III. ÚS 2449/09
III.ÚS 2449/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem v Praze, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. 5 As 76/2008-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 14. 9. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. 5 As 76/2008-47. Dle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její právo vlastnické a právo na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka namítla, že kasační stížnost neměla být odmítnuta, neboť není pravdou, že by svou blanketní kasační stížnost na výzvu krajského soudu skutkově a právně nekonkretizovala. Uvedla, že k obecnému tvrzení dle zákonných ustanovení připojila svá další tvrzení a uvedla důvody spatřované nesprávnosti. Dle stěžovatelky bylo zřejmé, že kasační stížností napadala "chybné rozhodnutí ohledně nepřerušení řízení orgánem předchozího rozhodovacího stupně". Namítla, že přednesla i nové skutečnosti (podání žaloby na obnovu řízení u městského soudu), pro které žádala o přerušení řízení. V případě této nové skutečnosti dle stěžovatelky nešlo o další důvod kasační stížnosti, jak to nesprávně posoudil Nejvyšší správní soud (tím měl soud porušit zásadu hodnocení důkazů). Dle stěžovatelky se soudy nevypořádaly s otázkou přerušení řízení z důvodu jiného probíhajícího řízení (sp. zn. 30 Ca 250/2004); Nejvyšší správní soud tuto situaci zdůvodnil jen tím, že s ohledem na procesní situaci se otázkou nebude zabývat. Stěžovatelka má tak za to, že jde o opomenutou otázku. Dle stěžovatelky může mít odmítnutí kasační stížnosti rovněž vliv na majetkovou sféru stěžovatelky.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 42/2007, ze kterého zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí návrhu na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Měla za to, že správní řízení mělo být přerušeno do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci souvisejícího občanskoprávního sporu o vlastnické právo k pozemkům (vyřešení prejudiciální otázky pro správní orgán). Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 30 Ca 42/2007 zamítl pro nedůvodnost (ztotožnil se se závěrem, že ústavní stížnost nebyla důvodem pro přerušení správního řízení, když prejudiciální otázka byla pravomocně v občanskoprávním řízení vyřešena). Současně krajský soud pro nedůvodnost nevyhověl žádosti stěžovatelky o přerušení žalobního řízení do doby rozhodnutí ve věci téhož soudu sp. zn. 30 Ca 250/2004. Stěžovatelka podala dne 29. 5. 2008 blanketní kasační stížnost s tím, že pouze uvedla, že ji podává proti všem výrokům a z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního. Krajský soud usnesením ze dne 2. 6. 2008 vyzval stěžovatelku ke skutkové a právní konkretizaci uplatněných kasační důvodů, tedy k tomu, aby uvedla, proč považuje jí uvedené kasační důvody za naplněné. Podáními ze dne 4. 7. 2008 a 23. 7. 2008 stěžovatelka na výzvu reagovala doplněním kasační stížnosti. Usnesením ze dne 30. 6. 2009 č. j. 5 As 76/2008-47 Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že stěžovatelka jako důvody kasační stížnosti uvedla důvody jiné, než které umožňuje zákon dle § 103 soudního řádu správního (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního). Stěžovatelka neuvedla žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrné pochybení krajského soudu; stěžovatelka jen předestírá novou skutečnost o podání návrhu na obnovu občanskoprávního řízení ve věci sporu o vlastnictví, což nelze podřadit pod žádný kasační důvod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů výkladem podústavního práva nebo přehodnocováním dokazování provedeného soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy může zasáhnout pouze výjimečně, a to zejména, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Důvodem ústavní stížnosti je v podstatě právo na přístup k soudu, resp. protiústavní aplikace § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud obsah její kasační stížnosti nesprávně posoudil, neboť ona řádně konkrétně uvedla kasační námitku zařaditelnou pod zákonné kasační důvody.

S tvrzením stěžovatelky o protiústavnosti postupu Nejvyššího správního soudu se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.

Z prvního doplnění kasační stížnosti se podává, že zde stěžovatelka nejdříve konstatovala dosavadní postup správních orgánů, občanskoprávních soudů a Ústavního soudu, kdy bylo pravomocně rozhodnuto v otázce vlastnictví a následně zamítnut návrh ve věci územního řízení. Poté stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla novou skutečnost o podání žaloby na obnovu občanskoprávního řízení ve věci sporu o vlastnictví s tím, že tímto je otázka vlastnictví, současně jako prejudiciální otázka pro územní řízení, znovu otevřena. Dle stěžovatelky je zde tedy důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu a následně rovněž pro přerušení žalobního řízení dle § 48 soudního řádu správního. Poté stěžovatelka v kasační stížnosti konstatovala, že u Nejvyššího správního soudu probíhá kasační řízení sp. zn. 5 As 43/2007 proti rozhodnutí krajského soudu sp. zn. 30 Ca 250/2004 s tím, že toto souvisí s nyní projednávaným řízením. Uvedla, že proto je i zde na místě řízení přerušit. Ve druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatelka poukázala na žalobu na obnovu řízení ve věci vlastnického sporu a na to, že se domáhala přerušení územního řízení právě z důvodu vlastnického sporu, resp. domáhala se přerušení územního řízení do doby vyřešení vlastnického sporu.

Dle Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud zabýval obsahem doplnění kasační stížnosti (formulovanými body podání), přičemž posoudil obsah odpovídajícím způsobem. Ústavní soud zde neshledává protiústavnost ve smyslu libovůle či extrémního rozporu znění kasační stížnosti s provedeným jejím výkladem. Je zřejmé, že stěžovatelka shledávala důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu i pro (následné) přerušení žalobního řízení v tom, že byl podán návrh na obnovu občanskoprávního řízení a otázka vlastnictví tak byla znovu otevřena. To vyplývá jak z prvního, tak z druhého doplnění kasační stížnosti. Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, že obnova řízení nebyla kasační námitkou, je v přímém rozporu s výslovným vyjádřením v prvním doplnění kasační stížnosti. Závěr Nejvyššího správního soudu, že tato námitka nespadá pod žádný kasační důvod, když vůbec nevypovídá o nesprávnosti postupu krajského správního soudu, rozhodně není protiústavním, naopak je logickým a odpovídá i procesněprávní úpravě a smyslu přezkumného/kasačního řízení (je nutno vznést kasační námitky především proti postupu krajského soudu, jehož rozhodnutí se přezkoumává). Odpovídajícím způsobem se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil také k požadavku stěžovatelky na přerušení kasačního řízení; Nejvyšší správní soud nepostupoval libovolně, pokud z obsahu doplnění kasační stížnosti nedovodil kromě návrhu na obnovu řízení jinou kasační námitku (např. nesouhlas stěžovatelky s nevyhověním jejímu návrhu na přerušení řízení krajským soudem, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí).

Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud se dostatečně zabýval obsahem kasační stížnosti a jeho výklad obsahu kasační stížnosti odpovídá skutečnému obsahu kasační stížnosti, neshledal porušení stěžovatelčina práva na přístup k Nejvyššímu správnímu soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.