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb.). Tomuto účelu pak koresponduje, aby počátek subjektivní lhůty (srov. "ode dne, kdy se obhájce dozvěděl") byl pojat jakožto den, kdy - při zachování odpovědného přístupu obhájce - seo tom, že jeho povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl (srov. též sp. zn. II. ÚS 224/05 a III. ÚS 105/06). Zde je pak významné, že okolnost, že usnesení ve věci, s níž je spojen posuzovaný nárok, bylo stěžovateli doručeno již dne 4. 9. 2006, objektivně implikovala reálný úsudek, že povinnost obhajovat v odhadnutelné době skončit může, resp. na základě jakých procesně předvídatelných skutečností. Jestliže ohledně uplatnění předmětného nároku a potažmo i (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy se tak stalo, nadto stíhá stěžovatele přirozená odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae), je zjevné, že uplatnění nároku až po téměř třech letech již není obhajitelné (rozumně doložitelné), a ze zákonem stanovené prekluzívní doby vybočuje.

Pakliže tak rozhodující orgány v dané věci usuzovaly, nelze jim stěžovatelem namítaný exces z principů spravedlivého procesu (jak byly výše vyloženy) opodstatněně vytýkat. O situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva orgánem veřejné moci zjevně nejde.

Je proto namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.