III. ÚS 2449/12
III.ÚS 2449/12 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K. a 2. M. K., obou zastoupených Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti záznamu o sdělení podezření dle § 179b odst. 3 trestního řádu, sepsaného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Územním odborem Olomouc, Oddělením hospodářské kriminality SKPV, dne 26. června 2012 pod č. j. KRPM-5024-84/TČ-2011-140581-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 27. 6. 2012, doplněnou podáním ze dne 4. 7. 2012, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení záznamu o sdělení podezření dle § 179b odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř."), sepsaného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Územním odborem Olomouc, Oddělením hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán"), dne 26. června 2012 pod č. j. KRPM-5024-84/TČ-2011-140581-38, z přečinu podle § 270 odst. 1 trestního zákoníku. Současně navrhli, aby Ústavní soud vyslovil, že policejní orgán "vydáním Záznamu..." porušil ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tomuto orgánu zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů.

V předmětné ústavní stížnosti tvrdili, že daným záznamem (resp. sdělením podezření) bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod, minimálně pak do práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny a také čl. 6 [zejm. odst. 3 písm. b)] Úmluvy, což zdůvodnili tím, že policejní orgán postupoval v rozporu se zákonem, neboť pro zahájení zkráceného přípravného řízení nebyly splněny podmínky stanovené v § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř., a že tímto postupem byli kráceni na svých procesních právech. Současně uvedli, že nemají v daném ohledu k dispozici žádný opravný prostředek, a proto že podávají ústavní stížnost, k čemuž dodali, že "dozorový" státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci žádné nedostatky v postupu policejního orgánu nezjistil a že podal návrh na potrestání obou stěžovatelů. Tím se měl tento orgán činný v trestním řízení stát (dalším) účastníkem řízení o souzené ústavní stížnosti. Současně požádali Ústavní soud, aby vydal předběžné opatření, kterým by (zřejmě orgánům činným v trestním řízení) uložil, aby vůči stěžovatelům tímto způsobem nepostupovali. Současně Ústavní soud informovali, že podali Okresnímu soudu v Olomouci návrh ve smyslu § 314c tr. ř. a že učinili podnět směrem k nadřízenému státnímu zastupitelství ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž dodali, že se obávají, zda uvedený návrh bude přijat, a že zmíněný podnět nemusí být akceptován.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení (což samozřejmě platí i pro zkrácené přípravné řízení), neboť v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně; zejména se tak může stát, je-li dané rozhodování spojeno se zásahem do osobní svobody jednotlivce [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221) a dále usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 29. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 262/03 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy pojímána velmi restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní; "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" [usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Jde-li o zahájení trestního stíhání či sdělení podezření, jedná se o úkony, které - byť mohou mít pro dotčené subjekty nepříznivé dopady - nemají povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahují do jejich práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění, resp. podezření je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný, resp. podezřelý má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nezákonnost postupu policejního orgánu, přičemž tvrdí, že nejsou splněny podmínky pro konání zjednodušeného řízení ve smyslu § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř. a že jsou v důsledku daného postupu kráceni na svých procesních právech. Je jim však známo, že státní zástupce podal k soudu návrh na potrestání a že povinností soudu je mj. zkoumat, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 179a odst. 1 tr. ř. pro konání zjednodušeného řízení [§ 314c odst. 1 písm. c) tr. ř.]. K úvaze, že by snad Ústavní soud o této otázce měl sám nyní, tj. před jejím posouzením ze strany obecného soudu, rozhodnout, možno uvést, že by takto zjevně jednal v rozporu s principem minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných. Ovšem ani kdyby soud návrh na potrestání podle posledně citovaného ustanovení neodmítl, nezaložila by tato skutečnost opodstatněnost souzené ústavní stížnosti. Z jejího odůvodnění totiž neplyne, proč by se v případě daného opatření policejního orgánu mělo jednat o nezvratný (nezhojitelný) zásah do procesních práv stěžovatelů, a prima facie to není zřejmé ani Ústavnímu soudu, zvláště vezme-li v úvahu, že stěžovatelé mohou tato svá práva realizovat (domáhat se jejich realizace) právě (a především) ve stadiu řízení před soudem.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k meritorní "neprojednatelnosti" ústavní stížnosti nelze věcně rozhodnout ani o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření, neboť se jedná o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Ústavní soud pokládá rovněž za potřebné dodat, že ústavní stížnost obsahuje i návrh ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, avšak i kdyby sdělení podezření bylo možné kvalifikovat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. také § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti by se tím nic nezměnilo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.